Při psaní této kapitoly a zejména po diskuzích, které rozproudily kapitoly předchozí, je mi jasné, že tato bude jedna z těch více diskutabilních. Na vybavení všeobecně se dá dívat z mnoha úhlů a je na každém, jak minimalisticky nebo naopak megalomansky se zvládne sbalit, záleží na spoustě okolností.
Pokud jde o nářadí a náhradní díly, budeme patřit spíše mezi ty megalomany. Nabízí se otázka proč ? Pohybujeme se převážně obydlenými částmi Evropy, kde je cykloservis vždy maximálně nižší desítky kilometrů daleko ? Těch důvodů je několik a nemusí být pro každého z relevantní.
Všeobecně se snažíme být na problémy připraveni, předvídat je a předcházet jim. Samozřejmě ne na vše se dá připravit. A Pokud už problé mnastane, tak ze vniklých situací se snažíme brát si ponaučení. Například na první víkendovou cyklojízdu do Drážďan, jsme vyrazili bez pumpičky a lepení nebo náhradní duše. Ani nemluvě o tom, že jsem v té době ještě ani neuměl defekt opravit. Museli jsme prosit projíždějící cyklisty, zda nemají sadu na opravu nebo náhradní duši. Když pomineme, že jsme v tu chvíli vypadal jako úplný idiot, tak jsme měli docela štěstí. Ne vždy se člověk pohybuje po Labské cyklostezce, kde jsou spousty lidí připraveny poskytnout mu pomoc. Od té doby bez pumpičky, lepení a montpák nejedu nikam. Jednou na projížďce mi praskl řetěz. To už byl horší, byl jsem v lese a nikde nikdo. Tak jsem si kolo dotlačil na vlak. Od té doby sebou vozím nýtovačku a rychlospojku. S popisem podobných situací bych mohl pokračovat.
Pokud se výše popsané situace přihodí, když jste sami za sebe, tak si nějak poradíte. Ve chvíli kdy jsou s vámi dva prckové a navíc taková čísla jako máme my, nemáte jeden problém na řešení. Máte jich hned několik. Na kole nešlapeme proto, abychom jezdili po servisech, ale abychom cestovali. Takže čím více si toho zvládneme opravit sami, tím lépe.
Takže jaké technické závady jsme během našeho cestování řešili ?
Nespočet píchlých duší, což je to nejmenší. Nyní už oba obouváme Schwalbe Marathon, což by mělo počet defektů značně omezit.
Prasklý rychloupínák, respektive prasklý protikus se závitem na jeho konci. Hned první den naší cesty na Balt kus za Berlínem. Nemít náhradní, nevím co bychom v sobotu v lese uprostřed deště vyváděli.
Ulomený štoubek u nosiče. Šroubek, který držel nosič u rámu byl evidentně poddimenzovaný ( vyměněno za silnější ) a při dlouhodobé zátěži zafungoval jako střižná pojistka. Nastěstí se to přihodilo na konci cesty v Zell am See a kolo bylo po provizorní opravě elektrikářskými páskami dále pojízdné.
Během cesty Around Denmark po opravě defektu za zadním kole, jsem bohužel špatně navinul řetěz a ten se při prvním šlápnutí zařízl do ramínka přehazovačky. S použítím kombinaček se dal řetěz vystříhat a ramínko narovnat. Alespoň tak, aby bylo možné dojet do servisu. Bohužel výměna přehazovačky za 1000 DK. Nemít kleště, tak řešíme situaci, kdy jsme v neděli odpoledne v dešti někde uprostřed Dánských polí s dvěma dětmi. Nepřijde vám, že se nám nehody stávají hlavně o víkendu za nepříjemného počasí ? 🙂
Na první cestě po Labské cyklostezce se podařilo Verče proříznout plášť. Náhradní jsme pochopitelně neměli, takže opět servis. Od té doby vozíme náhradní skládací, který jsme také následně použili během cesty Arround Denmark.
Na jarní cestě Moldau-Donau mamka naložila kolo trochu více a popraskali dráty. To se u 30 let starého favorita na původních ráfkách dalo čekat. Takže nákup nováho ráfku, pak i druhého a výměna. Od té doby dráty i niple už vozíme.
V Polském Swinoústí na cestě od Baltu domů Verče popraskal ráfek na zadním kole kvůli velké zátěži. To moc řešení v terénních podmínkách nemá. Takže jsme to se štěstím dojeli až domů a od té doby máme oba dvojité Jumbo ráfky a zesílené dráty.
Upadlá šlapka na Verči kole, jak můžete vidět dole. Opět neděle v Národním parku Murritz. Bohužel jsem neměl dostatečně velký imbus, takže jsme řešili improvizací a interakcí s místními, abychom alespoň dojeli do kempu a následně do servisu.
Vysypaný střed opět během Baltic tripu. Tahle cesta byla na defekty vůbec bohatá. Tomu se dávyhnout maximálně prevencí. Problém byl netypický střed, který jsem ve svém horáku měl. Musel se objednat z centrálního skladu, což uprostřed Německa trvalo den, ale v odlehlejších končinách by to mohl být velký problém. To jsme vyřešili nákupem vhodného kola UB Bike, které je ze součástek, které jsou velmi běžné.
A nakonec zlomená poloosa u kolečka Croozeru. To se bohužel nijak na místě vyřešit nedalo, ale od té doby jsme vozili náhradní kolečko. Vozík naštěstí už necháváme letos ležet doma.
No a co že jsme se to rozhodli sebou tahat na půl roku ?
Začal bych asi s obaly. Jednu větší uzavíratelnou brašnu s dušemi a náhradními díly na velké opravy vozíme uzavřenou v jedné z rámových brašen. Jednu náhradní duši a pumpičku máme připevněnu rovnou na rámu. Nářadí, které potřebujeme mít po ruce a díly na rychlé opravy vozím v nepromokavém plastovém boxu ZEFAL – Box, který se vejde do stojanu na láhev. Další nářadí pak v rámové brašně TOPEAK brašna TRI-BACKUP TIREBAG.
Defekty – vozíme universální pumpičku s tlakoměrem a redukcí na oba typy ventilků, náhradní duše po dvou pro každého tzn. na dětské kolo, na UB bike 26″ s autoventilkem a na Verči horáka s galuskovým ventilkem. K tomu kvalitní montpáky a 2 sady lepení.
Řetěz – tak pro jistotu vozíme jeden řetěz náhradní, k tomu dvě rychlospojky, máme novou nýtovačku od TOPEAK nýtovačka LINK 11 a také měrku retězu, abychom během takhle dlouhé cesty poznali, kdy jsou řetězy zralé na výměnu. Pokud jde o údržbu tak mazání ve formě universálního oleje na řetězy, kartáček na jeho čištění a několik hadříků. Dobře poslouží také vlhčené ubrousky.
Náhradní díly – když pominu řetěz, který jsme už zmiňoval, tak z náhradních dílů vozíme rychloupínák, náhradní díly na Ortlieb brašny. Pak je tu sada kolových šroubů a různé další rozměry + podložky. Několik pěnových podložek ze starých omotávek, elektrikářské pásky, vázací drát a ducktape. To proto, kdyby se hýbalo něco co se hýbat nemá. Dále pak sadu náhradních drátů + niplů a lanko.
Nářadí – to ještě asi projde sítem, ale zatím máme sbaleno následující. Kombinačky a sikovky, multitool kleště se nám příliš neovedčili. To asi proto, že jsme měli levné s ocelí o tvrdosti sýra. Klíč na pedály, dlouhý plochý šroubovák na nastavování brzd a čištění některých částí kola. Kompletní sada imbusů a k tomu 2 vychytávky TOPEAK nářadí NANO TORQBAR 5 a TOPEAK nářadí RATCHET ROCKET LITE a několik náhradních bitů na ostatní závity. Malý francouzák, uviverzální klíč na niple a stahovák na kazetu Shimano. Klíček na nosič od Thule, ale ten je miniaturní. Jo a taky pilku na železo a odvrtávák na závity 🙂
Jasně, hromada krámů. Chybí ještě svěrák, náhradní rámová sada a 5V svářečka 🙂 Ale jak už jsem psal, snažíme se poučit z chyb a problémům pokud možno předcházet. Další espekt je také finanční, kdy máme nějaký budget a všeobecně vezeme o něco více věcí, abychom nemuseli dokupovat náhradní duši a lepení hned za hranicemi. Je možné, že vybavení ještě projde redukcí a nějaký kousek necháme ležet doma, protože hmotnost je výrazně vyšší než bychom si přáli. Nicméně zatím máme sbaleno dle seznamu výše.
Partnerem kapitoly servis je společnost ZOOKEE , která je distributorem značky Topeak.
Další kapitolou naší výbavy je hygiena. Během cyklocestovatelských výprav jsme si museli zvyknout na to, že hygienické podmínky jsou velmi různorodé. Nejvíce jsou závislé na tom, kde právě nocujeme. Pokud spíme na divoko, na tábořišti nebo v shelteru jsou možnosti velmi hodně limitované. Omezují se na čištění zubů a opláchnutí v jezeře nebo řece, pokud je k dispozici. V případě krajní nouze je poslední záchranou vlhčený ubrousek. Pokud máme štěstí a spíme v kempu nebo u někoho z komunity Warmshowers pak je k dispozici sprcha a vše je v pořádku.
Pro začátek s sebou vozíme 3 ručníky. Jeden malý rychleschnoucí hlavně na ruce, velkým se otíráme neradi. Ten materiál nám není moc příjemný a máme pocit, že málo saje. Raději vozíme dva klasické froté, které je ovšem třeba jednou za čas důkladně vyprat. Oceníme je hlavně u moře, kde i zahřejí když pofukuje. Když už jsme se zmínili o praní, tak balíme několik kolíčků na prádlo a tekutý prášek na praní v tubě. Prádlo sušíme v ideálním případe v sušičce v kempu a pokud to neklapne, tak rozvěšené na kolech.
Další složkou hygieny jsou vlhčené ubrousky. Ty suplují sprchu, pokud není žádná v dosahu a dobře čistí řetez na kole, případně ruce od šmíru a dalších nečistot. Ubrousky nechváme někde po ruce, stejně jako bezoplachový desinfekční prostředek Sanytol. V hygienickém balíčku nebo pokud je to nutné, tak po ruce, vozíme repelenty. Tady se nám nejvíce osvědčil prostředek s názvem Balistol.
Pro náležitou péči o svůj chrup máme pochopitelně každý svůj kartáček, ale dělíme se o dětskou zubní pastu, abychom trochu šetřili hmotnost.
Dalším kouskem z oblasti hygieny jsou vatičky do uší, které se krom uší, také dají využít k očistě řetězu nebo koleček. Nezapomínáme přibalit mastný krém značky indulona, který přijde vhod pokud hodně fouká vítr nebo máme suché ruce. Do sprchy si bereme šampon na vlasy, nějaké z hotelových mýdel a sprchových gelů, které nám doma zbývají z pracovních cest. Bereme také jednorázové holící strojky, na mužskou tvář a dámské nohy. Verča si bere hřeben na vlasy, který je poměrně kompaktní. Kluci česání vlasů řešit nemusí, ale pokud budeme na cestě 6 měsíců, jak je v plánu, bude návštěva kadeřníka pravděpodobně nutná.
A poslední kapitolou je dámská intimní hygiena. Vložky, tampony a intimní mýdlo. Vše balíme do velké hygienické brašny značky easy camp. Do té se většina věcí pohodlně vejde a její součástí je i zrcátko.
Letos se chystáme na půlroční cestu, jak už jsme avizovali v předchozím příspěvku. Zásadní kapitolou je pro nás výbava.
Cestovat budeme po Evropě, nečeká nás tedy žádná velká divočina. Nicméně i v rámci matičky Evropy se dostanete na místa, které jsou opuštěná nebo méně obydlená. Zažít extrémní povětrnostní podmínky, zejména v posledních letech, nemusí být problém. A v neposlední řadě vyrážíme s dvěma prckama. To, že děti nejsou z cukru už jsme se naučili, ale potřebujete mít výbavu, na kterou se můžete spolehnout.
První kapitolou je vaření. Po několika letech outdoorových aktivit, chození po horách a 3 sezonách cyklocestování jsme si vytvořili poměrně přesnou představu o tom, jakým způsobem se chceme na cestách stravovat. Dali jsme sbohem většině rychlých instantních jídel a namísto ohřívání jsme se rozhodli vařit. Naše cesty včetně té aktuální vedou Evropou, kde není probém si defacto denně nakoupit čerstvé potraviny. A tak jsme se rozhodli vařit si plnohodnotná jídla, tedy alespoň k večeři. Ráno snídáme kávu a pečivo, nebo musli. Přes den si většinou vystačíme s pečivem, sýrem a zeleninou a nějakými sladkostmi. Energie je třeba 🙂
Večer když dorazíme do kempu nebo na nocoviště vaříme plnohodnotnou večeři. Těstoviny nebo rýži , omáčku, dušenou zeleninu nebo maso. No a nebo to co je zrovna v akci 🙂
Vozíme tedy klasický plynový vařič a plynové kartuše, které jsou v Evropě všude bez problémů dostupné. Pokud nenajdete obchod s outdoor vybavením, tak většinou bývají v hobbymarketu. K vařiči patří také závětří, které šetří spotřebu plynu. Na vaření pak kompletní sadu silikonového nádobí – velký hrnec, pánev a konvičku na vodu. K vařiči pak příslušenství jako stojánek na kartuši, zapalovače, nebo křesadlo, kdyby se pokazili. Hrnečky, misky a sady lžic a příborů. Neosvědčili se nám plastové outdoorové a na kole nerezové uvezete.
Dále pak hrnečky pro nás i pro děti. Super vychytávka je silikonový filtr na kávu, díky kterému si můžete dopřát kvalitní mletou kávu, aniž byste plivali lógr. Plastové prkénko, struhadlo, škrabka na zeleninu přípravu zjednodušují. Nesmí chybět nůž, rozhodli jsme se pro rybářský model od Fiskars, který má plastové pouzdro a délkou splňuje většinu Evropské legislativy. Vozíme také first knife od Viktorinoxu, který má kulatou špičku, aby se Olík mohl také podílet na přípravě jídla.
Dále krabičku se solí a kořením na dochucení. V neposlední řadě také vaky na vodu 2L Plautypus a 4L Ortlieb, aby nebylo nutné během táboření chodit s každým hrncem k vodě. Vaky v neposlední řadě slouží během horkých dnů jako zásobárna vody. No a nakonec houbičky a utěrky. Detergent nepoužíváme. Silikon má takovou nepříjemnou vlastost, že částečně absorbuje pachy a chutě. Takže v konvičce na kávu určitě nevařte polévku a nemyjtenádobí jarem. Zapomněl bych ještě na drobnosti jako jsou sáčky na odpadky a clipy na uzavírání otevřených sáčků. A to už je vážně vše.
Níže najdete rozpis jednotlivých položek, které naložíme do brašen, až budeme vyrážet. Doplnili jsme i jejich váhu a musím říct, že součet nás dost překvapil. Většinu času asi budeme vozit jen jednu kartuši, z domova povezeme dvě. U zbytku vybavení se nějaký extrémní úbytek hmotnosti bohužel očekávat nedá.
Název
Hmotnost v gramech
Vařič MSR pocket rocket
105
Miska McKinley 2 x
104
Vařic titan záložní – Aliexpres
49
Primus kartuše velká 2 x
1250
Plecháček BerkoviNaKolech
251
SEA TO SUMMIT – sada nádobí X-Set 32
907
OPTIMUS Canister Stand
25
Outwell miska
151
SEA TO SUMMIT – X-Brew Coffe Dipper
88
lžíce velká plast
14
lžička malá 3 x
75
lžíce nerez 2 x
76
závětří Pinguin
340
obracečka
15
čínské hůlky
7
vidlička nerez
37
struhadlo
30
zapalovač 2 x
29
vařečka
17
škrabka na zeleninu
18
houbička 2 x
8
brašnička na nádobí
67
nůž Fiskars
81
plastové prkénko bílé
175
vak na vodu ortlieb 4l
122
křesadlo LMF
29
utěrka
62
clip velká + malá + střední
38
sáčky na odpadky
57
Plautypus vak na vodu 2l
37
nůž First Knife victorinox
60
Krabička s kořením
300
Celkem
4624
Partnerem naší kuchyňské campingové výbavy je společnost 4Camping
Jak už jsme avizovali v našem PF, bude pro nás rok 2019 v mnoha ohledech jiný. Rádi bychom se s Vámi tedy podělili o naše plány na letošní rok
Nadešel pro nás čas plnit si své sny !
Přesně 30. března naložíme brašny na naše kola a vyrazíme na 6 měsíční cykloputování po Evropě v plné sestavě tak jak ji znáte. Olda, Verča a Olík na kolech a Vojtíšek v cyklosedačce.
Můžete se tak těšit na 180 dílů seriálu z našich cest na naší facebookové stránce https://www.facebook.com/BerkoviNaKolech
Trasa je stanovena přibližně následovně, právo na změnu samozřejmě vyhrazeno. https://mapy.cz/s/3iW4t
Nicméně tentokrát bychom rádi opravdu více cestovali a méně hltali kilometry. Během našich minulých cest jsme mnohdy v rámci dodržení plánu cesty a dovolené museli spěchat, vynechávat některá zajímavá místa a měli méně prostoru pro děti si cestu opravdu užít. Toto bychom rádi napravili a věnovali místům, která navštívíme více pozornosti a více prostoru našim dětem.
Tak snad bude naše cesta zajímavá i pro Vás
Další informace k cestě, budeme postupně uvolňovat s blížícím se termínem odjezdu
Neuběhl ani měsíc od poslední cesty a my se začínáme chystat na naši letošní třetí a zároveň poslední cyklodovolenou. Díky zranění Olíka jsme si první letošní cyklocestu do Alp o týden zkrátili. Máme před sebou tedy tři týdny a naším cílem je objet Dánsko a podívat se na nejsevernější bod Dánska – Skagen. Jak jsme vlastně přišli na to jet do Dánska? Vymýšleli jsme kam jet, aby se dalo na startovní místo dojet vlakem, aby se dal udělat zajímavý okruh a aby to bylo zase něco nového. Olda jen tak ze srandy navrhl Dánsko a mě se ten nápad zalíbil. Pak už jen Oldovi stačilo pár hodin u počítače a naše cesta kolem Dánska byla vymyšlená. Nejdříve nás čekalo jako vždy velké balení, tentokrát tedy o něco větší. Z předešlých cest jsme poučeni a máme vyrobený vzor toho, co si sebou vzít. Jako novinka na této cestě bude, že mám už i přední brašny. Chceme tentokrát vzít více jídla, protože Dánsko je dražší země. Věci si odnášíme k babičce, kde je naposledy kontrolujeme, fotíme a šup s nimi do brašen. Odhadli jsme to dobře a tak nám nic nepřebývá a vše je připraveno na cestu. Poslední noc doma jsem jako vždy nervozní. Chystám ještě na cestu nějaké obložené bagety, nakrájenou zeleninu a vypékám maso se sádlem, které nám sebou chystám do sklenice. Snad vše máme, řídím se pravidlem, že to co nemáme nepotřebujeme nebo můžeme někde koupit.
A už zvoní budík. Vyskakuji z postele se trochu zlidštit na cestu dřív, než se vzbudí Olda a děti a začne blázinec. Chvilku po mě vstává Olda, vařím si ještě rychle kávu a jdeme budit děti. Kupodivu brzké vstávání pro ně není vůbec problém. Pomáháme jim se obléci, protože přeci jen jsou rozespalí a pak už jen vzít nachystané jídlo z lednice, vypnout vodu v bytě, rozloučit se s kocourem a jde se pro kola. Chvilku musíme Olíkovi vysvětlovat, že nepojede na svém kole, ale nakonec bere zavděk croozerem. Loučíme se s babičkami a hurá na vlak. Tam potkáváme moji mamku, která jede do práce a tak nám s klukama pomáhá a my v klidu nandaváme kola do vlaku. A jsme v Praze. Tady máme hodinu než nám pojede vlak do Hamburku, skočím proto s klukama ještě do krámu koupit na cestu pití. Vlak přijíždí načas, akorát jako vždy skočí nástupiště až těsně před příjezdem vlaku, tak radši jdeme rychleji. Zleva schody zprava eskalátory. No volba je jasná. Nečekala sem, že držet mé kolo na eskalátorech bude tak těžké. Nahoře se vystřídáme s Oldou a já ještě sbíhám pro kluky. Když přijede vlak nastává chaos při nakládání kol. Skupinka Němců rve kola dovnitř aniž by sundali brašny takže je sundavají při rvaní do vlaku. Stojíme a koukáme. Snažíme se s nimi domluvit, že jedeme až do Hamburku aby kola byla správně seřazená, ale vůbec nás nevnímají. Nově skládáme i croozer, aby nepřekážel a velké brašny strkáme mezi kola. Sedíme hned u dveří, tak se bude vše dobře hlídat. Vlak se postupně plní. Konečně vyjíždíme. Máme před sebou sedm hodin dlouhou cestu. Olík se dá zabavit pohádkou, s Vojtou je to horší. Po dvou hodinách naštěstí Olda Vojtíška uspává a tak nám začínají dvě hodiny klidu. Klid je hlavně u Oldy, který se rozhodne s Vojtou držet basu a usíná také. Ze spánku ho vytrhává průvodčí po překročení hranic Německa. Croozer nepovažuje ani za kočárek ani za kolo. Chvilku se s ní Olda dohaduje, ale nakonec si dá říct a jede se dál. Cesta už začíná být pro děti dlouhá, tak jsme rádi když přijíždíme k Hamburku. Vše vyházíme z vlaku a teď je potřeba brašny navěšet na kola, složit croozer a poklidit ostatní věci. K naší smůle na nádraží v Hamburku zrovna probíhá rekonstrukce a nefunguje odjezdová tabule. V cíli to vypadá tak, že zrovna tam kde máme vyházené věci je velká tabule s vytisknutými odjezdy a lidé se tam hromadí, kličkují mezi brašnami a obestoupí mi tak croozer, že se k němu ani nemohu dostat. Trochu se při tom zapotíme, ale hurá vše máme a jde s k výtahům. Nádraží v Hamburku se totiž nachází v obchodním domě a nástupiště jsou -1 patře bez eskalátorů. Jsou zde pouze výtahy. První jedu já s kolama a Olíkem. Když vyndavám první kolo výtah se zavře a i s Olíkem odjede do druhého patra. Chytne mě strach, aby se Olík někam nevydal nebo aby nám někdo kolo neukradl, ale naštěstí Olík nevystoupí a výtah se vrátí. Počkáme na Oldu a hurá konečně z nádraží. Nejdřív je potřeba projet část městem. Hned po pár metrech se Oldovi zasekne řetěz a od té doby mu začínají blbnout převody. To je tedy začátek. Zajíždíme ještě na malý nákup. Jízda i s předními brašnami mi dává fakt zabrat, je to znatelná změna. Je to tedy i tím, že tentokrát sebou vezeme více jídla. Je až překvapivě krásné počasí a tak se nakonec rozhodujeme užít si odpoledne u vody, nechat kluky si pohrát a přespat v Elbe campu, který známe už z loňské cesty. Klukům se kemp moc líbí, protože uprostřed je velké hřiště a hlavně se kemp líbí Oldovi, který vzhledem ke své práci miluje nákladní lodě (Olda pracuje v námořní přepravě). Kdykoliv jede větší loď Olda bez ohledu na to co zrovna dělá uteče k vodě a fotí. Stan si stavíme hned u vchodu na pláž přímo na písku, což se ukáže být skvělým nápadem. Následujících 5 dnů se nám písku nepodaří ze stanu a z věcí zbavit.
Díky Vojtíškovi vstáváme v brzkou hodinu a můžeme se začít chystat na cestu. Kluci si ještě utíkají hrát na hřiště a my vyklepáváme stan, se snahou zbavit ho všeho písku, ale to se nám opravdu nepodaří. Počasí nám zatím přeje. Je opět slunečno a příjemně teplo. V osm ráno a my vyrážíme, ideální čas. Na dnešní den se moc těšíme, protože víme, že pojedeme moc hezkými místy. Až do Brunsbüttelu jsme si stezku projeli vloni, když jsme jeli naší první velkou cyklodovolenou podél Labe. Hned za městečkem Wedel začíná naše oblíbená i neoblíbená část. Stezka vede mezi ovečkami, s krásným výhledem na deltu Labe, které se postupně rozšiřuje, ale to co tuhle idylku kazí jsou branky mezi pastvinami. Každý kilometr je branka, která se většinou otvírá dovnitř, je těžká a jen tak tak jí Olda projede croozerem. Cestou projíždíme kolem menších domečků u kterých lidé prodávají přebytky ze své zahrádky za přívětivou cenu. Jablíčka vypadají perfektně a tak si jedny kupujeme. Funguje to tak, že se peníze za koupené zboží hází rovnou do kašičky která leží na pultíku. Zrovna když házím drobně do kasičky vyjde babička, které stánek patří. Ptá se nás kam jedeme a daruje nám ještě jedny jablíčka pro děti. Moc jí děkujeme a jede se dál. Další zastávku děláme už po pár kilometrech. Stavíme totiž u větší farmy, kterou jsme zahlídli už vloni. Původní plán byl koupit si mléko, ale když se jdu podívat do malého otevřeného domečku na mléko okamžitě zapomenu. Je to opět samoobslužná prodejna.Tentokrát zde mají domácí zmrzlinu, asi 10 druhů, jogurty a to jak přírodní tak s domácím ovocem, jogurtové nápoje, ovocné poháry s jogurtem atd. Můžete si zde za poplatek uvařit kávu či čaj. Pro nás je jasná volba zmrzlina. Během toho co si ji vychutnáváme na zahrádce, která je určená pro hosty a jsou na ní i autíčka a motorky pro děti vychází z hlavního domu paní s další porcí domácích výrobků z jogurtu. Škoda, že něco takového by u nás fungovat nemohlo. I když je farma dál od většího města očividně slouží i lidem z okolí k nákupu domácích výrobků a tak se jim něco takového vyplatí provozovat. Dalším městem na trase je Glückstadt. Malebné městečko s přístavem, kde kotví plachetnice. Za městem se zase chytáme trasy přes pastviny kde se pasou ovečeky a dál podél Labe dojíždíme až do Brunsbüttelu. Tady zdarma přejíždíme kanál propojující Baltské moře se Severním, místním přívozem a zajedeme si nakoupit. Je kolem dvou hodin a tak se koukáme do jakého kempu dnes dojedeme. Nalézáme jeden vzdálený asi 35 km. Ono jich moc v okolí není, ale tahle vzdálenost nám přijde snesitelná. Do kempu dojíždíme kolem šesté hodiny a velmi nás překvapí. Je uprostřed ničeho. Najednou mezi poli kemp. Olda jde zaplatit a vrací se i s pivem, takže má úsměv na tváři. S Olíkem se dají do vaření večeře a já mezitím vykoupu sebe a Vojtíška. S Oldou si po večeři ještě dáme kolu s rumem a hurá do spacáků. Dnes už to bylo přeci jen náročnější.
Ráno je znatelně chladnější a větrnější než bylo včerejší, dnes už to nebude jen na tílko. K snídani Olda vaří ovesnou kaši od Le-gracie a přidává do ní jablíčka, švestky, které jsme si cestou natrhali a semínka, abychom ji měli plnohodnotnou. Začátek stezky dnes vede za valem a dále nás vede podél silnice. Protože Oldu stále zlobí přehazovačka, rozhodujeme se v Büsumu najít cykloservis, aby se to vyřešilo než budeme v Dánsku. Díky http://www.mapy.cz nalézáme servis rychle a tam nám řeknou abychom tak kolo nechali a přišli za tři hodiny. Tak volný čas využijeme k procházce městem, zmrzlině a dojdeme si i na místní pláž. Bohužel přímo z města je vstup placený a tak se musíme ještě kousek projít abychom došli na neplacenou část. Olda si sedá na lavičku u promenády a hlídá kolo a vozík, které jsme museli nechat dole u cesty a já se s klukama vydávám k moři. Protože je právě odliv máme jedinečnou možnost projít se po písku, který je jinak schovaný pod vodou. Cíl pro kluky je, ale dojít až k vodě a tak šlapeme skoro kilometr a jsme konečně u ní. Olík se vyřádí ve vlnách a Vojta si hraje s pískem. Zpátky se ani jednomu nechce jít, protože je to celkem dálka. Ale nedá se nic dělat musí. Bohužel poznají jak skvělá hračka je mokrý písek a tak když konečně vyjdeme zpátky na promenádu musím je pořádně od písku osprchovat. Z vlasů to hold vyčešu večer. S Oldou posvačíme na lavičce a přesuneme se na hřiště. Konečně mu volají ze servisu a tak se vydá pro kolo. Za chvilku je zpátky a tak je na čase pohnout se zase trochu dál. Bohužel neujedeme ani kilometr a Oldova přehazovačka zase zlobí. A aby toho nebylo málo Oldovi se začíná dělat špatně. Utíká rychle do polí. Já mezitím hledám nejbližší kemp. Naštěstí to není daleko. Vůbec netuším jak bude vypadat, protože je u silnice v polích. Nakonec jsem zase mile překvapena, protože je u velkého rodinného domku. Aby jsme s kempem byli spokojeni je potřeba v podstatě jen hřiště a nějaký stolek nebo lavička, kde můžeme povečeřet. Tady je oboje a tak si děti utíkají hrát, Olda utíká na záchod a já chystám stan. Olda se mi snaží pomáhat ale je mu stále hůř a začíná mít i zimnici. Takže po postavení stanu do něj zaleze, dokonce si půjčí můj teplý spacák a klepe se v něm. Nějaké dvě děti, které jsou očividně od majitelů kempu si hrajou s našima klukama a tak je nechávám déle vzhůru ať si to užijí. Pak už jen klasika – vykoupat, večeře a spát. Olda se v noci moc nevyspí a každým svým během na záchod budí i mě. Naštěstí děti spí tvrdě.
Ráno nikam nespěcháme. Oldovi pořád není moc dobře a tak snídá endiaron a živočišné uhlí. Já si dávám ovesnou kaši se semínky, kterou se mnou snídá i Vojtíšek. Kluci se ještě pořádně vyřádí na hřišti a my se pomalu balíme. Vypadá to, že nás čeká další slunečný den. První kilometry vedou po silnici do města Tönning a dál se stezka klikatí mezi poli, na kterých se pasou jak krávy tak ovečky. Později sjíždíme zpátky podél moře. Tahle stezka se nám moc líbí a jede se parádně – až na pár branek. Nákup dnes plánujeme ve městě Husum a bude to poslední větší nákup v Německu. Ve městě je také potřeba znova najít cykloservis pro Oldovo kolo. Tentokrát máme větší štěstí. Narazíme na šikovného chlápka, který zjistí, že problém je v tom, že velké kolečko je po výměně o kousek větší, než které tam správně patří. Proto nejde Oldovi správně řadit. V servisu se podaří nastavit, aby bezproblémově fungovalo alespoň řazení na menší dvě kolečka. To stejně v Dánsku bude potřeba víc. Opouštíme servis s velkými díky, protože to pro nás udělali zdarma. Dál se stezka vrací zase mezi pole. Po 15 km řešíme, kde si zastavíme na přestávku a svačinu. Asi jsme se o tom ještě nikdy nezmínili, ale Olda má zvláštní schopnost. Vždy když se rozhodne, že někde zastavíme na pauzu tak do 500 m je mnohem hezčí místo, hřiště, lavičky atd. Takže se tímto řídíme. Olda řekl už zastavíme, já ne počkáme a ejhle. Narazili jsme na lavičky se stolkem. Na stole byla dokonce v květináči kytička, kterou tam nesla paní z blízké farmy, kterou jsme na kole potkali odjíždět. Dokonce tady byla i zásuvka od větrné elektrárny a tak jsme si oba nabili telefony. Takhle vypadá ideální místo na pauzu. Dál se jelo za valem a po pár kilometrech jsme se vrátili k vodě. Sluníčko už pomalu klesalo a nám zbývalo sedm kilometrů do kempu v Dagebüllu. Kemp je za hotelem a patří už mezi větší přímořské kempy, ale ve srovnání s kempy na Rujáně je to prcek. Potkáváme zde český pár, která si vyjel na dovolenou karavanem. Asi na dlouhou dobu poslední Češi. Bohužel zalézají spát tak brzy, že je ani nestihnu poprosit, zda bychom si k nim mohli dát nabít elektroniku. To se naopak daří u německého manželského páru. Power banky necháváme nabít přes noc ve sprchách, ale telefony bychom tam nenechali.
Ráno nás opět budí sluneční paprsky, ale venku je den ode dne chladněji. Hlavní pro nás je, že zatím nijak neprší. Kousek od kempu nacházíme malý krámek, který je teda výrazně dražší, ale kupujeme aspoň mléko a klukům sušenky a pitíčka s brčkem. Ze začátku se trochu motáme po parkovišti, ale nakonec nacházíme stezku a jede se dál podél moře. Po pár kilometrech nacházíme u stezky u vody odpočívadlo i s hřištěm. Tak to je jasné, že musíme zastavit. Po půl hodině nasedáme na kola a jede se dál. Opět mezi ovečkami a nakonec volíme cestu přímo do Dánska než oklikou přes ostrov Sylt. Už z dálky sledujeme vlaky, které na ostrov vozí auta a lidi. Na ostrov totiž nevede silnice. Nás čeká přejetí kolejí, ale když k přejezdu přijedeme jsme trochu v šoku. Jsou tady zavřené branky z obou stran a dojet někam jinam by nám zabralo spousta času. Tak hold odstrojujeme kola a přenášíme jak věci, tak děti a kola přes obě branky. Místo je hodně přehledné a vlak je vidět z velké dálky, takže vše proběhne maximálně bezpečně. Po pár kilometrech už přejíždíme hranice do Dánska. Já si dělám fotku u hraničního kamene, kterej Olda na první pohled označí šutrem. Jsme zvědaví, jak budou vypadat cyklostezky v Dánsku. Z videí co jsme si přes youtube pouštěli, jsme byli trochu vyděšení. První kilometry vedou po asfaltu a jediné co se mění je druh branek. Jsou dvojité, s náhonem pro ovce, dřevěné nebo se otvírají na druhou stranu a jsou těžké. Radši ani nebudu psát, které všechny nadávky vypustí Olda z pusy. A to ještě netuší co je před námi. Vzdalujeme se od moře a projíždíme mezi prvními Dánskými farmami a domky. Fotíme si první vlající vlajku a užíváme si radost z nového státu. letos už šestého. Najednou cesta odbočuje z asfaltu a táhne nás do kopce přes nános kamínků, kam se nám propadají kola. Tak takhle bychom to dlouho nevydrželi. Na chvilku se vracíme na silnici a pak zase zpátky ke kamínkům. Po pár kilometrech Oldovo utrpení končí a jedeme podél silnice. Už je celkem dost hodin a tak poprvé zapínáme aplikaci Shelter a hledáme, kde bychom dnes přespali. Na aplikaci narazil Olda náhodou ve skupině cyklocestování a je to úžasná věc. Shelterů je v Dánsku velké množství a hlavně jich je více druhů. Některé jsou jen vyhrazená místa na postavení stanu, někde jsou dřevěné sheltery, u většiny je buď kadibudka nebo nějaký jiný záchod, ale jsou i místa kde mají sprchu. To vše se dá v aplikaci navolit a podle kritérií Vám to najde nejbližší shelter. Náš dnešní leží podle mapy u rodinného domku tak jsme zvědaví jak to bude vypadat. A jsme naprosto nadšeni. Paní nás vítá a u farmy velkou zahradu na které je dřevěný shleter, ale protože je už zabraný jinými cyklisty stavíme si stan. Na zahradě je také altánek v kterém je ohniště a zásuvky. Paní nás zavede do místnosti zezadu jejího domu. Je zde kuchyňka, kde si můžeme koupit její domácí mošty a nakládané okurky, a je zde také sprcha se záchodem. Cena za nás všechny na noc i s moštem je v přepočtu 10 eur. Olda se odchází seznámit s cyklisty, kteří nocují v shelteru. Vyrazili před týdnem z Norska a mají v nohách už 700 km. Jsou dosti unavení a tak se po chvilce Olda vrací, vaří nám k večeři rýži a s příjemným pocitem z prvního kempování v Dánsku usínáme.
Bohužel předpověď meteorologů na dnešní den se naplnila a od rána je zataženo a prší. Zatím naštěstí není déšť tak silný, tak rychle posnídáme a vzhůru na cestu. Od Ribe se vracíme zpátky k vodě a pokračujeme po pobřeží za valem, kde si opět užíváme branky. Už ráno jsme si našli, kde se cestou nalézá nejbližší shelter, abychom se v něm mohli schovat před deštěm a měli první cíl dnešního dne. Dojíždíme k němu po 20 km a těšíme se na pauzu a že se schováme před blížícím se lijákem. Když k nim příjíždíme vidíme auto, do které se balí lidé kteří tady nocovali. Dal je tady velká kadibudka a kousek vlevo už jsou dva přístřešky a ohniště. Slézáme z kola a prohlížíme si jak to tady vypadá. Olda je z místa nadšený. Přesně v něčem takovém by chtěl spát. Mě zaujme krabice v které je nějaké jídlo, sirky, lahev vody, deka a vedle stojí dvě termosky. Kousek odtud je vidět baráček a tak usuzujeme, že se tady o to starají místní lidé a nechávají tady krabici a vaří sem čaj. Když poodejdu schovat kolo pod stříšku, protože začínám pořádná průtrž projde kolem mě pán z auta a hodí na mě zlý pohled. Pak pochopím proč. Krabice a termosky byli jeho a já se mu prostě prohrabala věcma. No…stane se. Olda mi to s úsměvem do teď připomíná. Pauzu kvůli dešti protahujeme a protože je nám docela zima, tak vyndaváme jeden spacák a všichni pod ním spolu sedíme a plánujeme kam dnes zkusíme dojet. Esbjerg je 20 km daleko a na jeho okraji jsou dva nové sheltery. Tak to by šlo. Déšť trochu polevil a tak jedeme dál. Je to jak na houpačce. Chvilku prší trochu, chvilku hodně. Když přijedeme do města, zastavíme vedle nákupního centra a v přízemí mají Burger King s dětským koutkem, což je pro nás malá záchrana. Kola zamykáme ke stojanům, kde je dalších asi 100 kol a já s klukama zalézám do fastfoodu a Olda odchází nakoupit. Většinou se v těchto zařízeních nestravujeme, ale protože se chceme pořádně prohřát a nechat kluky si vyhrát v koutku se skluzavkou a prolejzkou, kupuju i jídlo s pitím. Dokonce hned u stolu mám zásuvku, tak si dobíjím i telefon. Ideální místo na pauzu v naší situaci. Z tepla se mi vůbec nechce ven do deště. Venku začíná i foukat. A jak to takhle zevnitř poznám? Pytel, kterým je přikrytá cyklosedačka se najednou uvolní a letí po silnici. Rychle pro něj vybíhám, aby se někomu nenalepil na čelní sklo, to by mohl bejt velkej průser. Pytel chycen a pevněji přidělán. Děti se ochotně schovávají zpátky do croozeru, hodíme jim deku přes nohy, aby byli v teplíčku a my jedeme hledat naše dnešní nocoviště. Prší teď už opravdu hodně a po celém dni toho už máme celkem dost. Když stojíme na semaforech přijede k nám místní cyklista a dá se s námi do řeči. Ptá se nás kam jedem, povídá si s Oldou o nových shelterech kam míříme, radí nám který je lepší. Nakonec během bavení s ním nám třikrát uteče zelená. Na čtvrtou se s ním loučíme a jedeme dál. Ale hned za další křižovatkou vidíme cyklistu stát. Přijíždíme k němu a on nám nabízí přespání u něj doma. Chvilku váháme, přeci jen chtěli jsme dnes jet ještě pár kilometrů, ale představa střechy, sprchy a tepla vyhrává – nabídku přijmáme. Sem z toho trochu vystrašená. Přeci jen bůhví kde bydlí a co je zač. Když ale přijedeme k jeho baráčku strach ze mě opadne. Mark má tři děti, manželku, krásný barák a v něm hernu pro děti plnou lega. Nabízí nám spaní doma nebo ve svém karavanu, který mají zaparkovaný hned u baráku. No to se nedá odmítnout. Bohužel musejí s rodinou odjet na návštěvu, tak máme jen čas na to se u nich vysprchovat, děti si na hodinku pohrají a zalézáme do karavanu. Ještě než odjedou nanosí nám spousta jídla k večeři a Oldovi i pivo. Dohadujeme se, že až se vrátí zaťukají na nás a kdybychom ještě byli vzhůru můžeme posedět u sklenky. To bohužel nevyjde. Usínáme už po deváté hodině. Oldu v noci dostihnou opět střevní potíže takže i mě dosti znepříjemní noc. Hned vedle postele je záchod a já slyším úplně vše.
Budíček si dáváme na půl sedmou ráno, protože je všední den a naši hostitelé potřebují do práce a do škol. Opět nás překvapí s tím když nám donesou snídani. Výborný džem, pečivo, mléko, džus, šunku a zeleninu. Co nedojíme nám balí sebou. Pobalíme věci a na rozloučenou si děláme společnou fotku a vyměňujeme si kontakty. Věta, že jsme kdykoliv vítáni nás moc potěší. Ráno je pořád zataženo, ale zatím jen mírně poprchává. Na začátku dne se musíme promotat městěm a davy lidí na kolech mířících do škol a prací. Dál stezka vede lesem přes vojenský prostor, který je krásně barevný díky fialovým vřesům. Je to příjemná změna po několika dnech podél valu a vody. K těm se po pár kilometrech zase vracíme. Ono sice píšu, že jedeme stále podél vody ale rozhodně to není jednotvárné. Tady už je znát že jsme víc na severu. Projíždíme po rozlehlých pláních, kde rostou obří šípkové růže. Ty šípky mají velikost švestek. Blížíme se k obřím písečným valům a jsme zvědaví jak to vypadá za nimi a tak zastavujeme u blízkého parkoviště. Bohužel až k vodě je to dál a tak se tam jde podívat jen Olda s Olíkem a já s Vojtou hlídám kola. No co by tam tak mohlo být, krásný výhled na moře s písečnými dunami. Zatím je dnes celkem zataženo, tak čekáme zda zmokneme nebo ne. Odtud nás čeká velmi zajímavá klikatá cesta mezi Fjordem Ringkobing a mořem. Jde o cyklostezku mezi šípky, která je plná malých dun. Takže buď furt jen šlapete nahoru nebo se vezete dolů. Tohle úplně nevyhovuje Oldovi s vozíkem. Nakonec se chytáme silnice a tam trpím mnohem víc zase já. Cesta mi přijde nekonečná a díky předním brašnám mě opravdu hodně trápí protivítr. Naštěstí cestou potkáváme dětské hřiště a naproti je i benzínka, takže ideální místo na pauzu a nakoupení nějakého občerstvení, které by nám dodalo zase trochu energie. Olda navíc klukům koupím dva malé gumové dinosaury, takže kluci jsou nadmíru spokojeni. A jede se dál proti větru. Naše utrpení končí v Sondervigu, kde si děláme ještě jednu pauzu na malej nákup a dokonce vychází i sluníčko. Chvilku co je Olda v krámu využiju na hledání dnešního shelteru. Je to trošku zajížďka, ale je to už jen pár kilometrů a vypadá to, že by mohl být na hezkém místě. Jedeme po silnici a podle mapy máme odbočit vlevo, co? Vlevo vedle kravína? To asi nebude tak hezké. Ale naštěstí je. Schovaná marina u vody u které stojí tři dřevěná teepee, které slouží jako sheltery. Je tu opět ohniště, lavičky a stolky a wc. To mě překvapí nejvíc. Je to normální místnost s tekoucí vodou, světlem a umyvadlem. Takže zatím má od nás Dánsko co se týče shelterů jedničku s hvězdičkou. Olda chystá večeři, já připravuji spaní a oba střídavě vybíháme fotit krásný západ slunce. Bála sem se, že tady bude dost komárů, ale naštěstí tomu tak neni. Noc je trochu chladnější, ale vyspíme se všichni dobře.
Ráno nás budí dechberoucí východ slunce. Zjišťujeme, že tu už nejsme sami. Brzy ráno dorazili rybáři a lidé, kteří sem chodí na ranní procházky s pejskama. Užíváme si vůni kávy a výbornou malinovou marmeládu, která nám ještě zbyla od Marka a jeho rodiny. První kilometry vedou po silnici po které se vracíme zpátky k pobřeží. Jede se opět za vysokým valem, což je sice škoda protože není vidět moře, ale nebýt toho asi by se nedalo přes vítr jet. Kousek trasy vede mimo silnici přes rašeliniště a slatě, které jsou tady podél moře velmi časté. Místy jsou jehličnaté stromy, které jsou neuvěřitelně zdeformované větrem a tak přesně víme odkud zde fouká nejčastěji. Lidé si hodně stromů vysazují kolem domů jako větrolamy. Začíná se nám nějak kazit počasí, nebe šedne a to hlavně od moře. Najednou z ničeho nic začne pořádný slejvák, rychle zakrýváme děti v croozeru, přikrýváme cyklosedačku a až pak oblékáme sebe. Než to vše uděláme je skoro po dešti. Tuhle scénku si zopakujeme asi ještě třikrát. Je neuvěřitelné, že vždy po slejváku se najednou rozestoupí mraky a svítí sluníčko a je modro a během pár minut je zase vše jinak. Aspoň vždy stihneme uschnout. Zastavujeme u malého odpočívadla a všichni se vybíháme podívat na moře a kluci si užívají písek. Větší pauzu děláme v Thorsminde a Olda nám skočí do krámu pro limonádu a nějaké dobroty. Počasí se konečně ustálilo a je nakonec hezký slunečný den a i teplota je přívětivá. Konečně to podle mapy vypadá, že nás čeká cesta přímo po útesu. Věříme, že to bude stát za to, ale realita je ještě lepší. Je to jedno z nejhezčích míst celé naší dovolené. Nádherný výhled na otevřené moře, jízda po útesu, kterou ještě vylepšují barevní paraglaidisté a pyšně se tyčící maják Bovbjerg Fyr. Pročítáme si ceduli s informacemi a dovídáme se, že západní pobřeží Jutského poloostrova je nazýváno “pobřežím vraků”, protože zde ztroskotalo na tisíce lodí. Samotný maják je z roku 1877, tyčí se ve výšce 41 m nad mořem, je jedním z prvních majáků na západním pobřeží, je vidět z dálky 16 námořních mil což je zhruba 30 km a patří mezi desítku nejhezčích v Dánsku. Jsou zde i krásné domky. Olda mi vypráví, že takovéhle domečky viděl v Norsku, kde už byl třikrát na treku. Tenhle úsek si opravdu užíváme. Nevíme jistě z čeho je vyrobena stezka, ale jede se po ní perfektně. Teď je před námi pár kilometrů k přívozu, který nás převeze v Thyboronu přes fjord. Kluci se těší na přívoz, ale Vojta jen do doby než se odrazíme od břehu. Hned po prvních metrech se začne loď nepříjemně houpat a Vojtíšek je strachem bez sebe. Celou cestu se mě drží jak klíště. Když vystoupíme trochu nás vyděsí cedule, že Skagen je ještě 272 km daleko. Dnes budeme poprvé spát v Dánském kempu v Aggeru. Cena je dost veliká 360 dánských korun (1 DK = 3,4 Kč), ale v ceně máme i pračku se sušičkou. Je to první velké praní téhle cesty a je už opravdu potřeba. Kemp je veliký, čistý, hezký a hlavně je tady opravdu obří dětské hřiště s dvěma barevnýma trampolínama. Takže příjezd do kempu vypadá tak, že během toho co Olda platí, obě děti se dají na úprk na hřiště. Necháváme je si pohrát až do tmy. Takže zatímco pro nás byl vrchol dne maják pro kluky to je tohle hřiště. Olda se nám postará o dobrou večeři, koupí nám pivečko a pouštíme si muziku a užíváme si výhled na šťastné a spokojené děti.
Ráno nikam nepospícháme, chceme nechat ještě kluky pořádně se vyřádit na hřišti. Dnes si plánujeme kilometry trochu natáhnout, protože se mi dle aplikace povedlo najít shelter se sprchou a je hned u domu, tak se těšíme, že bude podobný jako první v kterém jsme spali u paní na zahradě. Děti se dost vydováděli a tak bez problémů Vojtík leze do croozeru a Olík leze do cyklosedačky. Nejdřív jedeme podél silnice a pak stezka vede mezi jezery. Díky tomu, že je tady chladněji a větrno tak jsme se zatím nepotkali s moc komáry. Když se zpátky stáčí cesta na silnici potkáváme u fotbalového hřiště i dětské hřiště, takže ideální chvíle na pauzu. A já fotím naši tradiční fotku jak Olda houpe oba kluky. O kousek dál stojí u cesty prodejní stánek se zeleninou, ovocem a dokonce i pletenými ponožkami a čepicemi. A protože mi Olda před cestou řekl, ať si neberu teplé ponožky na spaní, že jsou velké a noci jsou nakonec opravdu chladné, jedny ponožky si kupuji. Postupně se stáčíme zpátky k pobřeží a přijíždíme do Norre Varupor. Olda skočí na nákup a hledáme místo, kde si dáme oběd a vyhrává pláž. Je tady opravdu nádherná. Svačíme u mola na kamenech, kde se moc líbí i dětem. Sbírají mušle a Olík neváhá a svléká se do trenek, aby si mohl běhat ve vlnách. Ani se nám odtud nechce. Ale pokud chceme ještě něco ujet musíme vyrazit. Nakonec ještě klukům vystojím frontu na zmrzlinu. Oba kluci potom spokojeně usínají a my máme šanci něco trochu najet. Stezka vede zase slatištěm podél moře a po úžasném šotolinovém povrchu cyklostezky. Užíváme si výhled na moře, sluníčko a další paraglajdisty. Dál už se povrch stezky mění a jede se po tvrdé ujeté hlíně, ale i tak se jede dobře. Začínáme být unavení a tak jsme rádi, že už je to pouze kousek k dnešnímu shelteru. Je to trošku zajížďka zpátky po silnici, ale to nám nevadí. Podle aplikace jsme na místě. No. První vidíme jen kontejnery kolem kterých je hrozný bordel a všude odpadky. Projíždíme dozadu. Všude jsou maringotky, neuvěřitelný smrad, rozbité hračky, roztrhané kočárky, špinavý lidé na nás zvláštně koukají – tak tady bych se spát bála. Rychle mizíme pryč a já hledám další nejbližší shelter. Vypadá, že je necelé 3 km tak to by šlo. Už jsme na místě a pořád ho nevidíme. Vypadá to, že je na okraji Frostrupu za domy, ale ať to objížídíme jak to objíždíme nedaří se nám ho najít. Nakonec to vzdáváme a hold popojedem ještě nějaký ten kilometr do kempu. Ten je další 4 km daleko a navíc je potřeba vyjet jeden z prvních kopců. Už je po půl osmé a tak jsme rádi že už budeme u kempu. Radost nám bohužel nevydrží dlouho. Kemp je malý, starý, zanedbaný, špinavý a hned u silnice bez závory či vrat. Naštěstí tu nejsme sami a je tady postarší pár v karavanu. Ale dobrý pocit z tohoto místa nemáme. Jdu koupat děti. Voda teče vlažná, nejde rozsvítit a sprchy jsou v hrozném stavu. Přenáším je aby nikde nešlapali nebo na nic nesahali. Když jdu do sprchy já už je voda úplně studená. Začíná pršet, padá tma a tak jen uvaříme polévku a zalézáme do spacáků. Pro jistotu informujeme mamky o naší poloze a dohadujeme se, že se hned ráno ozveme. Den 10.
Tak noc jsme přečkali v pořádku. Informujeme mamky a rychle balíme a jedeme dál. Ještě na závěr nás majitel šokuje cenou. Tahle noc v kempu nás vyšla na 1000 CZK. Jsme z toho dost naštvaní, ale co se dá dělat. A aby jsme se náhodou neuklidnili moc brzy po pěti kilometrech míjíme kemp, kterej má opět nádherné obří hřiště. Vědět to včera, hecnuli bychom se a dojeli až sem, ale holt už se nedá nic dělat. Jako každý den bude potřeba malej nákup a tak zastavujeme v prvním větším městě a Olda si bere sebou do krámu Vojtíška a já Olínkovi dávám korunku, aby si jí hodil automatu v podobě hasičského autíčka. Když se Olda vrací skáču se podívat do sportu který je přes ulici. Pokud je totiž něco, co jsme trochu podcenili, je to teplá bunda pro oba. Vzali jsme naivně jednu, s tím že taková zima nebude a ona je. Takže jsme se dohodli, že si někde koupím jednu teplou vrstvu. Ale nenacházím nic za rozumnou cenu, tak budu hledat dál. O pár kilometrů dál sjíždíme do Slettestrandtu a zajíždíme se podívat k moři. Je tady opčt nádherná pláž a tak přemlouvám Oldu k přestávce. Sice jsme dnes ještě neujeli moc kilometrů, ale tak hezká místa je potřeba si užít a svítí i sluníčko. Olík se zase nadšeně svléká do trenek a mizí si běhat do vody. Je dost studená takže chodí max po kolena, ale to je to co ho baví. Běhat ve vlnkách, které se lámou o břeh. Vojta ho napodobuje a tak se mu povede celou plenku si pořádně nasáknout slanou vodou. Já využiji tohle místo k natočení našeho denního videa, které jsme včera vynechali. Dál jedeme pár kilometrů za valem přes slatiny, ale pak se začneme vzdalovat po cyklostezce do vnitrozemí a projíždíme lesem. Na jeho konci před městem Hune, je udělané velké lesní hřiště pro děti. Tak je jasné, že tady musíme zastavit. Když chceme jet dál, šlápnu do kola a najednou cítím jak se jede ztěžka. No jo byla jen otázka času, kdy se mi to stane. Píchla sem zadní kolo. Takže si děti hřiště ještě prodlouží. Pokud je Olda v něčem už odborník je to spravování píchnutého kola. Za poslední rok sem píchla minimálně 10 krát. Nevím jak já to dělám. Trošku stoupáme a projíždíme mezi domky a najednou začíná cesta prudce klesat k vodě. Když sjedeme až dolů jsme trochu v šoku. Cedule s cyklotrasou i mapa nám ukazují, že máme jet po písku podél vody. Snažíme se prorvat kola navátou hromadou písku a přemýšlíme jak asi máme jet po písku. Pak najednou vidíme, že tady jezdí nejen auta, ale i kola, chodí tady lidé, dělají si pikniky a písek je tak udusaný, že se nám kolo už vůbec nepropadá. Neuvěřitelnej zážitek. Jízda přímo po pláži se nám moc líbí, škoda jen že sluníčko už je níž a jsou mraky, takže fotky jsou dost tmavé. Podle fotek na které jsme se dívali, bývají v Dánsku vidět tuleni. A zrovna tady našeho prvního a posledního uvidíme. Bohužel je bez hlavy. Na konci této super stezky musíme vystoupat do celkem prudkého kopce a jedeme zase po útesu ,ale tentokrát po silnici dál od kraje. Ještě si zastavíme u vyhlídky v Norre Lyngby, odkud je krásný výhled na moře a na pláž. Protože v okolí nevidíme žádný shelter dnes volíme spaní v kempu. Ve městě Lokken, které je před námi jsou hned tři. Nakonec volíme až ten na kopci, je sice malý, ale má dětské hřiště a hned u něj si můžeme postavit stan. Krásné vytopené sprchy, kde hraje dokonce rádio a malou koupelnu pro děti i s vaničkou. A co nás dostane ještě víc, že je levnější než byl ten včerejší strach nahánějící ve kterém jsme se dnes probudili. Sprchu si tady všichni užíváme. I Olda je v ní asi deset minut. Olínek chodí většinou se mnou a každej jsme ve své kabince. Je to pohoda, když už se aspoň jeden dokáže vykoupat sám a navíc je to taková kachna jako já. Po sprše kluci zase až do tmy skotačí na hřišti. Když je možnost musí se toho přeci využít. Dnes to byl moc hezký den a tak si s Oldou ještě procházíme před spaním fotky.
Ráno nás čeká malé překvapení. Většinu jídla máme uvnitř ve stanu, ale některé necháváme přes noc jen u kol pod pergolou v tašce. Ještě nikdy nepřišel žádný nezvaný návštěvník, který by se nám do něj pustil. Až dnes v noci…nějaký pejsek nám nakousal housky, chleba, snědl sýr a salám a tašku s odpadky roztahal kolem dětského hřiště. Když sem šla potom na záchod všimla sem si, že lidé venčí v kempu psi tak, že jen otevřou karavan a pustí ho ven. Takže asi nám jídlo snědl nějaký z psů, který si teď spokojeně s plným pupkem chrápe v karavanu. Tak máme poučení pro příště. Balíme věci a mě se od rána nejede moc dobře. Cítím se hrozně unavená, počasí se také zkazilo a když Olda vidí že sem celá bledá zajíždíme k shelterům, kde mi vyndá spacák a nechá mě si odpočinout. Když přemýšlíme proč sem tak unavená, zjistíme že sem nesnídala a večer si dala jen malou večeři. U mě je dost problém, že bývám večer tak unavená, že sem líná i večeřet. Ale tělo to prostě potřebuje. Po půl hodině se mi dělá lépe a můžeme pokračovat. Když projíždíme lesíkem, potkáváme lehokolaře. Před rokem vyrazili s přítelkyní z Japonska a jedou až do Francie. Olda se s ním dává do řeči a zjišťují, že mají společného známého – Honzu Gallu a kola mají z České Republiky od kluků z http://www.azub.cz Během chvilky přijíždí i jeho přítelkyně. Dál se zajíždíme podívat k dalšímu krásnému majáku Hirtshals Fyr, z kterého je krásný výhled na samotný Hirtshals. Město je důležitým rybářským a trajektovým přístavem ležícím na břehu Severního moře. Ve městě se také nachází jedno z největších akvárií v Evropě Nordsoen Oceanarium. Po příjezdu do centra vidíme sportovní obchod Ny Form, na kterém nás zaujmou cedule se slevou. Tak zkusím najít nějaký teplý kus oblečení tady. Po pár minutách mám vybráno. Vyhrává modrá bunda norské značky Nanok. Konečně mi bude teplíčko. V krámu se mi líbí i spousta dalších věcí, stejně tak Oldovi, ale musíme se trochu držet rozpočtu tak si musíme nechat zajít chuť. Popojedeme a Olda ještě zaběhne na nákup. Teď už jen najít hezké místo na přestávku na svačinu. K vodě není kde sjet a tak doufáme, že něco potkáme po vyjetí z města. Nakonec vyhrává začátek lesa hned za městem. Kluci si trochu poběhají, pohrají si s klackami a nasvačí se. Dál vede cesta zase rašeliništěma za písečným valem. Hledáme místo, kde by se dalo vyběhnout na val a taky se trochu podívat na moře. Po pár kilometrech takové nacházíme. Kole necháváme dole, naštěstí je to tentokrát mimo provoz mimo město a jsme tu sami. Zouváme si boty a užíváme si písku, který nám protéká mezi prstami na nohách. Je trochu chladný, ale příjemný. Děláme si fotky jak krajinky, tak kluků a teď je potřeba už trochu šlápnout do pedálů. Chceme se co nejvíce přiblížit Skagenu nebo ideálně dojet až do něho. Jak jsme čím dál víc na severu zužuje se obzor a jak zprava tak zleva vidíme lodě a moře. A co je zajímavější, každé to moře je jiné. Těsně před městem Skagen je plno vojenských muničních skladů. Teď je potřeba najít kemp. Nakonec volíme ten nejsevernější. Bohužel při příjezdu zjišťujeme, že na recepci už nikdo není a karty, které zde bývají připravené pro hosty, kteří přijedou později jsou rozebrané. Co to teda znamená? Můžeme si postavit stan, dojít si na wc, ale do sprch a do kuchyňky se dá dostat pouze s kartou. Hold sprcha bude až ráno. Stan postavíme hned u dětského hřiště a ačkoliv je vše mokré dětem to nezabrání v tom se před večeří pořádně vyřádit. Olda nám opéká masové mleté kuličky s chlebem k večeři. Jak už sem se zmiňovala, zatím jsme v Dánsku zaznamenali pouze malé množství komárů. Ale Skagen nás překvapí. Komárů je tady i přes silnější vítr nejvíce za celou dovolenou. Proto po večeři zalézáme do spacáků a jde se spát. Na ráno si plánujeme procházku až na samotný výběžek Skagenu, tak snad bude hezké počasí.
Bohužel dnešním dnem nám končí hezké počasí na dovolené. Budíme se do šedého chladnějšího dne a navíc stále mírně poprchává. Já se odcházím rychle vysprchovat a vyrážíme na procházku k výběžku. Vybíráme si cestu přímo po pláži. Kluky tahle cesta plná kamínku velmi baví. Pozorujeme lodě na moři, které stojí ve frontě. Asi čekají na povolení na vplutí. Vojtíšek nachází cestou růžové brýle alá kočička a od té doby je nechce dát z ruky. S jeho blonďatými vlásky vypadá s brýlemi jako holčička. Podél celého pobřeží jsou pozůstatky bunkrů z druhé světové války. Olík nevynechá ani chvilku a u vody se svlékne do trenek a hurá do moře. Já mám na sobě zimní bundu a on se šťastně koupe. Je to prostě otužilej chlapeček. Nevypadalo, že je to tak daleko a nakonec je to na výběžek dva kilometry. Cestou se ještě zastavíme v krámku pod Majákem Skagen Fyr, kde klukům kupuje zmrzlinu. Ano je zima, poprchává a naše děti chtějí zrmzlinku. Teď už jen přejdeme velké parkoviště, travnatý val, kousek po pláži a jsme tady. Jsme na nejsevernějším výběžku Dánska, který je oblíbený turisty. A čím je tak zajímavý? Je zde překrásná bílá pláž, kde se táhne dlouhý tenký výběžek do moře. Výběžek omývají dvě moře – Severní a Baltské. Setkávají se zde vody Skagerraku a Kattegatu. Výběžek, který mezi moři vzniká, se nazývá Grenen a stále se prodlužuje a směřuje k východu. Tak to o místě píše průvodce. Pro nás je realita taková, že písek je šedý, postupně se sem hrne hromada turistů, kteří přijíždí autobusy, které táhnou traktory. Vždy vystoupí, stoupnou si na místo, kde se moře slévají, vyfotí se a jedou pryč. A takhle stále dokola. Naštěstí jsme přišli brzy a stihli se nafotit bez davů, ale než stihneme odejít je tady stálé více lidí. Hold je to turistická atrakce. Už je půl desáté a do 11 hod musíme opustit kemp a tak se svižně vydáváme směr kemp a tentokrát podél silnice. Ve stánku u parkoviště kupujeme pohledy a známky u kterých nás vyděsí cena – 1 pohled se známkou stojí 120 kč a magnetku. Teď rychle do kempu, sbalit věci, stan a jede se. Ale nejsme si jistí kam. Původní plán byl přejet ve Frederikshavenu do Göteborgu a pokračovat po Švédském pobřeží dolů až do Helsingborgu a vrátit se zpátky do Dánska do Kodaně. Bohužel ale máme oproti plánu zpoždění dva dny a navíc nám Dánsko svým počasím a větrem dává zabrat víc než jsme čekali a to už vůbec nezmiňuji že pobřeží Švédska je hodně kopcovaté. Olda koukne do mapy a měníme plán. Budeme pokračovat po východním pobřeží Jutského poloostrova dolů na jih a Švédsko si necháme na jindy, třeba na příští rok. Tak už víme kudy jet, ale kde dnes budeme spát? Ještě že máme naši aplikaci Shelter. Nejvíc se nám líbí shelter v marině, ale máme před sebou ještě 25 km a tak je potřeba zase trochu šlápnout, přeci jen už jsou čtyři hodiny odpoledne. Cestou nám usíná Olík, který od rána nespal a protože celé dopoledne chodil, tak usíná opravdu tvrdě. Za necelé dvě hodinky jsme v marině a hledáme sheltery. Nejsou hned vidět od cesty, ale je potřeba objet dětské hřiště a zpátky podél vody už vidíme naše dnešní spaní. Sheltery jsou naprosto skvělé. Mají zasouvací dvířka a dají se celé zavřít, což znamená že nám bude v noci teplo. Olda se dá do chystání večeře a já s Vojtíškem jdeme prozkoumat marinu. Hned u příjezdové cesty je malý baráček v kterém jsou dvě sprchy, tři záchody, kuchyňka a stolečky. Pročítám si ceník a do kasičky se hází pouze peníze za použití sprchy. Jedna sprcha stojí zhruba jedno euro. Vracíme se za Oldou, který už opéká naložené maso a krájí zeleninku. Dokonce dnes bude i pivko. To si dnes dáme do nosu. Bohužel jediný kdo si neužije večeři je Olík, kterého se nám nepodaří ani po několika pokusech vzbudit. Po výborné večeři se odcházím vysprchovat s Vojtíškem. Teplou vodu si oba užíváme, protože dnes byl poměrně chladný den. Olíka pouze Olda přenese, sundá mu bundu a zastrčí ho do spacáku. Chudák musel bejt hodně unavenej, protože znovu tvrdě usíná. Bohužel ve tři ráno se budí hlady a jediné co je po ruce jsou kulaté sušenky. Pár jich sní a naštěstí ještě na tři hodiny usíná.
V shelteru nám v noci bylo tak krásně teplo, až jsme museli vyvětrat. Takové spaní si nechám líbit. Člověk se nemusí trápit se stanem, mokrým stanem ani při stavění ani při rozkládání. Jen přijede, nahází tašky do shelteru k nohám, vyndá si karimatky a spacáky a může se jít spát. A co teprve ráno kolik to ušetří času. V tomhle mě Dánsko naprosto dostalo. Miluji sheltery. A to ještě ráno netuším, že večer za ně budu vděčná ještě víc. Od rána panuje venku opravdu ošklivé počasí. Fouká, prší a široko daleko nic víc, než jen šedá obloha. Ráno ještě skočim vykoupat Olíka a Olda zapisuje do návštěvní knihy mariny naše velké díky a přidává naši samolepku. Vojtík nám pořád utíká na hřiště a tak ho celého obleču do nepromokavého gumového oblečení, aby si tedy chvilku mohl pohrát. Nějak se mi vůbec v tomto počasí nechce jet, ale je potřeba ujet zase pár kilometrů. Po pár kilometrech ve městě Hals přejíždíme trajektem na druhý břeh fjordu, tak aspoň vidíme pár hezkých lodí a kluci jsou nadšeni protože rádi jezdí přívozama. Když vystoupíme z lodi dáváme si rovnou na parkovišti vedle přívozu přestávku na svačinku. Kluci si hází kamínky do vody a my koukáme na mapu a přemýšlíme kam až dnes zvládneme dojet. Naštěstí přestává pršet, ale počasí má k ideálnímu opravdu hodně daleko. Další přestávku děláme klukům na zmrzlinu v městečku Oster Hurup. Bude to poprvé co jim kupujeme typickou dánskou zmrzlinu. Je opravdu velká ale také opravdu drahá. Stojí 22 dk což je 3,5 x 22 na české koruny, takže za točenou zmrzlinu 77 kč a to je zatím nejlevnější na kterou jsme v Dánsku narazily. Olda využívá přestávky k tomu, že uteče do krámku Ny Form, v jehož pobočce jsem si v Hanstholmu koupila zimní bundu a po chvilce vychází s bundou pro sebe, která se mu líbila už předtím, ale nekoupil si jí. Naštěstí jsme pod střechou, protože začíná pořádná průtrž. Přečkáme ji v suchu a když se počasí trochu uklidní pokračujeme dál. Začíná nám být jasné, že se nám dnes nepovede dojet až do kempu v Randers. Jede se dnes opravdu špatně. Silný déšť střídá slabý, do toho fouká nepříjemný vítr, profil cesty se vlní a já už začínám být opravdu dost promoklá a je mi zima. Zastavujeme na přestávku na autobusové zastávce. Není to úplně ideální, poněvadž je zde málo místo a kluci by si tak rádi poběhali. Celý den jsou zavření spolu v croozeru a jejich hlavní zábava je se navzájem provokovat. Nálada celé posádky je proto pod bodem mrazu. Díky naší oblíbené aplikaci Shelter objevíme nedaleko jedno spaní a tak neváháme. Mám z toho strach, protože se zde píše ohniště, což by také mohlo znamenat, že bude pouze střecha se spaním na zemi v prachu kolem ohniště. Když sjíždíme závěrečný kopeček už vidím, že to tak naštěstí neni. Je zde velký shelter a co je lepší má i zavírací dveře. Uf. Je zde také kryté ohniště takže sem si schováváme kola a rozvěšíme si mokré věci, které snad aspoň v noci trochu proschnou. Je zde i kadibudka. Jediné mínus tohoto spaní je, že je zde opravdu vysoká tráva, která je mokrá. Zalézáme unavení do přístřešku a jen zalezeme je mi krásně teplo. Opravdu stačí aby na člověka nefoukaklo a je mu mnohem lépe. Nachystáme spaní, převlečeme se do suchého, kluci si hrají s autíčky a Olda vaří k večeři na rychlovku čínskou polévku. Ta kluky moc baví jíst, S nudlemi si hrají jako se špagetami, ty dlouhé si rukama dávají do pusy a srkají vodu. Olda je jen znechuceně pozoruje a vykřikuje že čínskou polévku už nikdy. Pak si zalézáme od spacáků do teplíčka a spokojeni usínáme. Tenhle shelter nás opravdu zachránil.
Noc propršela a bohužel prší i ráno a nevypadá to, že by chtělo přestat. Naštěstí bundy nám proschly a tak si je oblékáme a hurá do Randers. Deštivých pár kilometrů k městu uteče rychle. Já s Olínkem se schováváme pod stříškou a Olda s Vojtou odchází do krámu. Olínek si hopsá po schodech a já procházím dnešní trasu a koukám na počasí. Najednou ke mě přibíhá Olínek a v ruce drží kus sýra a čokoládové bonbony. Pán z obchůdku Delikatesy to dal Olínkovi, když zahlédl naše kola a vlajku. Jdu mu poděkovat a prohodím s ním pár vět o naší cestě. Po chvilce přichází Olda, ukazuju mu co jsme dostali a posílám ho za pánem aby s ním prohodil pár vět a dal mu naši samolepku. Nakonec se Olda vrací s dalším obřim kusem sýru a škrabkou na sýr. Pán nám dal na ochutnání přes půl kila typického dánského sýra. Rozloučíme se a jede se dál. Po cestě nás zaujme stojan s počítadlem cyklistů, kteří projeli dnes a kteří celkově za rok. Dál nás cyklostezka vede podél silnice a takto pojedeme až do Aarhusu. Takže pauzu na jídlo si děláme na odpočívadle pro auta. Není to teda moc hezké místo ale chceme se jen najíst a jet dál. Přestává pršet a tak můžeme konečně posadit Vojtíška do cyklosedačky. Já se těším až ochutnám ten typický dánský sýr. Moc mi chutná takový hodně tučný jak gouda ale dobrý. Dojem mi zkazí až Olda který si odkrojí kraj a říká že to chutná jak Romadur. Najednou se sýr rozvoní a já necítím už nic jiného než silný odér sýru. Podél silnice se jede celkem dobře, ale i tak máme trochu strach z aut. Sice mezi stezkou a silnicí je travnatý pruh ale i tak je to stále ve stejné rovině a je mokro. Ještě víc nás rozhodní když na stezce leží převrácené auto na střechu. Nevíme sice jak je to dlouho co se to stalo, ale nikdo není uvnitř. V autě jsou tašky s nákupem a dětská autosedačka. Nic příjemného. No radši rychle dál. Jedu, jedu a najednou ups – zadní kolo je prázdné. Olda rozhodně šťastný neni. Zajíždíme na cestičku, Vojtíšek si pobíhá kolem a Olík spí v croozeru. Olda vymění duši, nandá kolo a říká Veru opatrně se rozjeť. Já opatrně šlápnu, najednou zacinkání a křupnutí. Ihned seskočim. Pozdě, bohužel se řetěz zařízl do ramínka přehazovačky. Nemůžu ani popsat jak se v tu chvíly tvářil Olda, něco mezi vztekem, zoufalostí a nepříčetností. Nedá se nic dělat než nějak dojet do Aarhusu což je nějakých 12 km. Na kole se dá jet ale pouze na nejtěžší převody, což vzhledem ke kopečkům před námi bude dost náročné. Naštěstí to kombinací tlačení do kopce a sjezdami z kopce zvládneme. Cykloservis díky mapy.cz nacházíme celkem rychle. Kolo si pán pověsí, prohlíží si závadu, nakonec nám oznamuje, že nemá součástky na opravu. Bohužel se mu podaří kolo pověsit tak hloupě za představec na řidítkách, že zlomí plastový úchyt na mapu. No takže nic moc návštěva servisu. Už je dost hodin a tak vyrazíme do kempu a servis necháme na zítra ráno. Nakonec je cesta do kempu ještě dost dlouhá, nějakých 7 km a v tomhle městě zažijeme co v Dánsku znamená cyklopruh. Ať vás ani nenapadne, že by jste si jen tak vjeli do pruhu pokud nesvítí zelená. Jezdí tady opravdu rychle a semafory pro kola tu nejsou jen tak ze srandy. Kemp je dost velký. Platíme nahoře, pak sjíždíme kopeček dolů. Nalézáme místo na spaní hned nahoře blízko sprch. Bohužel po několikadenním dešti je zem rozmoklá a dost bahnitá. Já odcházím nahoru po schodech do prádelny. Konečně vyperu oblečení a sláva je tady i funkční sušička. Povede se mi dát na pár minut i vysušit kecky. Máme je s Oldou mokré už tak tři dny v kuse. Olda vaří večeři a přemýšlíme co dál. Nakonec se rozhodujeme díky špatné předpovědi, že si den odpočineme v kempu a vše dosušíme – už nemáme chuť jet zase celý den v dešti. Je to ideální místo i pro děti, protože nahoře vedle prádelny je velká herna plná lega a hraček a co je nejlepší zaplé topení.
Brzy ráno se Olda budí a vyráží zpátky do města do servisu. Naštěstí chlápek v tomhle servisu je moc šikovnej a má potřebné součástky. A součástkou myslím novou přehazovačku. Oprava trvá kolem dvou hodin a tak si odskakuje do kavárny na presso. Já zatím beru kluky do herny v kempu a nechávám je se pořádně vyřídit. Mezitím suším věci a dopisuji rozpočet a denní zápisky. Olda se vrací poměrně brzy. Oprava nakonec vyšla na 1000 dánských korun takže 3500 českých, ale v Čechách by to nestálo o moc míň. Nakonec se obloha začíná trhat a po několika dnech vychází sluníčko. Jdeme si proto sednout s klukama k vodě. Olík se jako vždy hned svléká a lítá do vody. My natáčíme nějaká videa a necháváme svá těla prohřát sluníčkem. Možná jsme přeci jen mohli dnes něco popojet ale co, aspoň si odpočinem. Balíme si věci na ráno, abychom mohli brzy vyjet. Uděláme si sladkou večeři, pořádně se vykoupeme a jde se spát.
Ranní balení netrvá dlouho, ale balit stan je pěkně nechutné. Je celý od bahna a tak je dost náročné ho pořádně zabalit. No nakonec se to povede a můžeme vyrazit. Nejdřív vede cesta lesem a je mírně kopečkatá. Pak vyjíždíme z lesa a dál stezka vede podél silnice. Tady potkáváme poštovní schránku a tak je čas konečně poslat všechny pohledy. První zastávku díky dešti děláme v mekáči. Děti si hrají v dětském koutku a užívají si hranolky s masíčkama. Normálně do mekáče s dětmi vůbec nechodíme, ale vyjímkou jsou dovolené. Človek si dojde na wc, umeje si ruce, doplní vodu v lahvích, nabije si mobil, ohřeje se a když se povede, že mají službu bezedný kelímek tak i pořádně doplní tekutiny. Po hodince vyrážíme dál na cestu. Když sjíždíme z kopce do města Vejle, uvidíme naprosto famózní budovy mariny, které stojí ve fjordu. Vypadají jako vlny a některé jsou udělány jako normální byty a některé teprve dostavují. Olda nakupuje v krámu maso a víno. Dnes je pro mě výjimečný den. A čím? Dnes je mi třicet let. Tak si plánujeme večer udělat malou oslavu. Pro dnešek nacházíme spaní podle aplikace v shelteru vedle tenisových kurtů. Chvilku to hledáme, ale když to najdem jsme více než spokojeni. Jsou zde dva sheltery a jeden už je obydlený dvěma kluky s tatínkem a dědečkem a opékají si maso na ohni. Nabízím nám že můžeme také oheň využít – což s radostí přijmáme. Když se jdu podívat okolo u kurtů je malý domek, ke kterému je potřeba klíček. Klíček je v malé skříňce s číselným kodem který dostanete když pošlete zprávu na číslo které je zde také napsané. Kod nakonec dostáváme od našich spoluležníků. Tekoucí voda, záchod a elektřina. Super…Moc příjemný večer. Maso na ohni, vínko a sezení u ohně.
Když se ráno budíme, naši spoluležníci už se balí pryč a bez rozloučení mizí. To nám to trvá znatelněji déle. Dnes v noci budeme spát naposledy v Dánsku naposledy v shelteru. Dnešek je opravdu hodně kopečkatý a taky větrný. No nebudu lhát dává mi ti pěkně zabrat a několikrát musím i slést z kola a tlačit. První větší přestávku si dáváme v Koldingu na hřišti kde si děti pohrají což znamená, že zase vůbec nejedí jen si hrají. Dál nás stezka zavede zpátky k moři. Sjezd z kopečku je příjemný, ale je mi jasné co bude následovat potom. Pobřeží je hezké, mají tady i zmrzlinu a tak odcházím s Olíkem mu ji koupit. Vojtíšek spinká ve vozíku. Během koupi zmrzliny začíná zase pršet. Schováváme se pod stříšku a Olík do vrtulníku na penízek. Nakonec ho z nás i dostane a tak se nechává vrtulníkem vyvážet nahoru a dolu a točit se. Sice to vyšlo asi na 40 kč ale Olík je z toho tak šťastnej a to je hlavní. Nafotíme pár hezkých snímků a teď přijde to nepřijemné. Sednout na kolo a vyjet zpátky do kopečka. Během cesty se nebe opět trhá a je zase polojasno. Co nás ale dnes nepřestává trápit je silný vítr. Fouká opravdu hodně a z boku takže to za jízdy s námi pěkně hází. Dnes nejsme z našeho spaní vůbec moudří. Nějak podle mapy nechápeme, kde je. Vypadá to, že uprostřed města, ale to přeci ne. Cestou ještě zastavujeme na nákup. Dnes budeme mít vajíčka se zeleninou. Už se dle mapy blížíme do Vedstedu. Závěr je jak jinak než v dešti a do kopečka, ale Olda nestrácí úsměv na tváři – jako jediný. Zjišťujeme, že mapa nám nelhala. Opravdu přímo uprostřed města stojí dva sheltery. Pár metrů od toho je uzavřený kulatý přístřešek a opodál z druhé strany hasičárny odemčené dveře, kde je záchod. Super. Škoda jen že tady neni zásuvka jinak by to bylo geniální. Potkáváme tady jednoho turistu, který spí v druhém shelteru. Prohodíme s ním pár slov. Vzal si batoh a prostě se vydal projít si kus Dánska. Je dost unavený a tak se po pár minutách s námi loučí. My dovečeříme a jdeme si také lehnout. Dnes jsme vyfoukaní a unavení až až.
Poslední noc v Dánsku byla klidná, ale už trochu chladnější. Sheltery mi budou moc chybět a vůbec se mi nebude chtít stavět zase každej večer stan. Dneškem se rozhodujeme, že příjimeme nabídku Franka z Lübecku, abychom u něj strávili dvě noci a jeden den si udělali prohlídku města. Znamená to ale, že musíme dodržet denní plán i kdyby padaly trakaře. Stezka dnes vede mezi polemi a není kolem nic moc k vidění. Po pár kilometrech zastavujeme v krámu nakoupit něco na dnešní den k jídlu a kluci se pouští do banánů. Olda nakonec k večeři kupuje párky a tak se kluci už teď těší na večeři. Dál stezka vede pořád mezi polema, ale z části po silnici a části mimo. Přestávku na jídlo si děláme v lese na lavičkách. Protože je Vojtíškovi zima v sedačce přikrejvá ho Olda mojí bundou. No a jak tohle asi může dopadnou? No povede se jim někde mou milovanou bundu ztratit. Vim byla z Lídlu a skoro tři roky stará ale zatím se mnou projela všechny naše velké cesty tak je to spíš citová ztráta. Postupem dne začíná nepěkně foukat a zase ty nepříjemné vlnky – malý kopeček nahoru dolu nahoru dolu. Přejíždíme dálnici a konečně se blížíme k nejhezčí části dnešního dne – zpátky k moři. Sjíždíme z kopečka do Kollundu k Flensburgskému fjordu. Konečně na nás zase vykukuje sluníčko, já beru poslední dánské koruny co máme a jdu koupit klukům zrmzlinu. Dál jedeme podél Fjordu, před Dánsko-Německé hranice do Flensburgu. Před hranicema se jede přijemně lesíkem nad vodou. Hranici tvoří malý můstek přes vodu s bývalou strážní budkou. Takže povinná fotka a popojedem dál hned na první pláž udělat si příjemnou přestávku u vody na pláži. Zrovna nám i přeje počasí a na každé pláži jsou velká dětská hřiště takže se kluci pořádně vyřádí. Náš dnešní kemp leží pár kilometrů za Flensburgem. Město je to moc hezké, nejradši bychom zůstali v kempu více v centru, ale ty najeté kilometry se nám budou hodit. Kemp je to docela pěkný a místo na stan je hned vedle dětského hřiště. Stavění stanu je dost otravné. Začíná nám pršet a navíc je stan od bahna ještě z Aarhusu. Olda odběhne do krámu vedle kempu pro pivo a limču, ohříváme si párky a po večeři se konečně po dvou dnech odcházíme s dětmi osprchovat. To je bájo…
Ráno kontrolujeme předpověď počasí na dnešek a teda vůbec se nám co píší nelíbí. Celý den má pršet a foukat vítr. Začínáme mít strach zda do Kielu dojedeme. Ale je to asi 78 km tak to snad i přes déšť zvládneme. Ráno se jede podél silnice celkem dobře. Bohužel se hned kolem deváté zatahuje a začíná pršet. Takže děti do vozíku, natáhnout pláštěnku na croozer, my nepromokavky a frčíme dál. Naštěstí se později počasí trochu umoudří a neprší pořád. Klukům zastavujeme u gyrosu, aby se pořádně najedli. Olík je vzhůru, ale Vojta spí tvrdě. Bohužel jen co Olík začne jíst nebe se zatáhne a začíná zase déšť. Rychle se přesunujeme dovnitř. Já do malé krabičky odeberu trochu masa a hranolek pro Vojtíška a jede se dál. Po chvilce se Vojta budí, podávám mu krabičku a on jí hladově do pár minut poctivě zpucuje. Počasí se zase uklidňuje a objevuje se sluníčko. Dnes je to teda divoký, chvilku úplně šedo a liják a chvilku polojasno. Přijíždíme do města Eckernförde, kde je krásný výhled na moře a hezké přístaviště. Pořizujeme fotky a během minuty musíme vše rychle schovat, protože je tady další průtrž. Už to do Kielu máme kousek a čas máme dobrej tak jsme v klidu že nám plán vychází. Při vjezdu do města nás překvapí opravdu vysoký most který musíme přejet. Most vede nad kanálem který spojuje Baltské a Severní moře. Když z něj sjedeme více do města, tak je načase podívat se kde leží kemp. A teď přichází hlavní šok dne. Kemp je úplně na okraji cca 20 km od místa, kde se teď nacházíme. Bohužel se nedá nic dělat. Nic blíže neni. Vypadá to, že i na ráno nám to přidělá problém pokud se nám nepovede přejet lodí přes záliv. Tak honem na kola a frčíme do kempu. Cesta je to teda úmorná, začíná zase pršet. Začíná padat tma, na závěr pár kopečků, ale hurá jsme v kempu. Stavíme rychle stan, který je celý mokrý a špinavý, všude kolem je hrozně moc brouků, uvntiř stanu je taky nepořádek. Dešť nabírá na síle a naše špatná nálada z tohoto dne vyústí hádkou. No jo dnes se prostě moc nedařilo. Jedinej kdo utíká do sprchy sem já, ale že bych se zahřála to vůbec. Voda teče vlažná. Tak radši rychle do spacáků a spát. Jediné co nás hřeje na duši že pokud se nám zítra podaří dojet do Lübecku je to dnes poslední noc ve stanu na této dovolené.
Bohužel déšť neustává celou noc a ráno prší dál. Naštěstí Olda v recepci zjistil, že loď na druhý břeh jezdí. To je skvělá zpráva, protože jinak bychom museli objíždět město což by byla zajížďka tak 25 km. Vyjíždíme brzy, abychom stihli být v čas v přístavu. Je to tam asi 7 km. Jsme tam asi s dvacetiminutovým předstihem. Snažíme se schovat pod stromy, děti jsou zalezlé v croozeru, oblečené v zimních bundách, přikryté dekou a přes croozer jsou dvě pláštěnky. Snažím se natočit video, které přes silný vítr neni nijak dobře slyšet. Když popojdeme na molo mačkáme se u malé stříšky. Díky silnému větru prší z boku takže už se neni jak a kde schovat. Konečně přijíždí loď. Nalodíme se a zalézáme dovnitř. Jé to je nádhera. Sucho a zaplé topení pod okny. Mačkáme se k topení a hřejeme si ruce. Cesta bohužel trvá jen necelých 20 minut a musíme zase ven. Pokud by to takhle vypadalo s počasím celý den nemáme šanci do Lübecku dojet. Naštěstí déšť ustává a vítr se trošku uklidňuje. Zbytek dne už jedeme víceméně podél silnice po cyklostezce. Když projíždíme městečkem Preetz, Olda s Vojtíškem odchází na nákup a já si sedám v malé pekárně na začátku krámu a kupuji nám kávu. Dnes je to vážně potřeba. Jak ale přibývají hodiny zvyšuje se síla větru. Olda neustále kontroluje situaci zda je bezpečné jet. Kdybychom viděli jediný vyvrácený strom dál bychom nejeli, ale na zemi jsou víceméně jen malé větvičky a listy nebo staré suché větve. I tak máme na hlavách helmy a dáváme si pozor. Rodina a kamarádi nás informují, že tato bouře už má na svědomý dva životy. Horší je však v části Německa od Severního moře, kde jsme byli na začátku naší cesty. Teď jsme v části u Baltského moře. Děláme opět přestávku na gyros. Dětem včera moc chutnal a jeho cena je pro nás přijatelná. Máme to už jen 22 km do Lübecku tak to už bychom vážně měli dát. Ještě nás teda pěkně potrápí vítr. S Frankem máme sraz až později a tak dětem zastavujeme v Mcdonaldovi na zmrzlinu a aby si pohráli na hřišti. Na osmou dorážíme k Frankovi. Bydlí v menším řadovém domečku a ubytovává nás v zadním pokoji v kterém máme i vlastní záchod a sprchu. Všichni se koupeme a Frank nám mezi tím připravuje večeři. Rýži s masem a zeleninou. Je to moc dobré, já odcházím uspat děti a Olda konverzuje jak o našich cestách tak hlavně o velké Frankově cestě Kanadou. Dnes jsem moc ráda za postel, teplo a sucho. Dnes to bylo nejhorší počasí v kterém jsme doposud jeli na kole.
Den 21.
Lübeck – Lübeck
Noc v posteli. To byla pohoda. Škoda, že se na ní s náma nevejde i Olda a musí spát na zemi. Ráno si přivstane a vyráží do nedalekého obchodu pro snídani pro nás a hostitele. Společně posnídáme a vydáváme se s klukama na procházku a na hřiště. K obědu jen dojedí od snídaně housky a necháme je si dvě hodinky zdřimnout. A konečně vyrážíme na procházku města, kterému se říká město sedmi věží. Doprovází nás Frank, který jak zjišťujeme prohlídku města hostům nedělá zdaleka poprvé. Ví spousta věcí, bere nás do malých kouzelných uliček a ukazuje ty nejzajímavější místa. Frank nám vypráví, že bohatí si stavěli okázalé domy vpředu a právě malými průchody dozadu, se dostanete mezi domky chudšího obyvatelstva a služebnictva. Což už teď samozřejmě neplatí. Uličky jsou nádherné, plné krásné architektury a květin. Lübeck má i zajímavou historii. Vznikl zde hanzovní spolek, který je možné považovat za předchůdce Evropské unie. Hanza byla založena v polovině 13.století a stala se největší obchodní velmocí světa, neboť v době své největší slávy sdružovala na 200 měst a starala se o obchod v celé Evropě. A právě německý Lübeck byl centrem Hanzy a zároveň i jejím nejbohatším městem. Dál nás zavedl se podívat na jeden z nejstarších špitálů v Evropě – nemocnici sv. Ducha. Celé historické jádro města je na seznamu chráněných památek UNESCO. Nemůžeme vynechat ani návštěvu kostela Panny Marie, který je třetí největší v Německu. Dozvídáme se kde žil Willy Brandt, nositel Nobelovy ceny míru, který přispěl k pádu komunistického režimu. A nakonec navštěvujeme muzeum marcipánu Café Niederegger. Lübecký marcipán je totiž považovaný za nejlepší na světě a jezdil si sem pro něj i sám Karel VI. Prohlídka to byla vyčerpávající a bohužel jsme si ji nemohli vychutnat tak jak by si to tohle město zasloužilo, protože kluky takové věci moc nebaví. Spíš koukali po hřištích a zmrzlině. Pomalu se s dětmi vracím k Frankovi domů, zatímco chlapi jdou nakoupit něco k večeři. Společně povečeříme. Děti usínají rychle a my ještě nad sklenkou vína posedíme a dál si vyměňujeme zážitky z cyklocestování po světě.
Ráno vstáváme kolem sedmé hodiny, balíme věci, nezapomenout selfie s hostitelem a vyrážíme směr Hamburk. Hned za mostem zastavujeme a Olda skáče na malý nákup. Projíždíme městěm a mě to nedá a skočím si nakonec koupit ochutnat ten proslavený marcipán. Nabídka je opravdu veliká. Mě zajímá čistě pravá chuť a tak si kupuji ten základní neochucený. Dál projíždíme Holštýsnkou bránou, která se stala symbolem města a sloužila jak k reprezentačním účelům, tak k obraně. To si musíme přeci vyfotit. Ještě jsme nesnídali a tak zastavujeme na dětském hřišti a pouštíme se do jídla. Dnes se dělá hezký den a vypadá to že dnešek bude konečně bez deště. Dnes Ještě se chvilku motáme městem, ale pak se chytáme kanálu Elbe – Lübeck. Dnes nás čeká přejezd do Niendorfu v Hamburku. Tam bychom měli zůstat dvě noci spát u našich dalších hostitelů Warmshowers a následující den máme v plánu si projet město. Stezka je dnes celkem nezáživná. Nejdřív podél silnice, pak polem. Když potkáváme hřiště zastavujem, ačkoliv chvilku před tím tam tipujeme podle smradu hnojily pole. Děti si pohrají a jede se dál. Hamburkem projíždíme asi 10 km a stejně jsme na jeho okraji. Je to velké město. Dojíždíme k našim hostitelům. Bydlí v baráčku. Jakmile nás pozvou dál je to pravý opak Franka. Frank byl sběratel, nerad vyhazoval věci a měl přeplněné místnosti poličkami s věcmi. Tady naopak je vše nové a moderní. Popravdě z toho máme strach kvůli našim dětem – aby něco nerozbili. Máme k dispozici vlastní pokoj a vlastní koupelnu. Takže jsme nadšení. Navíc jsme pozváni na večeři. Čerstvá zelenina na pánvi a k tomu pečívo. Teprve teď si uvědomujeme jak málo jsme jí na cestě jedli. Kombinace této na másle je tak výborná, že ji od té doby dělám i doma. Hlavní ingrediencí je cukrový hrášek: Mńam. Po večeři uspim děti a jdeme si ještě posedět u vína a jak jinak vyprávět si o našich cestách na kolech. Moc příjemný večer.
Dnes sem se vyspala moc dobře. Olda chudák zase na zemi, ale Olík ho v tom nenechal a lehnul si k němu. Nejprve ranní hygiena a už nás volají na snídani. Je tu vše možné. Sýry, kává, džus, čerstvé pečivo, vajíčka, šunka, marmeláda, nutella – no prostě každý si tady najde na co jen má chuť. Dohadujeme se na společné večeři kolem šesté hodiny a my se jdeme pomalu chystat na naši projížďku Hamburkem. Nejdříve se na doporučení vydáváme podívat na nádraží Altona. Prý by pro nás bylo lepší nastupovat tam než na Hamburk hauptbanhof. A je to pravda. Nástupiště je hned na příjezdu bez schodu a podchodů. Tak to vypadá jako ideální volba. Klukům zastavíme na hřišti a já si zatím uklízím přední bordel brašničku. Dál jedeme jak jinak než k vodě do přístavu. Nejdřív využijeme střechu přístavní správy na kterou se dá po schodech z venku vyjít a je z ní skvělá vyhlídka na celý přístav a Labe. Přístavištěm jedeme dál, fotíme loďky i velké lodě až přijedeme k Elbetunelu St.Pauli. Nejříve se ještě jedeme projet zda nekoupíme něco malého k jídlu, kluky necháme pohrát na hřišti, natáčíme video a hurá do tunelu. Protože se zrovna část pro auta opravuje jezdí se dolů dvěma výtahy. Tunel je dlouhý 427 m a leží v hloubce 24 metrů pod Labem. Na jeho konci opět výtahem nahoru. Tuhle stranu si chtěl projet hlavně Olda. Je to průmyslová zóna, kde v podstatě krom aut, lodí a vlaků nic jiného není. Když Olda uvidí vlakové seřadiště je celý štěstím bez sebe. Mě tohle zrovna moc nebaví a tak zastavujeme na limču a nachos u jediného krámku široko daleko a rozhodneme se, že průmyslová část už stačila a že si radši projedeme více město. Jedeme přes Hafen city, kterému dominuje budova Elbphilharmonie, nádherná koncertní hala vysoká 110 metrů, ležící přímo na břehu Labe na střeše starého cihlového skladiště. Je krásná, ale ta cena – 21,4 miliardy korun a navíc ji stavěli asi stejným tempem jako u nás tunel Blanka. Historická čtvrť Speicherstadt zase nabízí největší souvislý komplex skladových budov na světě z roku 1883. Projíždíme dál městem až do Sankt Pauli. Je zde ulice Reeperbahn, známá po celém světě jako ulička lásky na které se vedle sebe potkávají divadla, taneční kluby, sexshopy, striptbary, bordely fastfoody a na rohu na vše dohlíží policie. Zjišťujeme, že je zde ve večerních hodinách legální prostituce, takže tu prý policie nemá tolik práce. Na malém náměstí si zastavujeme na pozdní oběd. currywurst s hranolkama. Co nás zaujme je, že přímo nad McDonaldem je vykřičený dům. Zrovna se tady konají bio trhy, což nás sice láká ale s dětmi a kolama se tlačit v davu moc nejde. Projíždíme si uličky, motáme se mezi davy fotbalových fanoušků s černými šátky na kterých je bílá lebka (ano dnes hraje St.Pauli fotbal) a hledáme kudy zpátky k vodě. V jednu chvíly Olda uhne do uličky v níž stojí tři obři černoši, kteří na nás upřeně hledí a na chvilku dostaneme trochu strach, ale naštěstí zbytečně. Odpověď na otázku proč nejsou v Sankt Pauli cyklostezky už známe. Všude jsou miliony střepů. Už je na čase se pomalu začít vracet k hostitelům. Zastavujeme ještě na hřišti a pak už frčíme zpátky. Nezapomeneme zastavit v krámu pro víno a těšíme se už na večeři. Ta je opět výborná, nechybí zeleninka a pak už jen děti sprcha spát. A my si ještě povídáme o Hamburku a o našich budoucích plánech.
Budíme se s né moc dobrou náladou. Vůbec se nám nechce domů. Tak je to vždy když jezdíme na dovolenou. První den si říkáte bože ještě tolik dnů před námi a poslední si říkáte kam ty dny utekli ? Vše dobalujeme a odcházíme na snídani. Je opět výborná. Času máme dost ,ale i tak si dáváme větší časovou rezervu. Loučíme se s našimi skvělými hostiteli, na závěr společnou fotečku a vyrážíme směr nádraží Altona. Tuhle trasu už známe z předešlého dne. Na nádraží jsme více jak půlhodiny před odjezdem vlaku. Já klukům ještě na cestu kupuju naposledy McDonald a už přijíždí vlak. To je pohoda. Vysoké nástupiště, vlak přijel 15 minut před odjezdem, žádná jiná kola, málo lidí, co víc si přát. Ale i tak máme před sebou necelých sedm hodin jízdy do Prahy. Kuci se nají a pak se nám podaří Vojtíška na víc než dvě hodinky uspat, s ním usíná i Olda. Nechávám ho protože musí na noc do práce, tak ať si odpočine. Konečně Praha, přestup bez problémů. Plán je, že Olda vystoupí v Satalicích a nechá mi croozer i s věcma. V Nera na mě bude čekat moje mamka a ta mi pomůže s vozíkem domů. No bude to zábava. Naštěstí se vše daří, Nic ve vlaku nezapomenu, dojdeme k babičce kde nechám vozík a věci a jde se domů. Tady na nás čeká od maminky večeře v podobě knedlo zelo vepřo. A je načase jít spát protože hodiny ukazují půl desáté. A tím definitivně končí naše dovolená…
Na závěr ještě pár potřehů k tomu jak se jezdí v Dánsku
I v tomto roce jsme přijali pozvání pořadatele – Martina Stillera k účasti na festivalu. Oproti loňské účasti, jsme letos přijeli mnohem zkušenější a plní zážitků. Program jako obvykle sliboval spoustu velmi zajímavých příběhů.
Jako první, byla na programu přednáška Nikolaye Demyanenka o cestování po Česku na elektrokole. Tenhle typ cestování není vyloženě můj šálek kávy, ale trasa vedla přes zajímavá místa hlavně na Moravě, takže jsme si přišli na své. I když mi elektrokolo nic neříká, je dobře, že i tenle typ cestování dostává prostor. Přispívá tím k různorodosti festivalu a o tom to je.
No a pak přišla naše hodinka slávy. Připravili jsme si vyprávění o naší cestě kolem Dánska. Od loňského roku jsme krom rozhovoru v rádiu, žádnou besedu neměli. Z vystoupení před lidmi jsme vždycky dost nervózní, ale tentokrát to bylo až překvapivě v pohodě a to hned z několika důvodů. Abychom mohli přepínat mezi presentací a videem, usedli jsme do hlediště. Pozice v sedě a čelem k plátnu byla mnohem blíž naší komfortní zóně. A tentokrát jsme se také lépe připravili. S Verčou jsme si rozdělli části presentace, kde bude kdo z nás dvou vyprávět a to nám dost pomohlo. Vcelku to odsejpalo a ve finále jsme i trochu přetáhli. Na konci jsem čekal trochu více dotazů, ale naše dojmy byli velmi pozitivní. Dle reakcí i dojmy publika. Cestou ze sálu nás několik lidí ještě zastavilo, aby nám vyjádřili obdiv nebo se nás ještě dodatečně na něco zeptali.
Přestávku a další přednášku jsme využili k tomu, abychom si mohli promluvit se známými. S Martinem Stilerem a Jirkou a Monikou Vackovými, kteří ve středu vyráží s dětmi na 2 měsíce na kolech na Salvador. Krom toho jsme také omrkli jejich sortiment ze shopu https://www.kilometry.cz/ a také sortiment https://www.azub.cz/index_tit.php
Další přednáška byla od Marka Sovy, který se s tátou vydal na kolech až do Iránu na Damavand. To byla vážně pecka. Opravdu hodně zajímavá cesta a hodně poutavě podaná. Vám, kteří se chystáte na na festival do Frýdku – Místku opradu doporučuji
Pak už nám končilo hlídání prcků, takže se Verča musela odporoučet a já zůstal ještě na další blok. Martin Stiller vyprávěl o tom, jak k chatě na Prašivé přišel. Martin je skutečně dobrý vypravěč, takže opět velmi zajímavé. Neumím si představit to obrovské množství práce, které za tím je. Ale budeme se o tom moci přesvědčit na vlastní kůži, protože na http://www.chataprasiva.cz/ máme besedu už 7.4.
Druhá přednáška v Martinově bloku byla o jeho cyklocestě s rodinou po stezce Alpe – Adria. Na tu si taky brousíme zuby, ale budeme muset ještě chvíli počkat. Pak už byl i pro mě čas vyrazit.
Měsíc utekl jako voda a nás čeká další letošní dovolená v sedlech kol.. Tentokrát je náš cíl jasný a tím je moře. Budeme se koupat, slunit, v klidu projíždět na kole. Balím klukům pantofle, sobě žabky a všem plavky a větrovky. Hurá konečně slunečná dovča. Jak sledujeme vývoj počasí, tak si také postupně uvědomujeme, jak moc jsme se v našch představách mýlíme. Pár dnů před odjezdem už máme jasno, že jasno nebude. Vybaluji pantofle a balím holinky a nepromokavé bundy nahrazují větrovky, přidávám i nepromokavé kalhoty. Den před odjezdem ještě chystám zásobu baget s krůtím masem a zeleninou a peču muffiny, ať máme snídani a oběd do vlaku.
Olda
Pokud jste četli report z naší předchozí cesty, tak už jistě víte, že nedopadla podle plánů. Museli jsme ji ukončit zhruba v půlce a domů jsme se vraceli se spoustou zážitků, ale také s porcí frustrace. Šance na nápravu se nabízela v dalším termínu, kdy jsme se rozhodli hory vyměnit za moře. Taková klasická letní dovolená, jen v našem stylu. Takže vlakem do Berlína, pak si dojet k Baltu a tam trávit čas u moře a občas popojet. Návrat pak po stezce Odra – Nisa až domů. V mezidobí jsme vychytávali výbavu a čím více se blížil odjezd, tak úměrně tomu rostly hromádky věcí s sebou. Dva dny před odjezdem přes Německo přešli silné bouře. V některé části země byli záplavy a do toho se blížil náš odjezd. Předpověď na další dny má k letní dovolené dost daleko, takže měníme sandále za holinky a místo opalovacího krému balíme repelent. Co šlo jsme připravili a teď je před námi další dobrodružství.
Budíček v půl čtvrté ráno není tedy opravdu nic pro mě, ale je to občas potřeba. Tentokrát cítím podezřelý klid, že máme všechno sbalené a nachystané, tak snad na nic nezapomenu. Na Kevina! Budíme děti, které kupodivu vstávání berou sportovně. Naposled procházím byt, zda jsem vše vypnula a nezavřela někde kocoura. Bude se nám o něj chodit starat moje mamka a Miu nám hlídá kamarádka Gábina. Ještě, že máme kolem sebe lidi, co nám takhle pomůžou. Loučíme se s babičkou a Oldovou mamkou a jede se. Vlak v Neratovicích přijíždí včas a nastupování je bez problémů. V Praze hodinu čekáme a já klukům kupuji k snídani, jejich oblíbené vanilkové fornetky. Číslo nástupiště naskočí na tabuli pár minut před odjezdem, tak se trochu zapotíme při běhu na nástupiště a mě dá zabrat vyjet eskalátory s plně naloženým kolem. Kola jsou na hácích, brašny sundány a my konečně sedíme a frčíme směr Berlín. Cesta děti po dvou hodinách přestává bavit a tak nám zpestřují cestu svým zlobením. Já rozhozená dětmi a ranním vstáváním plácám jeden přeřek za druhým. Otázka, kdy přijde výročí, což se mi povedlo spojením slov výpravčí a průvodčí, aspoň pobaví Oldu. Konečně Berlín. Vystupujeme a za mírného deště se vydáváme směr Braniborská brána. Na dosti místech ve městě probíhají opravy a rekonstrukce. Je rozkopaná i velká část ulice Unter den Linden. Déšť sílí a tak se vydáváme po naší naplánované trase. Myslela sem si, že vyjedeme z Berlína a bude to super cesta, ale to sem se mýlila. Po silných deštích a větru se stezka mění v bahno, cesta po poli na které jsou kaluže hluboké snad metr, popadané větve a navíc se ochlazuje a déšť neustává. Dochází nám voda, ale bohužel není tady kde si ji dotočit a ani koupit. Němci na rozdíl od nás nemají malé krámky a vietnamce. Nakonec se zeptám pána u baráku, zda se dá blízko koupit něco k pití. Nejdřív kroutí hlavou ale nakonec mě posílá 300m ulicí k Trinken shopu, kde koupím aspoň limonádu. Před náhlou průtrží se schováváme pod stříškou u dobrovolných hasičů. Jeden zrovna přijíždí a zve nás ať se schováme i s kolama do garáže, dá nám lahev vody a dovolí nám si naplnit všechny lahve vodou z kohoutku. Ukazuje nám co deště způsobily v okolních vesnicích, no co asi – povodně, to se máme na co těšit. Déšť trochu ustává, ale je dost hodin a únava z brzkého vstávání je znát na všech, tak se nedá nic dělat a hledáme kemp dřív než byl původní plán. Nacházíme marínu v Liebenwalde. Pár míst na stany, tři stolky se stříškou a pán nám dává klíče od sprch a záchodů. Je to klidný malý kemp jen škoda, že hned první den dovolené máme ztrátu oproti plánu 25 km.
Olda
Jako tradičně nás ráno před odjezdem čeká velmi brzké vstávání a cesta přes Prahu Hlavní nádraží. Tam nastupujeme do EC Alois Negrelli do Berlína, kde má naše cesta začít. Jak už je dobrým zvykem ČD, tak se nástupiště objevuje na světelné tabuli pár minut před odjezdem. Máme tak možnost se proběhnout, ale kola i vozík jsou za chvíli ve vlaku a my už míříme do Berlína. Když pominu to jak kluci zlobí, což je normální stav, tak cesta proběhne vcelku klidně a my můžeme před 11 hodinou vystoupit na Berlin Hauptbanhof. Tady už to dobře známe, vloni tu začínalo naše putování Labskou cyklostezkou. Navěsíme brašny a můžeme vyrazit. Před nádražím nás zdrží Polák, který se nám snaží prodat Německou variantu Nového prostoru. Plán je projet si Berlín trochu více než vloni. Vyrážíme tedy opět směrem k Bundestagu a Braniborské bráně. Obloha vypadá, že se každou chvíli musí spustit déšť, ale na davy lidí u brány to nemá žádný vliv. Dál pokračujeme ulicí Unter den Linden,která bohužel připomíná staveniště a tak kličkujeme až na Alexanderplatz mezi auty. Na tohle místo mám vzpomínku z černobílé fotky, ještě před pádem železné opony, kdy jako malej kluk sedím tátovi na ramenou. Od té doby se tohle místo hodně změnilo a velkou část prostoru zabírá nákupní centrum. Tím asi naše sightseeing tour končí a můžeme vyrazit po trase. Berlínem se nám nejede moc dobře. Pomalu, ale jistě se začíná spouštět déšť a na spoustě míst jsou ještě hluboké kaluže z průtrží v minulých dnech. Kde není asfalt, tam je bláto. Kde jsou stromy, tam se musíme vyhýbat polámaným větvím. Pomalu se vzdalujeme centru, ale nejede se nám dobře ani tak. Dobrých cyklostezek je pomálu. Projíždíme rozmáčené louky, rozbahněné lesní cesty a drobné mrholení se mění ve vytrvalý déšť. Rozhodnutí jet po značených cyklotrasách měníme velmi brzy a šlapeme po silnicích. Jinak bychom se hrozně nadřeli a navrch měli bláto až za ušima. V Zehlendorfu po další hodině vydatného deště se musíme schovat. Potřebujeme sehnat vodu a déšť se mění v průtrž. Schováme se pod košatými duby před stanicí místních dobrovolných hasičů. Brzy jeden z nich přijíždí a my se můžeme schovat do požární zbrojnice a navíc doplnit vodu. Chvíli se bavíme, alespoň do té míry, kam moje bídná němčina stačí. Ukazuje nám video ze zásahu před dvěma dny v Oranienburgu. V ulicích je půl metru vody a kanály připomínají vodotrysky. Tak ještě, že jsme přijeli, když už je po všem. Když chceme vyrazit, tak zjišťuji, že mi ulítl závit rychloupínáku. Super začátek, ještě, že vozím náhradní. Musíme ještě něco ujet, ale v tomhle dešti to moc nejde. Rozhodujeme se popojet jen do další vesnice. V Liebenwalde je rekonstruovaná marína a u ní je možnost, za poměrně přátelskou cenu postavit stan. Při dnešním počasí si kluci moc neužili, tady o sobě dávají pořádně vědět. Mě s Verčou čeká každovečerní rutina. Postavit stan – vybalit spaní – uvařit – vysprchovat děti a pokusit se je uspat. První den je za námi. Koukáme na předpověď a doufáme, že už to bude jen lepší.
První noc ve stanu je za námi a my se budíme do chladného a hlavně deštivého rána. Podle předpovědi se počasí neumoudří ani po zbytek dne. Je to zatím nejhorší začátek dovolené, když to porovnáme s ostatními cyklodovčami. U maríny je malý krámek s čerstvým pečivem. Nakupujeme aspoň pár věcí na snídani a klukům džusík. Na velký nákup jedeme do Zehnedicku. Jak si tak šlapu všimnu si, že na přehazovačce mám malého šnečka, který se tam chudák točí, hlavu venku a asi si to i užívá. Mám ale strach abych mu neublížila tak zastavím, vyfotím si ho a pak ho přendám do trávy. Cesta vede mezi loukami, ale po hezké cyklostezce. Na rozcestí odbočíme a klesáme do vesnice. Kolem se pasou kravičky a ovce, je to krásně z kopečka, zrovna neprší tak si to užíváme do chvíle než zjistíme, že dál cesta nevede a že jsme špatně odbočili. Takže hurá do kopce a zase začíná pršet. Povede se nám najít krytý přístřešek a tak si dáváme pauzu a svačíme. Už začínáme být dost unaveni a tak hledáme bližší kemp než bylo v plánu, což znamená že je druhý den dovolené a my už máme oproti plánu 40 km skluz. Ale když to nejde, tak to nejde. Když dojíždíme ke kempu sem vyděšená obřím oslem. Olda byl sám v šoku, protože osel byl velký jak kůň, ale teď tvrdí že nebyl tak velkej, škoda že nemám fotku. Kemp je u jezera Müritz, které je opravdu velké. Děti si chvilku pohrají v nepromokavých kalhotech na hřišti a jde se stavět mokrý stan na mokré trávě během deště – nejhorší kombinace. Ještě že ve stanu je sucho a teplo, takže večere a spinkat.
Olda
Celá noc propršela, což nám ve stanu až tak nevadí. Co nám všem vadí, je to, že déšť nepřestává ani ráno. Drobně mrholí a my snídajíce pod krytým sezením, doufáme ve zlepšení počasí. Tohle opravdu není moc pěkný začátek pohodové dovolené u moře. V recepci maríny je malý obchůdek, tak kupujeme pár věcí pro kluky a vyrážíme po silnici. Cyklotrasa kterou mám značenu v itineráři, je značena čárkovaně a podle vody. Nechce se mi začínat den v dešti po rozbahněné pěšině. Dojíždíme do městečka Zehnedick, kde jsme měli spát včera. První velký nákup na naši cestě k moři. O tom co nakupujeme a jak jíme by se dala napsat samostatná kapitola, já to zkusím v rychlosti shrnout do pár vět. Nákup potravin na den v Německu, většinou zvládneme za 10 – 12 Eur. Kupuji pečivo, chleba nebo housky, velký balík sušenek s čokoládou, müsli tyčinky, haribo medvídky pro kluky. K pečivu sýr nebo salám a ze zdravějších potravin pak většinou okurku, to kluci moc rádi a rajčata. Z ovoce pak většinou nektarinky nebo jablka. Obvykle něco k večeři, to záleží na co máme zrovna chuť třeba maso, vejce nebo těstoviny. No a něco na večer, ideálně láhev vína nebo 2 – 3 plechovky piva, aby se nám lépe usínalo 🙂 o občas co mě cvrnkne do nosu, že je zrovna v akci a je za málo peněz hodně muziky. V Německu nejraději nakupuju v Netto, Aldi a nebo v Lidlu. Tak od nakupování zpět na cestu. Jedeme kousek po trati po cyklostezce. OD rána už pršet přestalo, ale pohled na oblohu dává tušit, že ne na dlouho. Ráz krajiny je zemědělský. Pole s obilím občas pastviny s krávami, mírně zvlněný profil a větrné elektrárny. Když projíždíme Dannenwalde, tak se má očekávání naplňují a zase prší. Dál nás vede stezka přes les a profil se začíná vlnit výrazně víc. Zastavujeme u lesního altánku na oběd, nebo svačinu, jak chcete. Olíka dnešní cestování zmohlo, takže spokojeně chrupká ve vozíku. Nebudíme ho, najíme se s Vojtu v altánu a pokračujeme lesem dál po stezce. Přijíždíme do oblasti kde se řeka Havel klikatí v pahorkatině, přibývá lesů a jezer, která jsou propojeny kanály. U městečka Wustrow se mi podaří vykouzlit navigační chybu, kterou bohužel odhalíme až když jsme na dvoře farmy a není kam dál. To nám na náladě moc nepřidává, ale s tím se nezbývá než smířit. Obracíme se a vyšlapáváme zpět kopeček, ze kterého jsme před chvíli radostně svištěli dolů. Do toho začíná opět pršet, takže popojedeme pár kilometrů a schováváme se do dřevěného přístřešku u jednoho z kanálů, který propojuje jezera. Tam přehodnotíme plán a rozhodujeme se popojet už jen do nedalekého kempu v Rechlinu. Déšť se trochu utišuje, tak opět šlapeme do pedálů. Dnešní den není moc o radosti z cestování. Projíždíme městečkem Mirrow, které mi vzhledem připomíná Milovice, nebo jiná města s vojenskou minulostí. A opravdu, kousek za městem vidíme velké letiště a betonové hangáry, které ukazují, že se jedná o bývalé vojenské letiště. Když už jsme pouze pár kilometrů od kempu, tak hádejte co se stane ? Spustí se liják, ale pořádnej teda. Během 10 minut povolují nepromokavé bundy a oba jsme na kost. Když přijíždíme ke kempu, tak pršet přestává. Je tu houpačka a hřiště a protože si kluci dneska moc neužili, tak je necháváme vyblbnout. Zaplatím ubytování a jdeme si zas postavit domeček. Po dešti přichází vítr, který slibuje, že by se počasí mohlo změnit, stejně tak to tvrdí předpověď. Tak snad opravdu, protože tenhle způsob léta se mi opravdu zdá poněkud nešťastný.
Ráno je sice zataženo, ale déšť ustal, tak snad bude konečně lépe. Balíme věci a věříme, že dnes se konečně pojede lépe. Nejdříve se vracíme na stezku, která vede podle silnice. Dál cesta sjíždí do lesa. Cestičky jsou zde moc pěkné. Potkáváme už i další cyklisty, očividně stezka kolem jezera je velmi oblíbená. Jak si tak šlapu najednou cítím, že při každém šlápnutí mi jakoby šlapka mírně bouchne do druhé nohy. Říkám to Oldovi a ani ne půl minuty na to mi celá šlapka upadne. Styl koloběžka dojedu na mítinku, kde se Olda snaží kolo opravit. Samozřejmě máme sebou x klíčů ale ani jeden, který by seděl na šlapku. Nakonec se Oldovi povede šlapku trochu dotáhnout ale je to opravdu jen nouzovka a tak mi říká, že na ni mám šlapat jen zlehka na rovince. Do kopce tlačit. I když jedu velmi opatrně, šlapka stejně upadne ve vesničce Schwarzenhof. Ptáme se kolem jedoucích cyklistů, zda by neměli příslušný klíč. Nakonec nám pomáhá pán z karavanu. Děkujeme a jede se dál, opět opatrně. Bohužel jak jedu cítím, že šlapka se zase uvolňuje. Další pomoc nacházíme v městečku Federow v informačním stánku národního parku Müritz. Díky tomu šlapka vydrží až do Warrenu, ale bohužel nic nepomáhá a protože je neděle servisy jsou zavřené. Olda má náladu na bodu mrazu. Dojde na nákup, kde koupí rum a teď nás čeká tlačit kola do kempu cca 4 km. Kemp je hodně velký a pro nás novinka, vše tady funguje na čipové karty. Nejen sprchy ale i vstup na záchod. Stavíme stan blízko vody a bereme klukům hračky na písek, sobě rum a sedíme u vody na lavičce a když nejde jet aspoň si užíváme, že vysvitlo sluníčko a hezký výhled na jezero.
Olda
Kemp leží u jižního okraje jezera Muritz, které musíme objet, abychom mohli pokračovat dál k Baltu. Počasí opravdu vypadá, že by se mohlo umoudřit. Mraky jsou výše a nevypadá to, že by mělo začít pršet. Teplota má k létu ovšem hodně daleko. Projíždíme Rechlinem a chytáme se hlavní silnice, podle které vede parádní cyklostezka. Ve starobylé vesničce Boek opět navigační chybka, takže si ji projíždíme dvakrát a vstupujeme do národního parku Muritz. Cyklostezka se mění v šotolinovou pěšinu, po deštích mírně rozmočenou. Okolo nás les a mokřady, občas dřevěná rozhledna, ze které je možné se rozhlédnout nad korunami stromů. Mezi mraky dokonce občas prosvitne sluníčko a já začínám mít pocit, že se věci začínají zlepšovat. Z mého zasnění mě probere volání Verči ať zastavím. Když se k ní vracím, tak drží v ruce upadlou šlapku. TO SNAD NE ! Zastavíme u odpočívadla a já se snažím vymyslet co s tím. Šlapka je na závit a utahuje se imbusem velikosti, kterou s sebou bohužel nemám. Ok v lese to asi nevymyslíme, takže se potřebujeme dostat do města, tam to snad bude jednodušší najít řešení i když dnes je neděle. Pomocí kleští se mi podaří závit provizorně dotáhnout, takže Verča může pokračovat v jízdě. Dojedeme do Schwarfenhofu, kde je správa národního parku. Pokouším se od řidičů mobilheimů na parkovišti sehnat vhodné nářadí, ale bohužel. Nakonec nám pomůže, jeden ze zaměstnanců správy NP. Mají tu slušně vybavenou skříňku s nářadím, takže šlapku dotáhneme a pokračujeme k městu Waren. Kousek před městem bohužel šlapka zase upadne. Po krátké poradě se rozhodneme zůstat ve městě v kempu, a hned ráno dojet do servisu ať můžeme pokračovat v cestě. Stavíme se vybrat v bankomatu a na nákup. Krom běžných potravin končí v košíku i láhev rumu, protože po uplynulých 3 dnech opravdu skleničku potřebujeme. Kemp je hned u jezera a dělá se vcelku pěkné odpoledne. Zbytek dne strávíme na břehu jezera v odpočinkovém režimu. Kluci můžou divočet na hřišti, dají si zmrzlinu já pivo a pak nás čeká stavění hradů z písku, ale na koupání to fakt není.
Ráno si Olda přivstane a s kolem odchází zpět do Warenu do servisu. My zatím spíme. Kolem deváté mi volá, že šlapka opravena, že bylo potřeba jen správně nasadit na vroubky a pořádně dotáhnout správným klíčem. Tak začínám balit stan a věci. Kluci si zatím hrají u vody ale chudáci si nemůžou vzít své hračky, protože ke břehu připlavala labuť a prská na ně a oni se jí právem bojí. Nakonec psychickou hru s labutí vyhraju a hračky posbírám. Když Olda dorazí už jen naházíme věci na kola a můžeme jet. Zaplatíme a čeká nás opět cesta přes centrum Warenu a pak hurá podle plánu. Jak jedeme po stezce podle silnice najednou v Oldově kole začíná zvláštně chrastit. Nechceme nic riskovat a zajíždíme opět do servisu, kde Olda ráno byl. Ti nás posílají do jiného na náměstí, že oni tyto věci nedělají. V dalším servisu nám oznámí že je potřeba aby se podívali na střed kola, zda je vše v pořádku a ať se vrátíme za dvě hodiny. Aspoň si projdeme Waren, děti si pohrají na hřišti, dáme si zmrzlinku a nakoupíme. Když dojdeme do servisu oznamují nám, že když otevřeli střed celý se na ně vysypal. A náhradní na náš typ kola nemají a musí ho objednat, nejdříve přijde zítra odpoledne. Naštěstí nám za polovinu ceny půjčují jejich kolo abychom se mohli aspoň projet kolem jezera a dojet do dalšího kempu. Odpoledne je slunečné, ale chladné. Zastavíme klukům u vody si pohrát na pláži a nasvačit se. K večeru dojíždíme do malého kempu v Sietowe. Večer volám svému tátovi a zjišťuji, že je poblíž a tak plánujeme na další den sraz.
Olda
Čtvrtý den naší cesty a aktuální situace má k ideální daleko. Beru si Verči kolo a vydávám se pěti kilometrovou procházkou do Warenu do cykloservisu. Jsem tu před osmou, abych byl první hned na otevíračku, která by měla být v 8. Majitel opravdu přijede obchod otevřít, ale sděluje mi, že mechanik chodí do práce až v devět hodin. Ok, tak si hodinku posedím a alespoň si dám ranní kávu o kterou jsme se brzkým odchodem z kempu připravil. Mechanik dorazí, závit stržený není, jen vymění vložku a dotáhne správným nářadím s tím, že hotovo. Cena 6 Euro za práci, tak nebylo tak hrozné. Volám Verče, že už frčím zpátky, ať zatím sbalí co může a jsem natěšený, kolik zase ujedeme. Naložíme kola, Olíka do sedačky, Vojtíška do croozeru a můžeme šlapat do pedálů. Dneska je konečně slunečný den, fouká, není žádné vedro, ale svítí sluníčko! Bohužel po velmi krátké době se začne ze středu mého kola ozývat divné loupání a praskání. Když zaberu do kopce, začne střed přeskakovat. TO SNAD NE ! Takže smůla se nám z pat neodlepila. Vracíme se do servisu, kde si s mým kolem neví rady a posílají mě do jiného v centru. Během neustálé praskání ve středu, tam dorazíme během chvilky a domlouvám se s mechanikem co dál. Ukazuje mi vůle jakou pedály mají s tím, že střed asi bude načatý, ale něco by se s ním mělo dát ujet. Domluvíme se, že jim tam kolo nechám, ať se na něj radši podívají, že v situaci, kdy jsme na pojízdnost kola závislí, nemůžeme riskovat. Alespoň máme čas si Waren projít a zjistit, jak krásné historické město to je. Projdeme se podle jezera, dáme si zmrzku a s klukama strávíme čas na hřišti. Svítí sluníčko, ale fouká a to pořádně. Bez mikiny ani ránu. Na druhou hodinu, jak jsme se domluvili v servisu, se vracím vyzvednout kolo, ale nečekají mě dobré zprávy. Střed je úplně na hadry. Když ho otevřeli, ložiska se na ně vysypala a není reálné to složit. Nový střed nemají, protože mám nějaký specifický, takže musí objednat z Drážďan z centrálního skladu a dodací doba je 1 – 2 dny.. Cena nového středu je 50 euro. Po krátké poradě se tedy rozhodujeme nový střed objednat a ze skladu slibují doručení zítra, alespoň že tak. Nechápu, jak se mohl střed takhle zničehonic vysypat. Až do dnešního dne, ani známka jakéhokoliv problému. V servisu jsem ještě před cestou prosil o kontrolu a bylo mi řečeno, že musí vydržet ještě tisíce. Když v servisu vidí naši situaci, nabídnou mi kolo z půjčovny za poloviční cenu, což je 6 eur. Nabídku určitě přijímáme, alespoň budeme moct ještě něco ujet a nespat na stejném místě. No co se dá dělat. Nasedám na svůj nový stroj, kluky naložíme do vozíku a vyrážíme podél jezera. Udělalo se slunečné odpoledne, tak projedeme kus lesa a stavíme na krásné písčité pláži. Olík bohužel zase spí, tak si stavíme hrady z písku s Vojtíkem. Odpočíváme, nahráváme video a využíváme nucené volno. Jsme teprve na začátku cesty, věřím, že to ještě dobře dopadne. Cyklostezka je moc příjemná, vede mezi poli a po břehu jezera a my jsme rádi, že je konečně pěkně. Zastavíme v kempu v Sietow, kde budeme trávit noc. Kopeme si s klukama balónem, hrajeme si s autíčkama a mezitím stavíme stan. Kemp je klidný a příjemný, evidentně pro lidi, kteří se sem rádi vrací.
Ráno nás konečně budí sluníčko. Jako každé ráno Olda připravuje snídani. Kávu, sušenky a ovesnou kaši. Voláme s tátou abychom doladili čas setkání a vyrážíme. Nakonec zastavujeme u motorestu u cesty. Během 10ti minut přijíždí táta a má sebou i moji mladší sestřičku Mirku. Asi půl hodiny si povídáme, Olík si sedá za volant a je úplně nadšený. Táta už musí jet a my vyrážíme na projížďku po okolí a čekáme kdy se ozvou ze servisu. Říkali nám, že se ozvou kolem čtvrté hodiny a tak si děláme projížďku po okolí. Zastavujeme klukům na každém hřišti, které potkáme. Cestou si také nakupujeme čerstvé mléko z automatu u kravína. Kolem jedné hodiny ještě Olda zajde do hobby marketu koupit sadu imbusů i s tím, který je potřeba na mojí šlapku na kole kdyby náhodou zase upadla. Pak skočí na nákup jídla a pití a pokračujeme zpátky ke kempu u Warenu, kde klukům zastavujeme na hřišti a čekáme na info ze servisu. Volají už ve dvě hodiny, že je vše hotovo a Olda je nadšený. Já zatím kupuji klukům k obědu hranolky s řízkem. Mají radost ale hranolky moc nejedí. Ochutnám je a zjišťuji, že jsou posypané jakousi grilovací solí. Navíc je jí tam tolik, že je to šíleně přesolené. Seberu odvahu a snažím se použít svoji angličtinu na reklamaci hranolek. Nakonec se povede a ukazuje se, že ta sůl se jmenuje vyloženě hranolková. Tak aspoň vím, že Němci toto používají. Setkáme se s tím ještě několikrát. Olda se do hodiny vrací a nadšený kouká do mapy, kam bychom si mohli konečně popojet. Vyhrává Krakow Am See, který je vzdálený asi 40 km. Cesta vede příjemně lesem, před Krakowem přejíždíme most a vjíždíme do města. Kemp je až na konci u jezera Nebel. Je levný, hezký, s velkým dětským hřištěm a sprchami zdarma. Stan si stavíme vedle stolku s lavičkami, což je pro nás vždy vítané. Konečně můžeme vařit a jíst jako lidi. Olda nám k večeři dělá míchaná vajíčka se zeleninkou. Když se chce zakousnout do housky zjistí, že už ho někdo předběhl. Obří brouk se zavrtal do prostředku housky a pochutnává si na ní. Jsme rádi, že jsme zase na cestě a jen doufáme, že už jsme si vybrali naši dávku smůly.
Olda
Ráno se budíme do slunečného dne, konečně ! Vyloženě teplo není, ale svítí slunce, což je důležité. Včera večer si Verča volala s taťkou, který má cestu kolem s kamionem, tak se ráno opět spojujeme a ladíme detaily. Po sbalení vyrážíme na parkoviště k motorestu v Sietově, kam Mirek za chvíli taky dorazí. Kluci jsou nadšení, že vidí dědečka a my máme taky radost. Olík si vyzkouší jaké to je sedět za volantem kamionu. Probereme naši smůlu a plány, Mirkovi plány cesty a zhruba po hodině se loučíme. Dnešní plán je jasný. Nějak strávit čas, než mi opraví kolo a odpoledne se pokusit ještě něco ujet. Vyrážíme tak po okolních vesničkách. Bohužel silnici nejnižší třídy většinou v Meklenbursku tvoří kočičí hlavy, což je na jízdu na kole prachbídný povrch. Projíždíme kolem farmy, kde si všímáme automatu na mléko. Prázdnou petku máme, tak není co řešit. Čerstvé potraviny jsou na cestě vždy vítané zpestření jídelníčku. Dáváme dlouhou zastávku na hřišti a o pár kilometrů dále ještě delší u jezera v letovisku Klink. S Olíkem vybudujeme obrovský pískový hradní komplex. Na nebi je více mraků než ráno a teplota stále není bůhvíjaká, ale oproti dešti je to pořád paráda. Nasedáme na kola a vracíme se zpět do Warenu. Nejprve klasický nákup potravin a pak ještě hobby market pro novou kartuši a sadu imbusů, která obsahuje i ten, který odpovídá velkosti závitu na Veroničině šlapce. Po nákupech se přesunujeme do kempu, kde je velké hřiště, kde můžou kluci divočet. Telefonát ze servisu přichází dříve než jsem čekal, takže sedám na půjčené kolo a uháním zpět do servisu. Kolo je hotové, střed vyměněný s tím, že by měl být o zhruba dvě třídy lepší než ten původní a vydržet roky. Beru ještě náhradní rychloupínák a nechávám v servisu bez pár drobných 100 Eur. Nedá se nic dělat, v Česku by byla oprava asi o pár stokorun levnější, ale my potřebujeme jet dál. Ze strany servisu opravdu profesionální jednání a vyřešení problému, klobouk dolů. Vracím se do kempu, kde zatím kluci dojídají oběd a vracím na kolo brašny a ostatní věci, které na něj patří. Takže už je vše v provozu a my můžeme vyrazit. Až se tomu nechce věřit. Stezka vede přes les, mírně se vlní a následně nás zavede na uzavřenou silnici. Sundaný asfalt, jen uválcovaná podkladová vrstva a my můžeme jet několik kilometrů úplně sami. Přejedeme dálnici na Rostock, kde bychom chtěli zítra být a dojíždíme do Krakow am See. Krátce se zastavíme v obchodě koupit něco k pití na večer, abychom si mohli připít na oslavu toho, že jsme zase na cestě a dojíždíme do kempu. Krom nás jsou tam další 4 cyklocestovatelské stany. Tím, že tu jsou další cestovatelé se kterými prohodíme pár slov, se dostavuje pocit radost z cesty naplno. Olík mi pomůže připravit večeři. Už je velkej kluk, letos mu bude 5 let. Pomáhá mi krájet zeleninu a házet jídlo na pánev a míchat polívku. Sluníčko zapadá a komáři se začínají množit. Je čas se schovat.
Ráno mě budí Olda nadáváním, že sprcha sice je zdarma, ale že ji měl studenou. To my se s klukama večer vykoupali v krásně teplé. Snídaně, balení stanu a jedeme. Máme oproti plánu už skluz asi tři dny. Naštěstí Olda trasu naplánoval tak, že se to dá na spousta místech zkrátit. Ze začátku cesta vede po stezce vedle silnice. Jsou tady malé kopečky, ale jede se dobře. Dojíždíme do městečka Güstrow, kde si fotíme renesanční zámek Güstrow. Město je plné historických budov, ale vzhledem k vysokému počtu turistů se rozhodneme do centra nejezdit. Dnes je polojasno až jasno, ale fouká dost studený vítr. Dojíždíme do Rostocku. Centrum je sice plné hezkých budou, ale kazí to všudy přítomné butiky a obchody. A po magnetce jako by se zem slehla. Zkoušíme najít nějaký obchod se suvenýry a nic. Mě láká langoš, ale za 6 euro je asi opravdu drahý. Projíždíme si nábřeží a zastavujeme na pauzu na lavičkách u vody. Olík si hází kamínky do vody a při tom přikusuje salám. Vojtíšek se chudák v chladném větru musí nechat přebalit. Dál nás stezka dovede až do Warnemünde, kde musíme přejet přívozem ústí zálivu. Kupujeme lístky, ale jede nám až hodinu. Projíždíme se nábřežím a konečně kupujeme magnetku. Kluci milují trajekty takže si jízdu užívají. Na druhé straně už nás čeká pár posledních kilometrů do kempu. Jedeme okolo kempu a na hodinku si vylezeme za dunu a užíváme si moře a pláž. Sice není úplné vedro, ale sluníčko svítí a protože jsou kluci otužilí, tak už jsou ve vodě. Když se tak rozhlížím po pláži zjišťuji, že lidé jsou tady zvyklí koupat se nazí. Ke klukům přichází nahá paní kolem 65 let a povídá si s nima. Tohle tedy není nic pro mě a pro Oldu vzhledem k věku paní to taky není pěkné pokoukání. Po hodince vyrážíme postavit stan. Jsme dost zděšení z velikosti kempu. Olda tu takové kempy zažil, když byl malý. A to je tady jen tak polovina lidí, co by se sem vešla a i tak je to hrůza. Opět čipy na záchody i sprchy. Už nutně potřebuji na záchod a zjišťuji, že čip co nám dali nefunguje a Olda ho musí zajet vyměnit. Olda vaří večeři a já s klukama ještě na půlhodinku zmizím na hřiště. Vykoupu děti a Olda je uspává. Když odcházím do sprchy já všimnu si naprosto krásného západu slunce a tak se vracím beru telefon a jdu fotit. Prostě nádhera. Miluji západy slunce a všechny barvy, které se na nebi dokáží vybarvit. Když se vracím ze sprchy děti už spí a Olda s nimi. V klidu si projdu fotky z dnešního dne a usínám při vzpomínce na západ slunce.
Olda
Stejně jako doma, tak i na cestách si dávám sprchu raději ráno. Vstávám na cestě většinou jako první z gangu a jdu se osprchovat, projdu pracovní maily a začnu vařit snídani a mezitím budím ostatní, pokud už se nevzbudí sami hlukem mé aktivity. Tady ovšem sázka na ranní sprchu nevychází a mám jen studenou vodu. To není úplně to, co jsem očekával. Po snídani vyrážíme po cyklostezce podél hlavní silnice. Na ukazateli vidíme 60 kilometrů do Rostocku. Po tom, co jsme zažili v minulých dnech se mi nechce věřit, že bychom dnes dojeli k moři. Dokonce počasí je dneska s nám. Sluníčko svítí a mraků je pomálu a jsou vysoko nad námi. Teplota pořád letní není, ale už je výrazně příjemnější. Cyklostezka podle silnice po pár kilometrech mizí, tak jedeme v provozu, abychom nahnali kilometry a stavíme ve městě Gustrow. Klukům stavíme na dětském hřišti, kam po pár minutách dorazí školka a my máme problém je v davu dětí vůbec najít. Po přestávce si projíždíme město, fotíme historické budovy a zámek. Dál nás vede cyklotrasa po silnici nižší třídy opět mezi poli až do města Schwaan. Nevím proč, ale měl jsem za to, že celý sever Německa je rovný a placatý. Tady je kopečků poměrně dost. Nijak velké kopce, ale táhlejší stoupání, což ve chvíli kdy táhnete dva prcky stačí, abyste se táhli jako sliz. Ve Schwaanu se zastavujeme na nákup ať už se nemusíme nikde zdržovat a vyrážíme na poslední úsek po cyklostezce do Rostocku. Vede nás opět mezi poli lehce zvlněným terénem, ale mimo silnice. Poblíž Rostocku jsme si domlouvali ubytování s Patrickem přes Warmshowers, ale jelikož máme zpoždění, tak jsme tu v jiném termínu a on dnes nemůže. Škoda, mohli jsme spát pod střechou a seznámit se s lidmi, ale čeká nás opět kemp. Mezi obytnými čtvrtěmi přijíždíme k vnitřnímu městskému okruhu. kde jak už bývá v Německu dobrým zvykem je cyklostezka. Z kopce sjíždíme až k historickému centru města, které si chci projet. Chtěli jsme tu pořídit první magnetku této cesty. To je de facto jediný suvenýr, co si z cest vozíme. Mé malé přání bylo si pořídit nějaký suvenýr místního fotbalového klubu – Hansa Rostock. Centrum města tvoří staré cihlové hanzovní domy. Moc krásné, ale pokud pominu davy lidí tak hlavní vadou na kráse jsou přízemí těchto domů proměněná na nákupní centra nebo luxusní butiky. To je dost sterilní a máte pocit, že může být kdekoliv, protože složení značek je více či méně stejné. Zastavíme na svačinu u zálivu a koukáme na přístav. Od moře vane ostrý vítr, ale to nemůže Olíkovi zabránit v provozování jeho oblíbené zábavy – házení kamínků do vody. Vyrážíme na sever podle zálivu nejprve podle kolejí, které vedou do logistických areálů a průmyslových komplexů. Tohle prostředí přílišnou krásou neoplývá. Protože se udělalo opravdu teplo, zastavujeme klukům na benzínce koupit zmrzku. Průmyslové areály vystřídají sídliště a my přijíždíme do Warnemunde. Tak teď jsme opravdu u moře .. konečně. Přívozem potřebujeme přejet na druhou stranu hrdla zálivu, ale ten nám bohužel před chvílí ujel. Vyrážím s Olíkem do obchodu se suvenýry, kde mě překvapuje, že většina věcí je s motivem nebo příchutí jahod. Přemýšlím co má tahle oblast společného s jahodami, ale nějak nemůžu na nic přijít. Olíkovi zkouším kapitánskou čapku, ale ten ji odmítá na rozdíl od jahodového lízátka. Přidávám magnetku a pohledy a máme nakoupeno. Suneme se na přívoz, který bude odjíždět a potkáváme rodinku naleženou ještě víc na těžko. Kolo hlavy rodiny ovšem připomíná nějaký bastl vyrobený ze zmrzlinářského vozíku. Odpoledne se pomalu mění v podvečer a my zajíždíme do lesa a dojíždíme poslední kilometry do kempu. Kousek před kempem je ovšem velká písčitá pláž a my neodoláme. Vytlačíme kola na dunu, abychom na ně viděli a jdeme si s klukama užít moře. Je konečně teplo a my jsme po všech útrapách na písečné pláži, nad hlavou slyšíme racky a ve vzduchu cítíme slanost mořské vody. Strávíme tu asi hodinu, ale pak už je čas se přesunout do kempu. Ten je obrovský ! Stovky stanů a karavanů pod borovicovým porostem. Máme skoro problém nalézt místo na stan. Usínáme s tím, že se těšíme na další dny u moře a doufáme, že počasí vydrží.
Ráno výjimečně v kempu nekřičí jen naše děti, ale i z ostatních stanů se ožívá od brzkých ranních hodin křik a hluk. Kemp je rozdělen na zóny a my jsme v té, kde jsou rodiny. Balíme a mizíme. Cesta podél moře je krásná. Nejdřív se jede za písečným valem a později cesta stoupá pár metrů nad úroveň moře. Dnes je konečně opravdu krásný slunečný teplý den. Takhle jsme si představovali celou dovolenou. Zastavujeme klukům na hodinovou přestávku u moře, takže hurá do plavek a užít si teplíčka. Vojtíšek se řádně vyřádil, takže pár minut po nasednutí do sedačky usíná. Projíždíme lesíkem a protože chceme vidět maják vyrážíme k jednomu cestou – Darsser Ort. Míří k němu hodně turistů, tak snad to bude stát za to. No, hezký sice je ale aby jsme mohli na pláž je potřeba protlačit kolo celkem daleko pískem a nebo nechat kolo na parkovišti. To my se vzhledem k tomu, že máme na kolech hodně brašen bojíme. Vidím jak z pláže dva takoví chudáci tlačí skrz písek svá kola. Nakonec zjišťuji, že jsou to také Češi. Holt z naší republiky jsme zvyklí, že se krade a i v Německu, kde si lidé nechávají nabít mobily hromadně v kempu u zásuvky bez dozoru, se bojíme. K vodě se odchází podívat jen Olda s Vojtíkem a já s Olíkem čekáme u kol tak mám možnost prohodit pár vět s Českým párem.. Jsou na dovolené v kempu a dělají výlety kolem. Občas udělají větší přejezd, ale mají sebou velké auto. No ale vzhledem k pokročilému těhotenství ženy se to dá chápat. Vracíme se na stezku a přidáme do pedálů. Stezka vede mezi poli po příjemné cyklostezce. Dojíždíme k městu Stralsund, které nás uchvátí. Dominantou je velký most nad průlivem. Děsí nás jeho velikost a jak po něm pojedeme. Nakonec zjišťujeme, že se nejede po něm ale po mostě který je schovaný za ním. Jede se přes jeden most, pak přes ostrůvek Dänholm a pak přes další most. Do kempu už je to jen kousek. Čas máme celkem dobrý a tak hned po příjezdu do kempu zastavujeme u stánku, kde si Olda kupuje pivo a Olík večeří hranolky s řízkem. Vojtíšek už to zalomil, tak ho necháváme spinkat. Když popojedeme na plácek na stan zjišťujeme, že zde stanují další cyklocestovatelé. Sprchy jsme měli kousek i malou kuchyňku, kde jsme si mohli nabít všechnu elektroniku. Když se šel Olda vykoupat vydali jsme se s Olíkem projít k moři. Kemp byl vysoko nad mořem a všude bohužel byli stromy tak jsme našli jen pár míst kde bylo vidět. Vyfotili jsme si aspoň západ slunce nad Stralsundem. Pak jsme povečeřeli, uložili Olíka vedle spícího Vojtíška a měli v plánu chvilku posedět venku na lavičce, ale objevili se nechtění záškodníci – komáři. Tak jsme zalezli do bezpečí k chlapečkům.
Olda
Ačkoliv je kemp plný lidí, tak byla noc poměrně klidná. Jediné co nás mohlo rušit ze spaní byl mořský příboj. Ráno vstávám opět jako první z naší bandy dobrodruhů a jdu si na chvíli sednout na pláž. Pláž je liduprázdná a já si můžu užít pár chvilek klidu samoty, než se musím vrátit ke stanu a budit Verču a prcky. Balení se nám ráno trochu protáhne než zvládneme vyrazit a stan je plný písku. Nepřipadám si tu moc jako cyklocestovatel, ale jako turista na dovolené. Všude kolem jsou karavany, nebo stany obrovské jako malý domek. Dnešní den od rána vypadá ideálně. Konečně se dá od rána jet jen v triku a kraťasech, protože počasí začíná připomínat léto. Trasa je parádní od rána, tak jsme si ji představovali. Vede mezi domky s doškovými střechami, borovými lesíky nebo přímo po promenádě podle pobřeží. Cesta bude dneska ještě dlouhá, ale to se nedá nic dělat, vykoupat se musíme. Takže stavíme kola nad dunu, tlačíme do písku, tak abychom na ně viděli a společně se věnujeme koupání v moři. Bylo by na místě uvést několik specifik ke zdejšímu pobytu u moře. Lidé si tu z plátna a několika tyčí většinou budují závětří, protože tu hodně fouká. My to řešíme tak, že mají kluci koupací trička z rychleschnoucího materiálu. No a asi ze stejného důvodu, tím mám na mysli mokré plavky a vítr se tu spousta lidí koupe jen tak. Většinou tak o generaci až dvě starší a považují to za naprosto přirozené. Takže přijít až před vás a tam se sehnout pro mušli na zemi není problém. Jak už jsem psal, dnes nás čeká ještě porce kilometrů, tak je na čase jet dál. U moře začíná přibývat lidí a když přijedeme do městečka musíme kličkovat mezi rekreanty. Když přijedeme do Ahrenshoopu, tak výrazně přibude i cyklistů. Cyklostezka vede podle pobřeží a my vjíždíme do pralesa národního parku Vorpommersche Boddenlandshaft. Tady je stezka horší, asfalt střídá kamenitá cesta, ale to je na tomto místě v pořádku. Dojíždíme až k majáku Darsser Ort. Tam je vyloženě přelidněno. Potkáváme mladý český pár, také s croozerem, tak prohodíme pár slov. Nedošlapali z Česka, ale vyrazili autem trávit tu aktivně dovolenou. Dojdeme se podívat na výhled na moře. Na maják nejdeme. Vstupné pro nás všechny by vyšlo asi na 20 Eur což je za výhled docela dost. Takže se otáčíme a vracíme se lesem. Místy je stezka dost divoká a připomíná spíš lesní pěšinu. Dojíždíme do Prerowa, kde už je nutné zastavit a do cesty se nám staví dětské hřiště. Tak to musíme a klukům na vrch kupujeme hranolky. Odtud je stezka opět parádní a tak šlapeme do pedálů a uháníme do Zingstu, kde odbočujeme od moře. Tady kousek utečeme nehodě. Jedeme dost rychle, já se ohlédnu a Verča přede mnou u rozcestníku zastaví. Nestihnu zareagovat včas a zabrzdím vedle Veroniky, lehce před úrovní jeho předního kola. Chvilka nepozornosti a mohlo to být ošklivé. Sjíždíme na cyklostezku, která už není tak frekventovaná. Až do města Barth jedeme stále po parádní cyklostezce. Kolem nás jsou mořské zálivy. Pobřeží je tu opravdu hodně členité. V Barthu Olíka zmohla únava a dává si odpoledního šlofíka. Dojdu s Vojtíkem na velkej nákup a s Verčou studujeme mapu, zda dnes stihneme dojet do Stralsundu, kam to máme ještě 40 kilometrů. No snad to zvládneme, počasí je nádherné, tak snad nás síly neopustí. Cyklostezka nás vede opět k moři, které je tu uzavřeno do zálivu, takže je vidět na jeho druhý břeh. Nejprve musíme vyšlapat kopeček a pak přes pole svištíme zpět dolů k pobřeží. Tam už stezka vede přímo po pobřeží a je to tu parádní. Po tom, co u pláží na mořském pobřeží bylo narváno, tady jedeme úplně sami. Tenhle úsek si moc užívám. Čas už se nám krátí, tak musíme odbočit do vnitrozemí a přes vesnice jedeme až do Stralsundu. Pohledu při příjezdu dominuje vysoký most přes průliv. Slunce už se kloní za obzor a přemýšlíme jak se dostat na druhý břeh průlivu, kde už je ostrov Rujána. Koukáme na přívoz, ale cena vychází přes 30 Eur pro nás všechny, což je dost extrémní částka za pár minut. Dojíždíme tedy do centra Stralsundu a začíná mě mrzet, že nemáme víc času. Mnoho historických budov z červených pálených cihel, jak už je v Meklenbursku zvykem. To se mi moc líbí. Dojíždíme pod vysoký most a přemýšlíme jak se na něj dostaneme. Rozuzlení přichází po pár stovkách metrů naší jízdy, dle cykloznačení. Visutý most je pouze dálniční a za ním je nízký, po kterém vede železnice. Přejíždíme na ostrov Rujana a sjíždíme z mostu. Poslední kilometry bohužel vedou po dlažebních kostkách, ale to je jen kousek. Kemp v Altefahre je poměrně malý a příjemný. Ještě stíháme otevřený stánek, takže Olík večeří řízek a hranolky. Vojtíšek už spinká ve vozíku. Já si zasloužím pivo .. a po něm ještě jedno 🙂 Stavíme stan a jdeme ze sebe spláchnout pot z cest. Olík spal odpoledne, takže teď se mu nechce. Hraje si ještě na cestě a pak se jde s Verčou podívat jak nad vodou zapadá sluníčko. Dneska to byl náročný den, je čas jít na kutě. Předpověď na zítra bohužel už moc sluníčka neslibuje, tak uvidíme.
Ráno se budíme a modrá obloha je pryč. Dnes nás čeká jeden z hlavních cílů této dovolené a to Kap Arkona. Hned jak vyrážíme od kempu se nám nelíbí stezka. Vede po lesních cestách, polem s kameny a přes kořeny. Cestu si občas zkracujeme silničkami. Počasí je dnes opravdu nevlídné. Je stále zataženo a do toho se střídá přeháňka s vytrvalým deštěm. Pauzu si děláme ve městě Gingst, kde klukům kupujeme zmrzlinku a svačíme. Pak jedeme k trajektu Wittower Fähre odkud to máme už jen pár kilometrů na mys Arkona. Opět davy turistů a opět jsme v celku zklamáni. Maják je sice hezký, výhled na moře také ale jinak stojíte na útesu z kterého vidíte jen to moře, pod vámi pláž a nic. Vše nafotíme a po cyklotrase E10 míříme do městečka Drewoldke, kde dnes budeme spát v kempu. Když popojedeme od mysu dál po útesu najednou se nám otvírá krásný výhled na celý výběžek Arkony. Přesně jak to vidíme na známých fotkách z prospektů. Takže vyfotit, nasvačit a jedeme ještě najít krám ať nakoupíme jídlo k večeři. Do kempu dorážíme až po osmé hodině. Na recepci už nikdo není a začíná se stmívat. Tak si kluci ještě pohrají na hřišti a my rychle stavíme stan. Bohužel když se jdu podívat do sprch zjišťuji, že je potřeba kartička s nabitým kreditem. S Oldou na internetových stránkách nacházíme číslo na údržbáře, kterému se naštěstí dovoláme a Olda ji k němu odchází vyzvednout. Hurá, už je potřeba vyprat a tak nadšeně přendám všechno špinavé prádlo do pytle a táhnu ho do prádelny. Vše nandám do pračky, přiložím kartu a nic ? Na kartě není dost kreditu na pračku. Je tam pouze na dvě sprchy. Sem opravdu naštvaná. Jsme osmý den na cestě a vše už máme špinavé a potřebovala sem vážně vyprat. K tomu mě venku pořád otravují komáři. Sem protivná a vše to schytá Olda.
Olda
Když se ráno probouzíme je pod mrakem a vypadá to, že se negativní předpověď začíná plnit. Ranní káva a snídaně proběhne ještě za sucha, ale jakmile vyjedeme, tak po několika kilometrech začne pršet.Cesta není moc záživná, občas silnice a když jedeme po cyklostezce tak má podobu travnaté pěšiny nebo bahnité polní cesty. Jedinou zajímavostí je setkání s českým párem cyklocestovatelů, kteří jedou proti nám a rozhovor v mé chabé němčině s jedním místním cyklistou. Kolem poledne jsme v městečku Ginst, kde si dáváme přestávku. Naštěstí přestalo pršet a tak máme možnost trochu proschnout. Dokonce se ukáže i sluníčko, tak snad už bude lépe. Bohužel tu není žádný obchod. Hlady neumíráme, ale se zásobou potravin už je to na hraně. Po přestávce pokračujeme po cyklostezce, podle hlavní silnice až k přívozu k Witthoverfahre, kde překonáme průliv mezi dvěma břehy zálivu. Zde se napojujeme na cyklostezku, která kopíruje pobřeží, ale není moc kvalitní. Zámecká dlažba, ale položená kdysi, takže teď samá boule a kořen. Stezka se mění na šotolinu a my přijíždíme do městečka Wiek. Městečko u moře, ale vypadá to, že se tu až tolik turistickému ruchu nedaří. Městečko leží na pobřeží zálivu, ostře zakousnutého do pevniny. Člověk má dojem, že je spíš na Mácháči než u moře. Dáváme si s klukama zmrzlinu a kupujeme pohledy. Je tu slyšet hodně češtiny, poprvé za celou cestu. Potkáváme několik česky mluvících skupinek turistů a když jedeme kolem kempu, tak téměř každá druhá SPZ je s označením CZ. Rujána asi zůstává pro spoustu Čechů stále oblíbenou dovolenkovou destinací. Kousek za městem na cyklostezce už vidím směrovky na Kap Arkona, což je vlastně cíl naší cesty. Nejvzdálenější a nejsevernější bod na který máme dojet. Mírně stoupáme od pobřeží a opět se spouští déšť. Nijak silný, spíše drobný, ale o to vytrvalejší a ten nás provází až do Putgartenu. Tady je poslední parkoviště od kterého vyráží vzhůru na mys davy turistů, které ani špatné počasí neodradilo a mezi nimi kličkují silniční vláčky, pro ty nejlínější. Tohle mě dokonale dokáže odradit od od toho chtít vidět nějakou zajímavost. ale tentokrát se překonám. Vyšlápneme kopeček ke dvěma velký majákům. Krom nich je tu ještě mnoho bunkrů a dalšího opevnění. Během WWII a následně i studené války se jednalo o důležitý bod obrany německého pobřeží. Od majáků sjedeme po bahnité cestě níže nad útes, kde je vyhlídka na moře. Krom moře tu nic jiného k vidění není. Ale obloha je šedivá a poprchává, takže není důvod se zdržovat déle. Vracíme se k majákům a dáváme se do řeči s jedním starším cykloturistou z Česka. Jsou tady s velkou partou v jednom z kempů níže po pobřeží. Tak uvidíme, třeba se potkáme. Dál vede cyklostezka po útesech na pobřeží a to je moc pěkné. Na jedné straně moře a na druhé zelené louky a pastviny. Být lepší počasí, byl by to zážitek o poznání úžasnější. Než si vybereme kemp, tak zajíždíme do městečka Altenkirchen na nákup a pak se vracíme k pobřeží najít kemp. Bohužel recepce je už zavřená a vše je na kartu. Nakonec se mi podaří někoho dohnat, ale dostanu kartu nabitou pouze na 2 Eura. Jelikož jsme chtěli prát, tak to nestačí a nedaří se mi už nikoho ze správy kempu najít. Stavíme tedy stan a kluci dovádí s bandou ostatních dětí na hřišti. Pak se stmívá, začíná hodně pršet a i přes déšť dotírají hejna komárů. Brzy zalézáme s pocitem, že nás Rujána zatím příliš nenadchla.
Ráno si ještě radši kontroluju, zda v kempu do kterého dnes dojedeme je pračka a sušička. Naštěstí je. Tak si ty nejmíň špinavé věci oblékáme a vyrážíme. Počasí vypadá že dnes bude lepší. Je polojasno a předpověď slibuje hezký den. Stezka vede stále poblíž moře. Trošku se motáme v Neu Mukran, ale nakonec nacházíme správnou cestu, mraky se rozfoukávají a opravdu se dělá krásný den. Dál projíždíme kolem přímořského letoviska Prora, které nechal vystavěl Hitler na rekreaci pro oddané pracovníky Třetí říše. Blok betonových budov se táhne podél Baltského moře skoro 4 km. Před pár lety se začal komplex postupně modernizovat a přestavovat na luxusní hotel s apartmány a lázněmi pod názvem Prora Solitaire. Část je přestavena na 130 bytů, které jsou k prodeji od ceny 4,7 milionu korun. Působí to na mě dost strašidelně. Dnes máme v plánu opustit Rujánu a přejet lodí na Usedom. Loď nám jede až za dvě hodiny a tak usedáme na pláž a necháme děti se vykoupat a pohrát si v písku. Kolem nás se opět hromadí nazí lidé. Už sem pochopila, že tady u Baltského moře je to pro místní naprosto normální. Olík odkouká od rodinky vedle, že vyhrabou velkou díru, dítě si tam sedne a pak ho zahrabou tak, že mu kouká jen hlava a to musí přeci taky vyzkoušet, tak musí Olda hrabat. Aspoň mají kluci zábavu. O mojí zábavu se postará také Olda. Když si odskočí na malou a vrací se nezvedne pořádně nohu když překračuje drát, který odděluje pláž a travnatou plochu tak hodí takového placáka do písku. No ještě teď se musím smát při vzpomínce jak letí. Radši s časovou rezervou se vydáváme na molo, kde čekáme na loď. Máme strach zda jsme si vše správně přečetli protože loď nikde a už je 5 minut po plánovaném odjezdu. Naštěstí na mole přibývají lidé a i další cyklisté. Nakonec loď přijíždí asi o půl hodiny později. Olík je celý natěšený. Olda už tolik ne, když vidí jak vyhodí malý můstek na molo. Ale tady se ukáže ta jiná německá nátura. Lodník jde okamžitě Oldovi na pomoc a nad hlavou dostávají na loď i croozer. Cesta trvá přes hodinu a půl, takže ke konci už děti nesedí a vymýšlí lotroviny. Když přijíždíme do Peenemünde je nadšený hlavně Olda protože u břehu vidíme sovětskou ponorku. Zjišťuji, že toto město má velice zajímavou historii a to hlavně ve spojitosti s druhou světovou válkou. Nacházelo se zde výzkumné středisko německé Luftwaffe, kde probíhal vývoj nacistických zbraní odplaty a včetně rakety V-2. Zároveň zde Johannes Plendl vyvinul systém noční navigace a radarů. Mimo to, zde byl například použitý i první kamerový systém na světě. Kdysi byl součástí komplexu i malý pracovní koncentrační tábor Karlshagen. Projíždíme si město a jedem se podívat k raketě. Kemp, který je jen kousek cesty nás překvapuje hned dvakrát. Za prvé cenou, je to náš nejdražší kemp za celé naše dosavadní cestování, ale také tím jak je čistý, rozdělený a uklizený. Stan stavíme poprvé na písku. Sprchy jsou sice dál, ale zdarma na čip. Bohužel prádelna se zamyká už v sedm večer a tak praní necháváme na ráno. Kousek od stanu máme průchod mezi písečnou dunou na pláž a tak se před spaním ještě odcházíme pokochat západem slunce.
Olda
Přes noc dost pršelo, tak je ráno mlhavé a vlhké. Jsme kousek od moře, ale nějak není vůle k němu jet. Dnes je v plánu přejet lodí z Rujány na poloostrov Usedom, tak se na recepci ptáme odkud se dá jet. Loď jezdí jednou denně z městečka Gohren, ale slečna říká, že to je hrozně daleko. Podle mapy 60 km a máme na to asi 7 hodin. To by asi neměl být problém. Cyklostezka je asfaltová a vede lesem podle silnice až do městečka Glowe. Bohužel je hodně zdeformovaná od kořenů, takže to chce dávat pozor, ať na nich s vozíkem moc neskáču. Odtud do města Sagard musíme po hlavní silnici. Přestože je neděle, provoz je dost silný. Profil je tu mírně zvlněný, tak se do kopce dost táhneme a brzdíme auta. No nic příjemného. V Sagardu u krámu dáváme přestávku u Lidlu. Olík chtěl zmrzku, což mu splním rád. Bohužel nevýhoda německých supermarketů je, že zmrzliny mají pouze v rodinných baleních, Takže na posezení musíme sníst 12 zmrzlin, ufff. Volám na linku rejdařství, abych si ověřil, že dnes loď na Usedom opravdu jede. Paní na infolince bohužel anglicky nemluví, ale vše potřebné snad pochopím i v němčině. Ano loď dnes jede. Abychom stihli loď musíme vynechat město Sassnitz a objíždíme ho po cyklostezce podle obrovského vlakového seřadiště, odkud míří vlaky k přístavu. Odtud pak vyplouvají lodě na různá místa Skandinávie. Na jih od Sassnitz se podle pobřeží táhne několik kilometrů gigantický rekreační komplex Prora. Komplex byl vybudován za vlády Adolfa Hitlera a měl sloužit k ubytování 20000 rekreantů. Později pak sloužil Ruské armádě, nyní většina chátrá a pouze část slouží jako muzeum nebo nově zrekonstruované lázně a hotel. Na stezce přibylo turistů a my se blížíme na atraktivnější část ostrova. Projíždíme přes městečko Binz, které je plné stánků a obchodů se suvenýry. Na konci města zastavujeme v Kiku, kde kluci dostanou nová autíčka. Odtud se snažíme projet podle moře, ale to nejde. Tady vede jen pěšina, takže musíme po cyklostezce, která stoupá na zalesněný vrch. Asfalt se mění v kamenitou cestu, takže vozík skáče jak kozel. Cesta se navíc vlní nahoru a dolů, takže vcelku nepříjemný úsek. Odtud sjíždíme do dalšího přímořského letoviska Selin, které působí poměrně luxusním dojmem. Podaří se nám tu jet kousek vedle trati s parní lokomotivou, takže to je pro kluky vyloženě svátek. Olík po mě chce, abych ji dohnal, ale ani na parní lokomotivu nestačím. Do Gorenu je pak parádní cyklostezka vedle promenády po pláži. Přesně takhle jsem si to ježdění podle moře představoval. Z ranního vlhka a šedivá se udělal krásný slunečný den. Čas, který zbývá do odplutí lodě strávíme na písčité pláži s molem na dohled. Je teplo, ale jak je tu zvykem tak fouká. Asi 30 minut před odplutím lodi se sbíráme a přesouváme na molo. Krom nás je tu asi 8 dalších cyklistů. Loď doplouvá se zpožděním asi 20 minut, ale hlavně, že doplula. Nakládka kol je maličko náročnější. Musí se nastupovat poměrně prudce vzhůru po úzkém můstku a vozík navíc zvednout nad úroveň zábradlí. Naštěstí je posádka ochotná a tak jde vše hladce. Plavba na lodi přes širé moře je z mého pohledu jedním ze zlatých hřebů této cesty. Cesta trvá zhruba hodinu a půl a moc si to užíváme. Modrá obloha, rackové nad hlavou a houpání vln. Ke břehu Usedomu přirazíme v malém městečku Peenemunde. Přímo v přístavu kotví nefunkční Sovětská ponorka. Projíždíme městečko a přes plot nakukujeme na druhoválečnou vojenskou základnu. Za války tu byla základna, letiště, pracovní tábor a továrny. Také se odtud odpalovali rakety V1 a V2 na Londýn. Volíme stezku po pobřeží, podle rozpadlých opevnění a dojíždíme do kempu v Karlshagenu. Teda větší a zorganizovanější kemp jsem ještě neviděl. Teda ani dražší. Tohle je pro naše potřeby opravdu zbytečné. Řešíme pračku, ale prádelna je už zavřená. Jelikož jsme devátý den na cestě, už potřebujeme vyprat vážně nutně. Jelikož je kemp hned za valem s přístupem na písečnou pláž, tak se rozhodujeme, že praní vyřešíme ráno a vyrazíme později. Ztracené dny jsme nahnali, tak se nemusíme tolik hnát. Navíc to bude zítra poslední den u moře, tak si musíme ještě trochu užít. Večer, než ulehneme si ještě zajdeme s Verčou posedět na pláž.
Ráno vstávám první já. Všechno špinavé prádlo naházím do velkého pytle a odcházím prát. S žetonkem mi musí pomoct recepční, protože se mi žeton zasekne ve strojku a pračka nepere. Naštěstí je vše vyřešeno a už se pere. S klukama si odcházíme užívat slunečné ráno na pláž k moři. Já odbíhám věci naházet do sušičky. Než dosuší vše zabalíme a nandáme na kola. Vše voní čistotou a my se před vyjetím převlékáme do čistého a měkkého oblečení. Je 11 hodin a teprve vyrážíme. Ráno bylo na nebi dost mráčků, ale teď je krásně modré. Stezka vede podél pobřeží přes přímořská města Koserow, Kölpinsee a také přes Ahlbeck. Dnes je opravdu krásný den a krásná cyklostezka. Výhledy jsou krásné jen když projíždíme lesem před Bansinem překvapí nás úseky s velmi nepříjemnými kopečky, sice krátkými ale i s 16% stoupáním. Ve městě pak prudce klesneme na promenádu. Ta je plná turistů, v jedné části dokonce zpěvák s cover verzí Enjoy the silence od Depeche Mode a konečně i hřiště pro děti. Zastavíme ať si kluci pohrají a jak už bývá zvykem kdykoliv Vojtíška vypustíme na hezké hřiště povede se mu naplnit plínku nepříjemným překvapením pro maminku. Takže přebalovačka a pak jedeme dál. Hledáme hezké místo, kde bychom mohli zastavit na pláži na vykoupání. Chceme aby tam byl aspoň nějaký vstup k vodě abychom si mohli dát na viditelné místo kola. Překvapuje nás, že všechny vstupy na pláže mají placené turnikety. Cena je kolem 4 euro na osobu na den. Nacházíme na konci města ideální místo nejen bez turniketů ale i je dobře vidět na kola. Užíváme si více jak hodinu koupání a hraní na pláži. Pořád sem si ještě nezvykla na všudy přítomnou nahotu. Kousek za městem přejíždíme hranici do Polska do města Swinoujscie. Dnes si dáváme takový opravdu dovolenkový den a tak zastavujeme i na brzkou večeři v restauraci. My s Oldou si dáváme konečně maso a klukům standartně hranolky. Ovšem když jídlo přinesou, kluci se jak divoká zvěř vrhnou na mojí panenku, takže nakonec ten kdo je jen na hranolkách, jsem já. Koukáme kde je kemp a máme to ještě nějakých 20 km k tomu, kde jsme chtěli spát. To už se nám jet nechce a tak se nám daří najít kemp na okraji města. Olda si chce ještě projet centrum tak se pak k němu vrátíme. Celé plány nám ale změní objevení maríny, kde vidíme kempovat lidi. Jedeme se zeptat zda si zde můžeme postavit stan a kolik by to stálo. Olda mi radí ať na recepci mluvím česky, že mi budou více rozumět, než když budu mluvit německy. No nakonec použiju něco mezi češtinou a němčinou a vycházím ven s papírem co mi dali na vyplnění. Olda si prohlíží co máme vyplnit a najednou čte: délka lodi, hloubka ponoru, atd. Asi mi tedy úplně nerozuměli že jsme přijeli na kole. Vracím se dovnitř odhrnu závěs a ukážu jim kola. Kývají hlavou, že už rozumí a koukají na mě co ještě chci. Ptám se na cenu a oni říkají že nula. Aha…Ale pokud chci sprchu ta se platí. Zaplatím nám proto tři sprchy a jdeme si postavit stan. Krásné místo, kolem proplouvají lodě, za chvilku začne západ sluníčka tomu říkáme terno. Tenhle pocit nám však dlouho nevydrží. Jen co popojedeme na plácek kde chceme stavět stan sletí se na nás snad stovka komárů a to vážně nepřeháním. Rychle stavíme stan a zavíráme v něm sebe a děti. Kdykoliv já či Olda potřebujeme ven ať už fotit, do sprchy či na záchod nadáváme. Je to poprvé co vidím Oldu takhle vytočeného kvůli komárům. Je to škoda. Vaříme si ve stanu a přes okénka koukáme na projíždějící lodě. Že by proto to bylo zadarmo?
Olda
Ráno opravdu nikam nespěcháme. Trochu si přispíme a pak se odhrneme na pláž. Verča mezitím odbíhá řešit praní, abychom byli na zbytek cesty čistí a voňaví … alespoň chvíli 🙂 Bohužel není od rána takové teplo, takže to tom co vylezeme z vody, musíme kluky zabalit do ručníku. Pláže jsou tu všude písčité a moře mělké daleko od pláže. Kolem poledne už máme praní vyřešené, takže balíme stan plný písku a vyrážíme. Zadní část Verči kola se proměňuje na mobilní sušárnu. Tempo je ze začátku hodně volné. Jak máme nastavený odpočinkový režim, tak se nohám moc šlapat nechce. Nejprve vede stezka lesem a pak opět po promenádě. V Zinnowitz se zastavuje na nákup a také pro pohledy, které rovnou posíláme domů, do práce a přátelům. Cesta vede stále podle pobřeží. Občas se zvedá a my koukáme na pláž z vrchu, občas jedeme po promenádě a míjíme stánky a občerstvení. V noční můru se mění úsek před Bansinem. Stezka vede lesem a jsou tu vysoké terénní vlny. Asi 10 x ostře stoupáme 12 – 15 % a zase ostře sjíždíme. Tohle je hodně vyčerpávající. V Heringsdorfu opět stavíme u moře na pláži. Asi poslední koupání v moři. O kousek dále pak na dětském hřišti. Stezka opět vede po promenádě u moře, ale tato je plná turistů. Jelikož se jede městem jsou tu i spousty atrakcí, placené pláže a živí muzikanti. Vjíždíme do lesa a než si to stihneme uvědomit, jsme na hranici Německa a Polska. Tak na shledanou Německo, vítej Polsko. Přijíždíme do města Svinoústí a při první příležitost se zastavujeme v restauraci na první pořádné jídlo, které si nemusíme sami vařit. Verče jsem ho sliboval už dlouho. Bohužel si ho moc neužije. O mé pečené maso se zelím kluci nejeví příliš zájmu, po Verčině vepřové panence jsou jako diví. Stezka městem je trochu zmatená v porovnání s Německem. Zajedeme ještě naposledy zamávat moři a pak jedeme podle zálivu a přijíždíme do krásné historické mariny. Vidím tu kotvit jachty, ale i karavany a postavený stan. Čas už se pomalu chýlí k večeru, tak se rozhodneme zeptat na ubytování tady. Pošlu Verču do kanceláře mariny a ta se vrátí s formulářem na vyplnění. Když ho podrobněji zkoumám, abych ho správně vyplnil, tak nacházím údaje jako – Vlajka lodi, délka, ponor a tak se s nechápavým výrazem vracíme do kanceláře. Vysvětlujeme, že jsme na kolech a na je nám odpovězeno, že tedy dobře. Když se Verča ptá na placení tak jen vrtí hlavou s tím, že se platí pouze za loď. Nakonec tedy musíme něco málo zaplatit pouze za přístup do sprchy. V maríně je moc krásně, kolem vjíždí do přístavu nákladní lodě a trajekty. Místo má pouze jednu vadu na kráse a to podstatnou. Komáry ! A to takové množství že i přes repelent není pobyt venku možný. Zalézáme do stanu, ale dostávají se tam pod tropikem, takže není jiná možnost, než se zavřít do ložnice za síťku. Tam se ty mrchy nedostanou. Ještě si večer skočím do stánku na pivo, ale ještě za světla zaleháme. Zítra to bude dlouhý den. Měli bychom spát ve Štětíně u hostitele přes Warmshowers, ale je to přes 100 kilometrů.
Ráno mě budí nadávání Oldy, který v předsíňce bojuje s komáry. Vylézám z ložnice za ním a rychle za sebou zavírám, aby nám nežrali chlapečky. Zjišťuji, že je to ještě horší než sem si myslela. Oni totiž na noc komáři klesnou do trávy a tím se jim podařilo dostat se nám do předsíňky stanu. Snažím se je vyfotit ale útočí na mě. Proto nás čeká rychlá akce. Balíme jak nejrychleji umíme, stříkáme se vším co máme proti tomuto otravnému hmyzu, ale stejně si najdou místa ideálně na obličeji dětí, kde chemie není. Naše první metry míří k přívozu, který se plní dělníky, kteří se chystají do práce na druhý břeh. Dál trasa vede po silnici, kde nás zaujme cedule, kde se dovídáme, že to už máme jen 610 km do Prahy. No to máme co dělat. Z Lubinu až do Wolinu nás stezka vede lesem. Není ho úplně jednoduché přejet, ale jinak je to příjemná změna. Dnes máme před sebou cca 100 km, ale čas máme dobrý. Dnes budeme spát u našeho druhého hostitele přes Warmshowers Janusze. Jsme trošku nervozní protože od rána, co mu Olda napsal smsku se nám neozývá. Když přijíždíme do městečka Katy, nebe začne černat a spustí se pořádná průtrž. Rychle dojíždíme na zastávku, která je naštěstí dost velká pro nás 4. Tady strávíme asi hodinu. Olda nám vaří kafe, děti koukají na pohádku a svačí. Trochu se začínáme bát, protože Janusz stále neodepisuje a když se mu Olda snaží dovolat někdo to zvedne a hned položí. Konečně přestává pršet a tak se rozhodneme do toho šlápnout. Jede se velmi dobře a tak kilometry rychle utíkají. Když dojedeme ke Štětínu jsme nemile překvapeni, že most přes který jsme potřeboval přejet je zavřený. Hledáme proto další možnost ale tou je dálniční most, přes který rozhodně nepojedeme tak jedeme ještě dál. Konečně se nám povede najít kde přejet. Bohužel je to pořád hodně frekventovaná silnice a auta tady jezdí opravdu rychle. Olda je z cesty hodně nervozní a tak ho napadne odbočit k jezeru Dabie a jet podél něj. Jedeme kus po blátě, vyhýbáme se kalužím ale když zajedeme dál a tam cesta končí a sletí se na nás komáři už mi rupnou nervy a na chudáka Oldu si vyleji všechen vztek. Vracíme se na silnici ale naštěstí už se po ní nejede tak dlouho. Pak nás čeká trochu motání městem a konečně nacházíme ulici v které bydlí náš dnešní hostitel. Zrovna když přijedeme před barák a já vejdu do vrátek vyjde Janusz s manželkou a nechápavě na mě kouká. Přestavím se a je mu jasno. Zjišťujeme, že nám dal špatné telefonní číslo a on byl zmatený, že jsme se celý den neozvali a my zase že nám se nikdo neozval. Chybička se vloudila. Nabízejí nám buď že si můžeme postavit stan a nebo nám roztáhnou gauč. S velkými díky přijímáme spaní uvnitř. Kola si schováme do garáže a vezmeme si jen brašny. Zrovna když jsme přijeli odcházeli na smluvenou návštěvu sousedů a tak nám nechávají k dispozici svůj dům, abychom se v klidu vykoupali, uvařili si večeři a vyprali. Bohužel garáž je zavřená a my si nechali v croozeru jídlo. Máme jen instantní bramborovou kaši a těstoviny. Nakonec děti snědí kaši a jsou spokojené. Vojtíšek rychle usíná a Olík se kouká na pohádku. Když dovářím těstoviny vrací se naši hostitelé a Olda rychle skočí pro sýr do těstovin, takže nakonec dobrá večeře. Pak ještě posedíme, dáme si vínko a povídáme o cestování. Jejich oblíbenou destinací je Gruzie a tak nám o ní vypráví hezké příběhy. Velmi příjemný pár.
Olda
Ráno se budím velmi brzy jako každý den, ale bojím se opustit ložnici stanu. Pohled na tropiko je děsivý. Je obsypané stovkami a tisíci komárů .. doslova. Zalezu zpět a budím Verču, abych se s ní domluvil na dalším postupu. Snídani odložíme na na nějakou příznivější lokalitu, ona uvnitř vše sbalí a zůstane tam s klukama jak jen dlouho to půjde a pak vše naložit a fofrem pryč odsud. Jak jsme řekli, tak jsme provedli. Vyrážíme tedy velmi časně, kolem sedmé hodiny. První metry vedou k přívozu na druhý břeh zálivu, který je plný lidí mířících do práce. Jako každou jízdu na lodi, tak i tuhle si Olík hrozně užívá. Druhý břeh Svinoústí je plný průmyslových provozů a jelikož je pondělí tak do bran podniků míří opravdu zástupy lidí. První úsek, který nás čeká je po hlavní silnici, která je dost frekventovaná. Sice má širokou krajnici, ale provoz a hlavně kamiony, které nás míjejí z tohoto úseku dělají poměrně adrenalinový zážitek. Míjíme ceduli, která nám říká Praha – 610 Km. To před sebou máme teda pořádnou porci kilometrů, která nás dělí od domova. U Miedzyzroje opouštíme hlavní silnici a míří přímo na jih podle Štětínského zálivu. První pauzu dáváme v Lubinu, kde je dětské hřiště kousek od vesnického obchodu. Bohužel i tady jsme vystavení komářím útokům. Verča si moc neodpočine, protože přestávku prochodí, aby ji komáři nechali být. Kluci si vyhrajou, ale po obličejích mají spoustu nových štípanců. Další kilometry vedou přes Wolinský Národní Park. Trochu se zdržíme, protože se Verča vrací z kopce zpátky na hříště pro tašku s jídlem a vařič, který jsme zapoměli pod lavičkou. No to jsem si něco vyslechnul. Cyklostezky ve Wlinském parku jsou nejprve lesní pěšiny a poměrně úzké a plné dřeva. Mám tedy co dělat, abych tudy s vozíkem vůbec projel. Pak se to trochu zlepší a cesty se rozšíří. Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína polních cest. Ve vesničce Sulomino opět stavíme na dětském hřišti. Čas máme díky brzkému vstávání dobrý. Je to téměř neuvěřitelné, ale konečně žádní komáři ! Další úsek do města Wolin je opět po hlavní silnici, ale naštěstí velmi krátký. Odtud vede trasa mezi vesničkami stále na jih až do města Stepnica. Ačkoliv tento úsek má skoro 30 kilometrů přijde mi, že se jede hrozně příjemně a rychle to uteče. Projeli jsme spoustu malých vesnic a v každé byl malý obchod – Sklep, kde u stolku posedával místní u lahve piva. Ve Stepnici opět stavíme klukům na hřišti a to je tady fakt parádní. U blízké školy a je velké a moc pěkné. Kluci si tu rychle nachází kamarády mezi místními, tak máme problém je odsud dostat pryč. Veronika mezitím skočí na nákup do Biedronky. Než odjedeme tak se bohužel začíná naplňovat předpověď na dnešní den. Dopoledne mělo být slunečné a po obědě přeháňky a bouřky. Déšť nás dohání ve vesnici Katy, kde se schováváme v poměrně rozlehlé autobusové zastávce. Jak se rozprší, tak přijde i bouřka a více jak hodinu nás tu drží. To nám trochu nabořilo časová plán, zatím to vypadalo na velmi brzký příjezd. Další kilometry až do Štětína jsou poměrně nudné. Pole a vesnice, kilometr po kilometru se blížíme. Předměstími Štětína vidím dle podkladů na mapy.cz značené cyklostezky, ale fakticky to jsou chodníky z polámaných dlaždic na kterých se vyskytují chodci. O cyklostezkách tedy nemůže být řeč. Stavíme se v obchodě pro víno na večer k našemu hostiteli. Blížíme se k městu, ale na předměstí Dabie zjišťujeme, že na trase, kudy jsme chtěli přijet do centra je zavřený most. Ještě se snažíme ptát místních na cestu, kudy nejlépe. Jednou zastavím u skupinky, která už za dobu posedávání venku asi řádně požila a nejsou schopni se domluvit. Podruhé když chci zastavit, abych se zeptal na cestu, tak se chlapík rozchrchlá takovým způsobem, že ze strachu z otevřené tuberkulózy radši jedem dál. Město nakonec objíždíme hodně velkým obloukem. Alternativní most, který jsme našli je po tříproudé silnici. Tudy jedeme po obchvatu, který je normální silnice. Je tu ale silný provoz a hlavně auta kolem nás sviští. Mám opravdu strach se tady pohybovat, tak sjíždíme na polní cestu, která vede podle kanálu a měla by silnici kopírovat. Asi po kilometru kličkování mezi obrovskými kalužemi po rozblácené cestě, jsme dojeli na její konec v křoví. Dál nevede a my se musíme vracet zpět.a pokračovat po frekventované silnici. Tady to je opravdu krize. V nohách za dnešek máme hodně přes sto kilometrů, je podvečer a my se tady motáme městem. Přes únavu se musím soustředit, abychom na silnic neudělali žádnou chybu. Nakonec Odru překonáváme a přes průmyslovou zónu se dostáváme do města. Aby to bylo zajímavější, tak se nám vybíjí telefony. Asi v půl osmé konečně stojíme před domem, kde by měl Janusz se ženou bydlet. Na telefon mi celý den neodpovídal a když jsem mu teď zavolal tak vytípl telefon.Začínám být trochu nervózní. Dojíždíme na adresu, kde by měl bydlet a potkáváme se s nimi ve dveřích. Evidentně jsou překvapení, že nás vidí. Nedorozumění se vysvětluje velmi rychle. Janusz mi včera na warmshowers poslal špatné telefonní číslo. Uvedou nás do domu a nabízí nocování uvnitř, které určitě neodmítneme. Jdou na návštěvu k sousedům, tak máme možnost se umýt, vyprat a najíst. Vrací se kolem deváté hodiny, kdy už jsme děti uložili. Máme tak možnost chvíli posedět, vypít si skleničku a podebatovat. Janusz na kole hodně cestuje,hlavně do republik bývalého Sovětského Svazu. Témat je hodně, ale kolem jedenácté je čas si jít lehnout pro všechny. Moc příjemní lidé. Druhá zkušenost s nocováním před Warmshowers a také velmi pozitivní.
Ráno vstáváme po šesté hodině protože Janusz musí po sedmé do práce a tak se dohadujeme, že pojedeme s ním. Když balíme na kola zjistíme, že mám jak jinak prázdné zadní kolo. Někde se mi povedlo píchnout, ale to není to nejhorší. Olda objevil při výměně že mám prasklý ráfek na třech místech. Rozhodujeme se radši navštívit servis a tak nás Janusz navede k servisu kam chodí on. Tam se s ním rozloučíme a uděláme fotku na památku. Bohužel servisy otvírají až v 10 hodiny. Popojíždíme do parku u kterého je hřiště a Olda odbíhá nakupit nějakou dobrou snídani. Pak vezme kolo a jede do servisu. Bohužel ráfek, který nám nabízí je velmi drahý a tak volám kamarádovi mého táty Peškovi, který má cykloservis a prodejnu v Hradci Králové a radím se s ním. Říká mi ať se nebojím dojet na kole zpátky až do Čech, že sám má na několika místech prasklý ráfek a není to nic fatálního. Dáme tedy na jeho radu a vyrážíme na cestu. Při výjezdu z města se ještě zastavujeme v Lídlu kam vyjimečně Olda dovolí jít nakoupit mě. Jo to byla chyba. Vždy dlouho vybírám a vymýšlím a Olda mi po dvaceti minutách nervně volá kde jsem. No byla sem v krámu naposled. Tak a už vážně můžeme jet. Za Rosowem přejíždíme hranici zpátky do Německa. A u Neurochlitzu se chytáme stezky Odra – Nisa, podél které pojedeme až do Liberce. U vody zastavujeme na zmrzlinu a pauzu. Krásné počasí, výborná zmrzlina, hezký výhled co by to mohlo pokazit? Mám zase prázdné zadní kolo. Olda už na mě dost zle kouká. Podezřívá mě už delší dobu, že mám v kapse špendlík, a vždy když se mi nechce jet bodu ho do kola. Když dojíždíme k městu Schwedt/Oder Olda pro mě udělá pauzu protože vidí, že sem dnes hodně unavená. Nakonec se rozhodneme dnes skončit v místním centru vodních sportů, kde je hotel a plac na stany. S námi tam stanuje cca 30 dětí, kteří jsou na konci roku na nějaké školní akci. Na vodě mají cvičení policisté. Po postavení stanu si Olda bere Olíka a jedou do krámu pro něco dobrého k pití na večer. Večeře, sprcha a koukáme kam až bude potřeba dojet další den abychom stíhali dojet podle plánu do Liberce. No…135 km. Bude to hodně dlouhý den tak musíme vyrážet před osmou hodinou raní.
Olda
Ráno vstáváme poměrně časně. Musíme odjet před osmou, protože Janusz s manželkou se chystají do práce. Dáme si lehkou snídani a nosíme věci do garáže, abychom naložili kola a mohli vyrazit. Bohužel nacházím, že Verča má prázdné zadní kolo. To je zatím za tuto cestu poprvé, tak se to zatím dá. Když sundám plášť a prohlížím ráfek tak ve mě hrkne. U niplů najdu prasklý ráfek a po bližším prozkoumání najdu prasklinu ještě na dalších čtyřech místech. Tak to je paráda, doufal jsem, že už je smůly konec. No nic, tak zalepím duši a pojedeme se podívat po servisech. Janusz nás dovede k servisu a s díky se loučíme. Bohužel otvírá až v deset hodin. Dojdeme si nakoupit do biedronky, pak dojdeme na hřiště kde si kluci hrajou a společně snídáme. Hledáme kde jsou cykloservisy, ale většina otevírá také až v deset hodin. Najdeme jeden servis, který má od devíti, ale je to přes půl města. Cestou potkáváme chlapíka, který ačkoliv je půldeváté ráno, tak sedí na schodech a pije vodku z flašky. Vydáme se tam. Otevřeno mají, ale bohužel nemají zapletený ráfek na desetikolečko. Kousek od něj je další, ale stejný problém. Vracíme zpět na hřiště opět kolem chlapíka, který už flašku vodky vypil a teď už má v ruce druhou. Vyrážím sám do dalšího servisu, kde mi zapletené kolo nabízí, ale za cenu skoro 100 Euro, což je zhruba pětinásobek normální ceny. Asi nějaký hodně speciální. Zkusím ještě další 2 servisy a bohužel žádný vhodný ráfek. Vracím se za Verčou s prckama na hřiště. Dáváme hlavy dohromady a voláme mechanikovi do Česka co s tím, protože se mi takhle vysokou částku opravdu platit nechce. Po konzultaci, kdy nám říká, že prasklej ráfek má skoro na každým svým kole a ať na to kašleme, že to domů musíme takhle dojet. Ok, kašleme na to. Koukám na Verčino zadní kolo, osmička je tam trochu znát. Takže instrukce jsou jasné, jezdi za mnou ať na to nemusím koukat a mít nervy. Projíždíme kolem chlapíka, vedle něhož leží 2 láhve vodky, on na zemi a 3 lidé kolem něj ho křísí. Z centra Štětína musíme vyšlápnout do kopce a dupeme podle nákupních center a autosalonů do předměstí. Zastavujeme se na nákup v Lidlu a posílám tentokrát nakoupit Verču. Chuděra tam stráví hrozně času, protože hledá spoustu věcí. Já mezitím hlídám spícího Olíka a vykládám si s jedním párem, který jde okolo a všímá si itineráře, který máme na kole. Tak konečně opouštíme Štětín a je půl jedné. To jsem zvědav co dneska ujedeme. Cyklostezka je pěkná a vede podle silnice. Jede se nám dost ztuha. Přejedeme dálnici a u vesničky Rosówek odbočujeme od silnice a přejíždíme hranici zpět do Německa. Dál jedeme po silnicích mezi poli až do Rosowa, kde už nacházíme cykloznačení stezky Odra-Nisa. Ta nás teď bude provázet několik dnů. Stezka nás dovede až k řece Odře, kde stavíme ve vesničce Mescherin. Tam je moc pěkná cukrárna, po řece jezdí lodě a my odpočíváme se zmrzlinou v ruce před další cestou. Protože Verča má zase prázdné zadní kolo, tak se tu zdržíme o něco déle, než jsme chtěli. Hotovo, jedeme. Projedeme pralesem před městem Gartz a pak už se nám otevírá cyklostezka Odra-Nisa, tak jak jsme si to představovali. Asfaltová stezka šířky silnice vede po valu nad břehem řeky mezi slepými rameny a mokřady. Bohužel jsme si špatně spočítali vodu a jelikož je dnešní odpoledne až nebývale teplé, začínáme mít problém. Zastavujeme před zahradou jednoho domku a poprosíme pár pracující na zahradě. Doplní nám vodu do vaku a ještě nám dají láhev perlivé. Moc jim děkujeme a pokračujeme dál. Je kolem páté hodiny a na Verču padá krize, s tím, že už by chtěla dneska skončit. Moc z toho radost nemám, ale další kemp je asi 35 kilometrů, takže se rozhodujeme skončit dnes ve Swedtu. Je tu zrenovovaná marina, kde kotví lodě a zároveň tu mají stany cyklisté a škola na výletě. Skočím s Olíkem do Lidlu pro zmrzku a pár piv a vracíme se zpět. Večer se přižene silná bouřka, tak se schováváme a brzy jdeme spát. Zítra nás čeká pěkná porce kilometrů, abychom byli na plánu a v pátek mohli spát v Liberci
Ráno opravdu vstáváme po šesté hodině, nasnídáme se, vše zabalíme nachystáme a už jen donést nabité power banky a může se jet. Bohužel budova v které jsou záchody a sprchy je zamčená a otvírají ji až v osm hodin. Nemají to tedy dobře vymyšlené. Celý kemp se budí a musí chodit na záchod do recepce, kde je pouze jeden. Když jdu ze záchodu všimnu si uklízečky jak míří do oné zamknuté budovy uklízet. Když odemkne poprosím ji zda si mohu jen něco vzít a naštěstí mě pouští. Tak už můžeme vyrážet. Kousek za kempem přejíždíme most a odteď nás cesta vede podél kanálu Hohensaaten – Friedrichsthaler Wasserstrasse po stezce Odra – Nisa. Podél cesty jsou sloupky a na prvním je napsáno 99,9. Oldu tím dost straším protože sloupky jsou po 200 metrech a tak mu stále říkám kolik je ještě před námi. Jsme zvědaví co bude následovat po sloupku 0,2. To se ale dřív než za pět hodin nedovíme.
Stezka se jede opravdu dobře. Kvalitní asfalt, žádné kopečky, fouká minimálně, kolem jen tráva, občas domečky, voda a jako bonus labutí rodinka. Sem z ní unešená, jak spořádaně malá labutí mláďátka jdou za mamkou labutí. Po 30ti kilometrech děláme přestávku na svačinku a necháváme kluky aby si protáhli nožky. Druhou zastávku dáváme u městečka Gross Neuendorf, kde se snažíme najít nějaký krámek nebo hospodu. Chvilku se motáme a nakonec se zeptáme místních a samozřejmě jsme kolem krámku dvakrát jeli a nevšimli si ho. Olda skočí koupit limču a nějaké dobroty. U městečka nás zaujme kavárna s hotelem Varladeturm, která se nachází v bývalé vlakové nakládací věži s pěti historickými vagóny. Ty jsou přestavené na krásné ubytování. Bohužel během naší zastávky začíná silný déšť, který se sice trochu zmírní, ale nevypadá, že by v blízké době přestalo pršet úplně. Kluky dáváme oba do vozíku, mají stejně čas spánku a rozhodneme se pořádně šlápnout do pedálů. Kluci opravdu během pár minut oba usínají a spí skoro tři hodiny a nás se povede ujet skoro 60 km. Konečně se blížíme ke sloupku s označením 0. Přemýšlíme co na konci bude a nakonec jsme oba překvapeni. Není tady nic. Ačkoliv… potkáváme tři mladé kluky z Česka, kteří si udělali dovolenou od pramene Nisy až k moři a zpátky chtějí jet vlakem. Trošku nás děsí když nám říkají kolik km už ujeli vzhledem tomu, že nás to čeká v následujících dnech. Celkově nám každý den ty km dost nesedí s mapami. Odchylku chápu do 5ti km, ale pokud je 10 a víc je to už dost nepříjemné a pak sem dost nepříjemná i já. Jediné velké město dnešního dne je Frankfurt nad Odrou. Hledáme krám na nákup, původní plán najíst se gyrosu padá, protože žádný jak naschvál nepotkáváme a tak radši šlapeme dál. Už by to nemělo být více než 10 km do kempu, což je dobře protože už začínáme být dosti unaveni. Bohužel ve městě Brieskow – Finkenheerd se nám kemp nedaří najít. Na mapě sice je zaznačený, ale na jeho místě nic není. Co teď? Nacházíme jeden kemp jen 3 km odtud, ale byla by to zajížďka a zítra bychom se museli stejnou cestou vracet. A tak radši volíme kemp v Aurithu, který je vzdálený 11 km. No spíš než volíme sem k němu přemluvena argumentem, že následující den pojedeme jen 90 km. Začíná se stmívat, ale naštěstí jedeme po cyklostezce podél vody tak se nemusíme bát aut. Konečně kemp. Nikdo nikde, ale plácek je to hezký. Vedle je přestavená stodola v které jsou tři sprchy a uvnitř je také stolek s židlemi, dřez, pračka, sušák na prádlo a elektřina. Nakonec se Olda dovolá majiteli. Máme si postavit stan kde chceme a on dorazí za 20 minut. Kluci si zatím hrají na hřišti, které máme hned vedle stanu. Po zaplacení kempu odcházím vykoupat kluky a Olda se chystá vařit. Najednou se spustí ohromná průtrž. Uf, ještě že už máme stan postavený a vše schované. Tak už jen večeře a můžeme jít spát. I tady se setkáváme s velkým množstvím komárů, avšak jediná paní která je zde taky ubytovaná, ale v budově, mi daruje repelent, který na místní komáry platí a má pravdu.
Olda
Ráno se vzbudím, abych šel na záchod jako vždycky, ale záchody jsou zavřené s tím, že se otevírají v 8 hodin. Záchod je v budově, ale tam je vše zamčeno. Podaří se mi odchytit jednoho z karavanistů, který tam míří také, ale na rozdíl ode mě, má klíček. Tak ten mi na recepci nedali. Vstáváme brzy, je to porce kilometrů, Byl bych rád pokud bychom odjížděli v sedm hodin. Bohužel se nedostaneme pro powerbanky, které jsou zamčeny v místnosti se sprchami, která otvírá až v osm hodin. Naštěstí se Verče podaří odchytit uklízečku, která tam míří a tak můžeme vyrazit o něco dříve. Hned jak přejedeme most na druhý břeh pokračuje cyklistická dálnice, jak jsme na ni zvyklí z předchozího dne. Na protipovodňovém vyvýšeném valu stezka o šířce silnice a široko daleko kolem nic ! Jen řeka, její slepá ramena, mokřady a občas les. Po řece občas propluje loďka a kolem je spousta vodního ptactva. Počasí je po včerejší bouřce poměrně teplé, ale je opar a sluníčko svítí jakoby zpoza vody. Když jsme vjeli na stezku, začala se na sloupcích u stezky objevovat čísla kilometrů, která začala na číslovce 99,9 a po sto metrech se odpočítávají. To jsem fakt zvědavej, jestli je to odpočet kilometrů cyklostezky. První přestávku si dáváme u jezu v Hoohensaaten, kde se najíme, kluci se proběhnou a já si tréninkově zalepím píchlou duši u croozeru. Na stezce panuje hodně čilý provoz. Né, že bych měl na mysli nekončící sňůru cyklistů. To zase ne, ale cyklistů, kteří mají kola ověšená brašnami je opravdu hodně. Podle mě super nápad, jak do regionu, který by byl za normálních okolností naprosto turisticky nezajímavý přivést lidi. Občas potkáme pozůstatky zašlé slávy v podobě mostních pilířů uprostřed řeky nebo rozpadlých průmyslových budov z mezíválečného období. Pilíře ční uprostřed řeky, jako memento časů kdy tudy nevedla hranice států. Občas se objeví několik domků a u jednoho z nich je okénko směrem k cyklostezce, kde si kupujeme kopečkovou zmrzlinu. O kousek dále u farmy zase prodávají místní přebytky úrody. Tak jak jsme v Německu zvyklí. Jen stolek s produkty, kasička a cedule – přispějte nám na další úrodu. Kupujeme si tedy velikou cuketu, ať mámě zase něco čerstvého. Zásoby se pomalu tenčí a my hledáme, kde zastavit v obchodě, ale dneska to bude maličko problém. Moc velkých měst po cestě nepotkáme. Zastavujeme v Gros Neuendorf, kde je občerstvení, které evidentně žije hlavně z cyklistů. Posezní na kávu a domácí koláč a krom toho regál obchodu, kde si můžete koupi limonádu, sušenky a nebo konzervu. Bohužel se rozprší a déšť nás bude provázet zbytkem dne. Napojujeme se zpět na stezku a na břehu řeky si všímáme železniční nákladové stanice přebudované na kavárnu a hotel. Moc dobrý nápad, jak využít nefunkční průmyslové budovy, to se mi moc líbí. Olíka vezeme v dešti chvíli v sedačce v pláštěnce, ale pak už se rozprší vážně hodně, tak jde k Vojtovi do vozíku. Další část cesty je bohužel pouze ve znamení hltání kilometrů. Kluci spí ve vozíku na který dopadají kapky deště a my jen strojově šlapeme a pozorujeme jak na sloupkách ubíhá stometrový odpočet. Odpočítávání končí u města Lebus. Byli jsme opravdu zvědaví co bude na konci odpočítávání a pravda je naprosto jednoduchá. Je tu jen konec respektive začátek tohoto úseku cyklostezky. Potkáváme tu tři mladý kluky z Česka a dáme se s nima do řeči. Vyrazili z Hrádku nad Nisou, před třemi dny a jedou k moři. No já mám v plánu tam být za dva .. hmmm. V Lebusu opravdu tenhle parádní úsek cyklostezky podle vody skončil a my musíme šlapat do kopce a pak podle silnice až do Frankfurtu nad Odrou. Naštěstí přestává pršet a my hledáme ve městě obchod na velký nákup. K večeři kupuju naložené maso. Grilované by bylo lepší, ale na pánvi bude taky fajn. Ušlapali jsme dneska hromadu kilometrů tak si to zasloužíme. Sjíždíme přes město opět dolů k Odře, ale tady je cyklostezka značená po hlavní silnici, to je škoda. Musíme opět vyšlapat kopeček a začínáme toho mít plné kecky s další kilometry směřujeme už k ubytování. Ve vesnici Brieskow-Finkenheerd přehodnocujeme ubytování které Verča vybrala. Mělo to být místo na stan o dvě vesnice dále na zahradě rodinného domu, ale raději bych něco kde budeme mít větší klid. Tady ve vesnice je na mapě značená marina, ale tu nenajdeme. Pak dál po stezce je vyloženě cyklistické ubytování,ale je to dalších 11 kilometrů, takže po krátké debatě se rozhodujeme tam dojet. Už se začíná stmívat, ale poslední kilometry po stezce nám utečou rychle. Místo je opravdu moc pěkné. Travnatá plocha s několika stromy, kioskem, dětským hřištěm a spousto laviček a sedaček. Krom toho stodola, ve které jsou sociální zařízení, pračka a také je zde možné usušit prádlo nebo uschovat kola. Také je tu malá budova s ubytováním, kde už je ubytovaná jedna Němka. Prohodíme s ní pár slov a zjišťujeme, že musíme majiteli zavolat a ten nás opravdu za pár minut přijede zkasírovat a zase odjede. Zatím co stavíme stan a připravujeme spaní, tak jsou kluci na hřišti ve svém živlu. Pak si jdeme dát do stodoly usušit věci, schovat kola a všichni se vykoupat. Postupně samozřejmě 🙂 Zatímco jsme schovaní začne venku pršet a déšť se postupně mění v brutální průtrž. Kapky zuřivě bubnují o plechovou střechu, tak, že uvnitř je hluk jak v mlýnici. Průtrž nás nutí se tu zdržet o něco déle než bychom chtěli. Mám trochu obavy, aby tohle stan vůbec vydržel. Když se déšť zklidní tak postupně přeběhneme do stanu. Při takovémhle počasí jsem opravdu rád za to, že máme tak velkou předsíň. Kluci můžou být v suchu a hrát i s autama, všechny věc máme schované a ještě je tu dost místa na to abych mohl udělat večeři. Spát jdeme až kolem jedenácté a to nás zase čeká ráno brzké vstávání. Dneska to byl perný den.
Ráno vstáváme až kolem osmé hodiny. Zasloužili jsme si se pořádně vyspat. Snídaně je dnes konečně trochu kulturní. Za stanem máme stolek s lavicí. Olda uvaří kávu, nakrájí žlutý meloun, nachystá vafle a klukům vanilkové tvarohy. Snídaně jak v restauraci. Kluci se během balení zabaví na hřišti a tak vše probíhá celkem rychle. Sluníčko se nám zatím schovává za mraky tak snad se ještě umoudří. Stezka vede dál podle Odry, kolem staré rozpadlé elektrárny u které je brčálově zelené jezero, což úplně vybízí k fotce. Aniž bychom si toho všimli když projíždíme městečko Ratzdorf a tam se mění se Odra za Nisu. Škoda že to není lépe značené. První přestávku děláme na hřišti ve vesničce Bresinchen a konečně se mraky trochu rozestoupí a objeví se sluníčko. Dál vede stezka sice hezky mezi polema, ale taky zde fouká pěkně nepříjemný boční vítr, který se občas mění v přední. Po včerejším dlouhém dni to opravdu není nic příjemného. Cestou potkáváme mnoho čápů. Celkové na téhle dovolené jich vidíme hodně. Vítr je nepříjemný i pro kluky a tak je oba schováváme do croozeru, kde opět do pár minut společně usínají. Olík leží Vojtíškovi na rameni a oba spokojeně chrupkají. Takhle jsou oba tak hodní a kouzelní. Dnešním cílem je dojet do Bad Muskau, ale vzhledem k tomu že už máme na tachometru 100 km volíme bližší kemp v Köbelnu. Když dojíždíme ke kempu máme najeto během našeho dnešního odpočinkového dne 109 km. Kemp se nachází na zahradě u bývalého zemědělského stavení. Místo na stany je zezadu bývalého vepřína, který je přestaven na krásnou koupelnu se záchody. Některé věci zůstali zachovány, takže na záchodě je toaletní papír daný v korytě. Vybíráme si plácek mezi jabloněmi a nejsme zde jediní se stanem a dokonce nejsme zde jediní Češi. Z venku budovy jsou zásuvky, což je pro nás ideální a tak si před spaním dobíjíme všechnu elektroniku. Procházím si kemp a koukám, že majitelka nabízí i přespání uvnitř na seně. Tam by se tedy Olda se svoji alergii udusil, ale mě to přijde kouzelné. Když Olda vaří večeři dám se do řeči se skupinkou, která se skládá ze tří dospělých a 5ti dětí. Vydali se na dovolenou k moři. Cestu tam se rozhodli zvládnout na kolech, ale zpátky už se svezou vlakem. Loučím se a jdu vykoupat kluky. Je to náš poslední večer v Německu a tak se s ním musíme rozloučit dobrou večeří a tak Olda připravuje vepřové steaky se zeleninou a bagetkou a k tomu si vychutnáváme červené víno.
Olda
Ráno vstáváme poměrně časně a kluci hned utíkají na hřiště. Je tu stůl a lavice, takže si můžeme dát pod širým nebem snídani u stolu jako lidi. Vyrážíme kolem deváté hodiny. Dnes bychom chtěli dojet až do Bad Muskau, což je přes sto kilometrů, pro změnu. První kilometry jsou po parádní cyklostezce až do Eisenhuttenstadt. Po cestě míjíme ruinu staré továrny, opravdu zajímavý objekt. Ve městě dojdeme na nákup a pokračujeme po stezce. Bohužel kousek za městem je stezka uzavřená a my musíme po objížďce. Je to poměrně otravná objížďka podle silnice s mírnými kopečky a dává nám dost zabrat. Vracíme se zase k vodě a po pár kilometrech nás stezka zase odvádí pryč od vody a vede přes vesnice a lesíky. Myslel jsem, že ve městě Guben budeme velmi brzy, ale nějak nám to dneska nejede. Je moc pěkné počasí, takže se nebudeme stresovat kilometry a klukům stavíme na hřišti a dáváme si oběd. Gubenem projíždíme kolem jedné hodiny a pokračujeme dál po stezce, která vedu už podle Nisy. Tu změnu jsme ani nezaregistrovali, na soutok Odry s Nisou tu nebyl žádný zvláštní odkaz ani vyhlídka ze stezky, Prostě jsme jen projeli kolem. Krom toho není stezka už taková dálnice jak jsme si zvykli, ale spíše asfaltový chodník. Nevede přímo u řeky, ale zabíhá od ní dále do les a polí a pak se k ní zase vrací. Kluci si zdřímnou a my dojíždíme do města Forst. Staré historické město, kde nás upoutají dvě zajímavosti Stržený dlouhý most do Polska a zrenovované nábřeží, kde byli využity těžební vozíky tak, že v nich byli udělané stoly a lavice. Nenacházíme pro kluky žádné hřiště, tak se zastavíme v aleji. Jeden mladý pár s dětmi vidí náš itinerář, tak se dáváme do hovoru. Něco sníme a hledáme, kde dneska budeme spát. Kempy tu nejsou, jen penziony u kterých se dá postavit stan. Nakonec po několika hovorech jeden nacházíme a vyrážíme dál. Stezka vede mezi loukami, ale je tu více lesů a kilometry odsýpají. Slunečné odpoledne se mění v příjemný letní podvečer a nám padne do oka ukazatel na cyklistické ubytování. Jiné než jsme měli v plánu, ale jestli je to ubytování pro cyklisty, tak mu dáme určitě přednost. Vyjíždíme z lesa a na louce je několik chalup, kterým dominuje starý statek. Majitelka nás zavede na zahradu, kde je krom nás další skupina Čechů s dětmi. Vydali se opačným směrem z Liberce k moři. Vedle statku je stání pro karavany a sociální zařízení je v bývalém vepříně. Hrozně se mi tu líbí, takhle nějak bych si to představoval. Takové neformální a příjemné. Dneska žádné ponocování, včera to bylo náročné a dneska také přes sto kilometrů, takže tuhneme brzy.
Ráno opět vstáváme velmi brzy, protože chceme dojet k naším známým v nějakou rozumnou hodinu. Balíme, loučíme se a jede se. Cestu do Bad Muskau si zkracujeme po silnici, protože cyklostezka se hodně klikatí a už se začínají objevovat kopečky. Za městem se ale vracíme zpátky na cyklostezku Odra-Nisa. Dnes je polojasno a pofukuje větřík. Cesta dnes celkem odsýpá. Kousek od Rothenburgu se podél silnice táhne zábavní park pro děti Kulturinsel – Einsiedel. Něco jako naše Mirakulum, jen jsou zde použity hodně pohádkové motivy a více přírodní. Dál když se stezka vrátí k vodě kolem Zentendorfu je často vidět zbytky mostů. Těžko říct při které válce byli zničeny. Do města Görlitz přijíždíme po silnici a hned nás zaujme krásný gotický Kostel svatého Petra a Pavla. Ve městě se zastavujeme na nákup a Olda stojí vyděšeně nad telefonem. Ptám se copak se stalo a on jen vykoktá že do Zittau to máme ještě 40 km. To není zrovna příjemné zjištění vzhledem k tomu, že už máme najeto 70 km a v Zittau zdaleka nekončíme. No co se dá dělat jedeme dál. Stezka nás vede kolem kostela Kloster Sankt Marienthal. A za ním se chytáme perfektně udělané stezky takže do toho můžeme pro změnu šlápnout. Trochu se nám zatáhlo ale naštěstí ne na dlouho. Nakonec dojet do Zittau nebylo tak náročné jak jsme se báli. Zittau neboli Žitava je nejznámější díky tomu, že se zde nachází pomezí tří států – Německa, Polska a Česka. Nemáme moc čas si ji projet, ale určitě zde nejsme naposledy. Aspoň máme tip na nějaký víkendový trip. Když přijedeme k České hranici prosíme kolemjdoucí skupinku zda by nás vyfotila. No skupinku. Věkový průměr 70 let tudíž z pěti fotek není ani jedna použitelná. Snažíme se telefon postavit na sloupek a vyfotit se sami ale to se nám taky moc nedaří. Když už to chceme vzdát jde kolem mladý český pár a ten nás zachrání a udělá nám podařenou fotku. Tak můžeme frčet dál směr Hrádek nad Nisou. Už začínáme být dosti unavení, aby ne po 120 km. U Bílého Kostela nad Nisou potkáváme venkovní hospůdku s hřištěm tak to je jasná zastávka. Dohaduji se zda mohu platit eurama. Mohu ale musím mít přesně. Není problém, takže klobása, utopenec, hermelín, hranolky, pivo, limči, tyčinky a máme to přesně 10 eur. Kdybych věděla co je před námi asi bych byla jen na limče. Myslela sem že to máme kousek a né nijak do kopce. Omyl. Povede se nám ztratit stezku, tlačíme do kopce po lesní cestě, ale s pocitem že jsme špatně se vracíme na silnici a rozhodneme se to objet po silnici, pak zjistíme že jsme tlačili správně. Závěr je to tedy výživný. Kamarádi nám zatajili že si k nim na závěr dáme pěkně do těla do kopce. Kopec z Machnína do Liberce nám bere poslední síly. Díky bohu že už jsme na místě. Vyházíme věci, dáme si vyprat, vykoupu děti a hodná hostitelka nám připravila smažený sýr s bramborem. Mňam. To oceňují i děti Takže sníst a spát, rychle spát protože na závěr děti dost seděli a jsou až moc plní energie, tak ať nezdemolují půl domu. Naštěstí usínají, bohužel usíná i Olda. Já si s kamarády ještě chvilku povídám ale oči se mi také zavírají. Tak se odporoučím do postele a únavou do minuty spím.
Olda
Ráno vstáváme časně. Modrá obloha, rosa na trávě a krásné letní ráno. Jen ta teplo je jako uprostřed září. V rámci možností se snažíme být tiší, abychom nebudili naše spolu nocležníky, ale s našima klukama to je těžký. Dojíždíme do Bad Muskau a odtud pokračujeme po cyklostezce která vede lesy podle řeky. Má ale jednu nepříjemnou vlastnost. Vyšlapete kopeček nahoru, tam je vesnice, chvíli rovina lesem a pak ostrá sjezd dolů zpět k řece a takhle se to několikrát opakuje. Do Rothenburgu pak dojíždíme podle silnice, která objíždí místní letiště. Tady nás čeká velký nákup a můžeme pokračovat. První meta je za námi a další je Gorlitz. Stezka tady nevede podle řeky, ale z části po silnici, zabíhá do lesů a polí a pak se zase vrací a pak opět zabíhá na druhou stranu. Rozhodujeme se tedy si tento úsek zkrátit po silnici. To není moc příjemná jízda. Silnice je kvalitní, ale úzká a lemovaná alejemi stromů. Je pátek, takže poměrně silný provoz. Před Gorlitzem silnici opouštíme a opět je tu pěkná stezka, která se klikatí podle řeky loukami. Při nájezdu na ní, o kousek unikneme nehodě. Verča projede po hlavní místo, kde se připojuje vedlejší silnice. Tam čeká auto, aby se připojilo a sotva Verča projede, tak začne najíždět. Začnu křičet a gestikulovat až si mě řidič všimne a auto o fous minu. Tohle mohlo být pěkně ošklivé. Dojíždíme do Gorlitzu, ale na detailní prohlídku bohužel není čas. Katedrálu si vyfotíme z dálky a snažíme se vymotat z města. To se nám moc nedaří a tak si jeden kopeček vyjedeme zbytečně dvakrát. Tady se stezka opět mění a vede podle hlavní silnice do Žitavy. Když vidím na ukazateli 40 km Zittau, tak začínám dost pochybovat, že dneska zvládneme dojet až do Liberce.Po levé straně je vidět Frýdlantský výběžek a štíty Jizerských hor na obzoru. To je hodně jiný pohled, než na jaký jsme byli zvyklí. Zvedá se vítr, ranní modř oblohy jsme nechali někde daleko za sebou. V Ostritzu klukům zastavujeme na hřišti, ale za chvíli nás vyhání déšť. Stezka nás zavede do starého kláštera. Vede přímo skrze něj až do údolí Lužické Nisy, kde je řeka hluboko zakouslá do okolních kopců. Stezka vede kaňonem Lužické Nisy, podle železniční trati. Nový asfaltový povrch pomáhá tomu, že cesta pěkně odsýpá. Před silným deštěm nás alespoň částečně chrání koruny stromů nad našimi hlavami. Prší fakt dost, ale jede se opravdu pěně, povrch je tu nový a hladký. Nic to nemění na tom, že už se na mě únava značně podepisuje. V Hirschfelde se zastavujeme v supermarketu vrátit zálohované láhve a koupit něco k doplnění energie. Poslední úsek do Žitavy vede podle silnice a já mám pocit, že to nedojedu. Vítr fouká ostře proti a žene déšť. Jedu snad krokem a Verča na mě musí čekat. V Žitavě se opět trochu zamotáme, ale směr k České hranici a trojmezí najdeme poměrně záhy. Naštěstí přestává pršet a ukazuje se sluníčko. Za Hartau překračujeme hranici a je to úžasný pocit. Po tom co nás cestou potkalo, jsem místy pochyboval o tom, jestli se nám to podaří. V posledních dnech jsme si museli hodně máknout, dokázali jsme to. Teď už jen dojet domů do Neratovic. Na hranici se fotíme a musíme oslovit asi 3 skupiny lidí než se najde někdo, kdo je schopen nám udělat použitelnou fotku hraničního sloupu. Přijíždíme do Hrádku nad Nisou a tady už má cyklostezka Odra – Nisa také jinou podobu. Staré rozbité silnice třetí třídy s tím, že je pouze značená žlutými cedulkami. Profil se dost vlní, toho jsem se na závěr bál. Zastavíme v kiosku v Bílém kostele nad Nisou. Kluci dostanou hranolky, já si musím dát pivo, aby se m trochu odkyselili nohy a s Verčou i něco sníme. Než nám dojde, že nemáme koruny, tak musíme platit v Eurech. Pak šlapeme do kopce a ještě víc do kopce, když objíždíme zříceni Hamrštejnu. Sjedeme do Machnína a odtud už je to k Jirkovi s Lenkou jen kousek. Bohužel předtím musíme vyšlapat stříbrný a zlatý kopec .. vyšlapat po svých, fakt už není energie. Dnešní noc trávíme u kamaráda Jirky s jeho ženou a dětma. Po dlouhé době zase spaní pod střechou. Kluci bohužel díky dešti neměli moc příležitostí vyzářit energii a tak zlobí jak čerti. Lenka je velmi pozorná hostitelka a tak máme i připravenou večeři. Jdu uspat prcky, ale po dnešní náročné trase je bohužel efekt takový, že usínám také.
Ráno mě překvapuje, jak málo bolavá sem po posledních třech dnech. Celou dovču mi přišlo, že jsem málo zhubla zato poslední tři dny, kdy jsme ujeli 406 km, mi vzali určitě dvě kila. U Oldy je to trochu jinak. Tahá dost kilo a nohy ho už opravdu bolí. Dnes si konečně dáme trochu oddychový den. V klidu bez spěchu se nasnídáme, balíme, děkujeme kamarádům za možnost přespat u nich a za to jak se o nás krásně postarali a vyrážíme na vlakové nádraží v Liberci vyzvednout Oldovu mamku, která se k nám přidá na závěrečné dva dny naší cesty. Překvapí nás pár kopečků k nádraží. Z dálky už vidíme mamku se štěňátkem, které si když jsme byli pryč pořídila. Tak už jsme komplet tak můžeme vyrazit. Jako dnešní cíl nakonec volíme kemp Ostrov na Malé skále. Když se vymotáváme z města, najednou uslyšíme ránu a skřípění brzd. Vylekaní co se stalo zastavíme. Mladá holčina leží s kolem uprostřed silnice, ale naštěstí nevidíme žádné vážnější zranění. Je celá otřesená a řidič auta co jelo za tím, které ji srazilo přichází k nám a všichni kontrolujeme dívčino kolo a v jakém je stavu. Bolí ji akorát loket a koleno. Řidič, který ji srazil zastavuje o pár metrů dále a ani se neobtěžuje přijít podívat jak jí je. Když na něj vyběhne řidič, který jel za ním zjišťujeme, že pán už je dost starý a ani nevěděl že někoho srazil. Zastavil pouze proto, že mu ulétlo pravé zrcátko. Naštěstí ji nabral jen oním zrcátkem, jinak nevím jak by to dopadlo. Pán zbaběle ujíždí z místa nehody a my se rozhodujeme, že slečnu doprovodíme až k ní domů, kdyby se jí udělalo cestou špatně. Je v šoku ale díky tomu, že si s ní povídáme se uklidní. Nejvíce se bojí reakce rodičů, ale slibuje že jim řekne co se stalo. Bojíme se aby jí později nezačalo být zle nebo jí nerozbolela víc ruka. Je smutné že se bojí nejvíc rodičů, Necháváme ji u ní před barákem a vracíme se na naší trasu. Moc dlouho ale nejedeme. Na silnici za Tyršovým vrchem, která je mírně do kopce nás chytá silná průtrž a my se ukrýváme do lesa vedle silnice. Děti navlečeme do pláštěnek, sebe do bund a využíváme nucenou přestávku k svačině. Když to nejhorší přejde jedeme dál. Další průtrž nás chytá v Jeřmanicích, kde se schováme už lépe a to před zavřeným krámkem, kde jsou i lavičky. Vojtíšek spí o to je pauza klidnější. Další přeháňka nás chytá v Odolenovicích, ale tady jen na chvilku využijeme větví stromů u kapličky a jedeme dál. Přijíždíme do Turnova a odtud už s Oldou cestu známe. Přejíždíme most a dohadujeme se že se někde zastavíme na jídlo. V Dolánkách u Turnova si děláme přestávku, protože se konečně udělalo hezčí počasí a dáváme si kofolu, pivo a bramboráčky. Taková svačinka před večeří. Pak popojedeme a kousek před restaurací Vechtrovnou nalézáme nové občerstvení. Mají venku gril, domácí klobásy, domácí sýry a halušky. No tak není nad čím přemýšlet. Po vydatné večeři už nás čeká pár posledních kilometrů do kempu. Oproti loňskému roku, kdy jsme v kempu byli na podzim skoro sami je tady spousta stanů. Ještě, že máme tak velký stan i ve třech dospělých lidech, dvou dětech a jednom psovi se pohodlně vyspíme. Když vykoupu děti využíváme toho, že nám je má kdo pohlídat a uspat a mizíme s Oldou dát si ještě pivo před spaním do blízké hospůdky. A přiťuknout si na poslední noc ve stanu na této dovolené.
Olda
Ráno není kam spěchat a ono by to moc ani nešlo. Po kilometráži předchozích dní, jsem rozbitej jak Dukelskej průsmyk. V klidu posnídáme s Jirkou a Lenkou. S klukama zase od rána šijou všichni čerti, což slibuje další náročný den. S překročením hranice do Česka už si připadám, jak když jsme někde na víkend, jako bychom za sebou neměli hodně přes tisíc kilometrů a cestu od moře. S Jirkou podebatujeme nad výbavou kola. Jemu připadá, že to máme hodně vychytané, ale já vidím spoustu rezerv. S velkými díky se loučíme a podle průmyslové zóny vyrážíme na nádraží, kde máme v deset sraz s mojí mamkou, která se k nám na poslední dva dny připojí. Původně jsem měl ideu dojet na koupaliště v Dolní Bukovině, ale při teplotě lehce přes 20 stupňů je to trochu zbytečné. Tak se domluvíme operativně, podle toho jak se nám pojede. Pár minut po desáté přijíždíme na nádraží a máma už tam čeká i s Elinkou, jejím novým štěnětem. Kluci jsou nadšení, že vidí babičku a ze štěněte ještě víc. Prohodíme pár slov a vydáváme se po naší dnešní trase směrem pryč z Liberce. Od nádraží sjíždíme na Vratislavickou ulici vedoucí směrem na Jablonec. Trasa je značená stále jako cyklostezka Odra – Nisa, ale to srovnání českého a německého pojetí je vyloženě komické. V Německu jsme jeli kilometry opuštěnou přírodou a ve městech mimo provoz a tady se cyklostezka omezí na pruh na krajnici s ikonou cyklisty. Navíc oproti Německu, se tady v provozu na kole a s vozíkem opravdu bojím. A za chvíli ve Vratislavicích se ukáže proč. Proti nám jedou na krajnici dva cyklisti a za nima mladá holka na kole. Najednou rána a holka je na zemi. Snažíme se analyzovat co se děje, auta zastavujou a zjišťujeme co se děje. Holčina potlučená, sbíráme ji ze země a koukáme jestli je v pořádku, což naštěstí je. Kolo je trochu odřené, trochu zohlé, ale to rychle opravíme. Nějak pořád nechápu jak se to přihodilo, na vozovce jsou jen kusy urvaného zrcátka. Co se stalo se brzy ukazuje. Řidič zastavil za zatáčkou a nešťastně obchází obstarožní felicii a evidetně lituje, že má poškozené zrcátko, ale nic dalšího ho nezajímá. Od jednoho z řidičů, který zastavil, aby se o sraženou holčinu postaral, tam dostává pěkně od plic vysvětleno co je za hovado. Holčině je tak 13, je evidentně v šoku a nejvíc se bojí toho, aby se nevolala policie, protože by ji rodiče navrch vynadali. Rozhodneme se ji alespoň doprovodit k domovu, kdyby náhodou šok pominul a jí se udělalo zle. Řidiče, který to má na svědomí nenapadlo, ani se dojet omluvit, jen sedá do auta a zbaběle odjíždí. Tak přesně z toho důvodu se s dvěma prckama na českých silnicích bojím. Z Vratislavic musíme přejet kopec Císařský kámen. Kopce mi teda moc nechyběli. Hned jak vyjedeme z města, začíná se rozpršívat a hned jak se schováme pod stromy, tak začíná lejt jak z konve. Půlka července a takhle vypadá léto. Asi půlhodiny se schováváme před deštěm, než můžeme zase jet. Ale sotva došlapeme a z části dotlačíme naše bicykle na vrchol, tak musíme ujíždět bouřce. Schováme se pod pergolou obchodu v Jeřmanicích a trávíme tu dalších několik desítek minut, než se bouřka přežene. Začínám být z počasí dost otrávenej. Dnešní den mě zatím moc nebaví. V Jeřmanicích konečně začíná parádní cyklostezka, která vede podle dálnice, bohužel jen do Hodkovic. Tam musíme kousek do kopce a pak po silnici až do Sedlejovic, kde se ocitáme opět pod kopcem a musíme tlačit kopeček nahoru. Přes Jenišovice sjíždíme do Turnova, kde konečně zase začíná pěkná cyklostezka. V kempu v Dolánkách si dáváme dlouhou přestávku, občerstvení a kluci se můžou trochu vyblbnout na hřišti. Když je deštivo, tak není moc prostor k tomu, aby si užívali cestování. Teď už se naštěstí deštivý den změnil ve slunečný podvečer. Nikam už nespěcháme, takže s užíváme projížďku a stavíme kousek od Staré Vechtrovny. Je tam chalupa s doškovou střechou, interiér v Himalájském stylu a menu se jmenuje Indické dny. Za sporákem je Indický kuchař, kamarád majitele. Čeho se člověk takhle u Jizery nedočká. Dáváme s dlouhou přestávku s pivem, masem z grilu a místními sýry a klobásami. Po cestě Německem jsme si podobných zastavení moc neužili. Kluci se chytí asi desetihlavého gangu dětí, které vytáhli taťkové na výlet na koloběžkách, takže je od nich chvíli klid. Do kempu Ostrov na Malé Skále je to už jen kousek. Byli jsme tu vloni na podzim a byli jsme tu úplně sami. Teď je kemp doslova narvanej. Stan postavíme hned vedle dětského hřiště, ať mají kluci prostor k vybití s dalšími dětmi. Pak už kempová klasika. Udělat spaní, hygiena pomalu se naskládat do stanu. Tam je nás na dnešní noc o jednoho psa a jednoho člověka víc, takže bude trochu těsno. S Verčou ještě využijeme možnosti, že dneska máme hlídání, takže si zajdeme ještě posedět na pivo. Tam, ale dlouho nevydržíme. Náročný program předchozích dní si vybírá svou daň, tak shledáme, že nám bude příjemněji ve spacáku než u piva.
Ráno nás budí teplý slunečný den. Dnes nás čeká dojet domů do Neratovic a máme to nějakých 85 km. Poslední Oldova speciální silná kávička a ovesná kaše. Klukům se dnes nechce vstávat a tak si ve stanu hrají se štěňátkem Evelínkou. Dojet se domů ale musí a tak balíme věci a stan a nasedáme na naše milovaná kola. Začátek dnešní trasy vede stejnou trasou kterou jsme včera končily den. Nebe je bez mráčku, takže už nám začíná být líto, že dovolená končí. Přes Turnov míříme do Mnichova Hradiště. Tady si děláme kratší pauzu pro děti, aby se proběhli a my se nasvačili. Další pauzu si vyžádá paní Berková v Bakově nad Jizerou, kde mají v cukrárně prý výbornou zmrzlinu. Je to trochu zajížďka, ale čas máme a chuť taky. A má pravdu, že zmrzlinu mají vážně výbornou. Dál projíždíme Mladou Boleslav a za ní nás čeká tlačení kol do prudkého kopce u Jizerního Vtelna. Uf konečně jsme nahoře a odtud už nás čeká jen známá cesta domů. Kropáčova Vrutice, Košátky, Byšice, Všetaty a jsme doma. Když přejíždíme most v Neratovicích ještě si sjedeme k vodě natočit poslední video z dovolené a ukončit tím naši druhou letošní cyklodovolenou. Odtud to máme kousek k babičce, která nás už nadšeně vítá. Dostáváme koláč a foccaciu, uklidíme kola a jde se domů. Tady nás čeká další navařené jídlo od mé mamky. Je hezké vidět jak se na nás všichni těšily.
Olda
Poslední den cesty. Dnes musíme jen došlapat domů. Cyklostezek si moc neužijeme, spíš rozbitých silnic třetí třídy a frekventovaných silnic třídy druhé. Balíme si saky paky, abychom je naskládali na kola a mohli vyrazit po nám už tolik známe trase až domů. Stezka podle Jizery je po ránu vylidněná a překvapivě je i hezké počasí. Na to jsme si vcelku odvykli. Úsek z Turnova do Mnichova Hradiště není žádná velká hitparáda. Pořád po silnici mezi auty a jen tupě šlapeme. V Mnichove Hradišti si dáme přestávku na náměstí, abychom si dali svačinu a kluci zase vyzářili do prostoru trochu energie, která se v nich během jízdy kumuluje. Tady se chytáme značené stezky podle Jizery, ale ta až do Boleslavi vede po silnici. Dneska je pěkně, ale trasa je opravdu nuda. Projedeme Mladou Boleslav a v Jizerním Vtelně opouštíme Jizeru. Tam musíme do krpálu tlačit, to se vyjet fakt nedá. Sotva zaberu trochu silněji, tak se mi stehna kroutí křečí. V Chotětově si dáváme opět přestávku a kupujeme klukům zmrzku a odpočíváme. Zažíváme taky slušnou náhodu, když tam potkáváme kámoše Tkádlu, který šlape na kole z Liberce až do Prahy. Prohodíme pár slov, ale má před sebou ještě kus cesty, tak musí dupat. Sjíždíme do údolí podle železniční trati, která vede až do Neratovic a projíždíme Kropáčovou Vruticí. Tady to mám najeté hodně poctivě, takže žádné dobrodružství. V Košátkách musíme přejet kopeček a sjet do Byšic. Silnice je tady rozbitá na hadry, plná záplat a děr. Vozík skáče jak divoká koza. Trasu z Byšic přes Všetaty do Neratovic jezdíme asi 30 x za rok, ale teď je to pro nás speciální. Dojíždíme k babičce, která celou dobu sledovala naši cestu a teď nás nadšeně vítá. Tak je to za námi. Po tom co se nám všechno cestou přihodilo, jsem očekával, že dojedeme domů spíš vlakem než na kole, ale zvládli jsme to.
Epilog
Verča
Počasí nám tentokrát moc nepřálo, kola nás také dost potrápily, ale co je nejdůležitější všichni jsme zdraví a v pořádku. Viděli jsme spousta hezkých míst a dovolenou jsme si užili i přes všechny patálie. Ale není třeba smutnit, doma se moc dlouho neohřejeme. Za měsíc nás čeká odjezd na naši poslední letošní velkou cestu a to do Dánska.
Olda
Naše v pořadí čtvrtá cyklocesta byla jako na horské dráze.
Počasí nám dalo zabrat opravdu dost, Než tepla a moře, jsme si užili spíš větru a deště. Takže pohodové projíždění se podle moře se spoustou koupání se bohužel nekonalo.
Další co nám dalo zabrat byla naše kola. Donutila nás hodně přemýšlet a přehodnotit spoustu věcí. Změnit stávající cykloservis, zamyslet se nad vhodností našich kol na podobné cesty a doplnit vybavení na údržbu a servis kol na cestách.
No a trasa ? Ta mi přišla hodně zajímavá a různorodá. Lesy a jezera Meklenburska, stará hansovní města, pobřežní promenády, výhledy na moře a písečné pláže. Po cestě zpátky pak cyklostezka Odra – Nisa, cyklodálnice opuštěnou krajinou. Rozhodně bylo na co koukat.
Cesta je za námi, ale ještě nekončíme. V září nás čeká Dánsko na tři týdny, takže je na čase dát dohromady kola, vzít si poučení a připravit se na další dobrodružství.
Odkaz na Fotoalbum – https://photos.app.goo.gl/7XIZObwEb3PKN3l33
Sledovat nás můžete tady – https://www.facebook.com/BerkoviNaKolech/
Jen co jsme se vloni vrátili z povedené cyklodovolené podél Labe, hned jsme začali vymýšlet, kam se podíváme s klukama příště. Do oka Oldovi padla cesta podél Dunaje. Hned začal plánovat, což on velmi rád dělá a já mu v tom nechávám zcela volnou ruku. Konečná verze cesty měla být vlakem do Budapešti a poté podél Dunaje, až se chytíme Taurské cesty. Po ní dojet do Alp, přejet sedélko a přes Mnichov zpátky do Neratovic. Jak se cesta blížila sepsali jsme si seznam věcí, co vzít sebou a postupně začali balit. Předpověď počasí vypadala všelijak od mírného deště po silný déšť a od 10 stupňů do 25, tak uvidíme co vše nás cestou potká. Večer před cestou nervozita stoupá a to hlavně z blížící se cesty vlakem s našimi divokými chlapáky a s českými drahami. Uléháme hodně brzo, aby ne budíček nastaven na 3:30.
Olda
Rok minulý pro nás byl rokem Jedna Našeho cyklocestování. Jarní týdenní cesta po Moravě a hlavně letní po Labské cyklostezce se nám moc líbila, přímo nás nadchla ! Od té doby jsem pomalu, ale jistě spřádal v hlavě plány na další cesty, které bychom mohli s klukama absolvovat. Nadšení se ještě umocnilo účastí na festivale Cyklocestování, kde jsme o naší cestě měli besedu. Tam jsme se potkali s dalšími podobně naladěnými lidmi a měli možnost se v mnohém inspirovat. Během zimní přestávky jsem tak měl možnost důkladně plánovat následující sezonu a ladit vybavení. Vznikla také naše stránka https://www.facebook.com/BerkoviNaKolech pro okruh přátel, které naše cesty zajímají. Také se nám podařilo navázat spolupráci s několika sponzory, firmami – Hanibal / Evebike / Azub / Legracie a Runcat. Od února jsme vyráželi na projížďky i delší cyklocesty. Podle Ohře, nebo Labskou stezkou na Kuks až den našeho odjezdu nadešel. A máme hned na začátku sezony absolvovat třítýdenní cestu z Budapešti podle Dunaje do Pasova s odbočkou do Salzburgu a Alpského Zell am See přes Mnichov až domů. Lístky na vlak kupujeme s předstihem za velmi přátelskou cenu kolem 2500 korun. Vybavení jsme oproti loňsku rozšířili. Na kolech se objevili nová bikepackové brašny od Ortliebu, aby bylo možné tahat mnohem víc krámů. Z dalších důležitých věcí pak třeba nový péřový spacák Warmpeace nebo sada nádobí Sea to Summit, abychom mohli vařit normální jídlo a ne jenom něco ohřívat. Před odjezdem samozřejmě stres, tomu se člověk nevyhne. Po loňské zkušenosti s ČD se bojíme cesty vlakem a ještě týden před odjezdem na některých místech v Česku zasněžilo, takže co počasí ? To si člověk nevybere. Nicméně všechno je sbaleno a naskládno do brašen a my můžeme ulehnout a pokusit se co nejvíc si odpočinout před zítřejší cestou.
Nervozitou nemůžu dospat a budím se chvilku před budíčkem. Učesat a jde se budit. Klukům se nechce vstávat, obzvlášť Olíkovi, ale když mu povíme že pojedeme vláčkem a na kolech tak si nakonec dá říct. Vypínám elektřinu a vodu a sbohem domove na 24 dnů. Kola si naložená a nachystaná vyzvedáváme u babičky a hurá na nádraží. Jedeme prvním raním vlakem před pátou hodinou spolu s lidmi mířícími do práce, kteří si nás zvědavě prohlížejí. Při vystupování z vlaku v Praze Olda zjišťuje, že se mu rozbila páčka brzdy. Což znamená že visí dolů, ale brzdí. No začínáme tedy brzy. Přestup jinak probíhá bez problémů, stejně tak jako uložení kol ve vlaku do Budapeště. Brašny z kol sundaváme a uklízíme je do croozeru, aby se dali kola pověsit. Nevyndáme však lahve z předních nosičů a najednou se ozve rána. Lahev vypadne, urazí se vršek a po celé chodbě se vylije voda. V Budapešti jsem na první pohled mile překvapená z nádraží protože hned ve stejném patře je i východ tudíž nemusíme již složitě výtahy a podchody. Rychle mě radost přechází ve chvíly, kdy u východu zjistíme, že z budovy vede na chodník 8 větších schodů. No nedá se nic dělat pomalu po nich kola svezeme. Děláme fotku, video a hurá vyjíždíme. Moc se nám nedaří ze začátku najít cyklostezku a když ji najdeme je na mnoha místech opravovaná a rozkopaná. Motáme se v uličkách a Olda podle mapy kontroluje, zda jedeme správným směrem. Sice ano, ale rozhodně si to neužíváme. Když se dostáváme z centra, narážíme za podchodem na stánek, kde na nás mává pán, ať jdeme k nim. Jedná se o stánek Hungarian velo klubu, který se snaží o rozvoj cyklistiky ve městě pomocí snídaně pro cyklisty. Zdarma dostáváme jablíčka, džusy, tyčinky, sladké pečivo a vodu. Pro nás konečně i nějaké hezké překvapení v Budapešti. Chytáme se Dunakeszi stezky a doufáme, že už se pojede lépe. Dnes nás čeká naše první zkušenost s komunitou Warmshowers. Budeme spát u Gergeliho Bekéfi s kterým jsme předem domluveni, že se sejdeme na vlakovém nádraží ve Veroze a on se k nám přidá na kole a dojedeme k němu domů. Máme ještě čas a tak kluky necháme vyřádit se na hřišti a pak už jen hurá k našemu hostiteli. Od nádraží je to asi 3 km s menším stoupání. Chatička příjemná a od hostitele dostaneme výbornou polévku, domácí džem a čaj. My mu jako pozornost dáváme náš český balíček, který obsahuje rum, záložku krtečka, hašlerky a naši samolepku. Chvíly ještě posedíme a povídáme si – tedy spíš Olda, má angličtina není zrovna na komunikativní úrovni. Je potřeba uložit děti, ale nakonec si jdeme všichni lehnou. Únava po brzkém vstávání je patrná.
Olda
Abychom stíhali IC Praha – Budapešť Csárdás není zbytí než vstávat ve 3:30 na první ranní spoj z Neratovic do Prahy. Naskládáme vše na kola, kluky do vozíku a po krátkém přejezdu už čekáme na vlak. Na rozdíl od minulého roku proběhne vše hladce. Vlak jede na čas, v Praze na přestup dost času a stejně tak na naskládání do vagónu. Kola odstrojíme a věšíme, croozer parkujeme a není žádný problém. Je všední den a v tomto ročním období ještě tolik lidí s kolama necestuje. Jízda vlakem je dlouuuuhá a zabavit dva kluky co jsou jako pytel blech dá pěknou práci. Cestou bohužel první ztráta vybavení. Z nosiče na vidlici se uvolní láhev Isostar a po pádu na zem se jí rozrazí víčko a celá vyteče na podlahu. No co se dá dělat, nehody se stávají. Jestli je to nejhorší, co nás potká tak budiž. Když vyrážíme z Česka je zamračeno a docela chladno, ale když po sedmi hodinové jízdě vystupujeme v Budapešti je počasí úplně jiné. Teplota kolem 25C a polojasno. Vše vykládáme ven, jen nic nezapomenout a hned na nádraží se dáváme do řeči s místním klučinou, kterého zajímá náš plán. Když mu to vyprávím, přijde mi to samotnému neuvěřitelné co všechno bychom měli absolvovat. Nádraží Keleti nám připomíná uspořádáním Pražskou Masaryčku jen s jedním rozdílem. Když chceme vyjet z nádraží ven na prostrantství před ním, jsou tu 4 schody, takže musíme vše snést. Než vyjedeme tak zjistím 2 nepříjemnosti. Při manipulaci ve vlaku se mi pravděpodobně podařilo někde chytit pákou brzdy a tak tak volně visí, ale při stisknutí brzda funguje. A se zatíženým kolem, už řazení nefunguje úplně optimálně, hlavně na nízké převody. No tak uvidíme jak moc to bude zlobit. Fotky, video a můžeme vyrazit na cestu. Nějakou ideu kudy jet a co vidět jsem si vytvořil, ale hned od počátku poměrně narážíme. Navigace v zástavě Budapešti není úplně jednoduchá a to, kde by měla být cyklostezka je občas chodník plný lidí, takže se musíme motat v provozu. Po nějaké době nějakou detailnější navigaci vzdám a strategie se mění na co nejpřímější cestu k Dunaji. Dojíždíme k mostu Svobody s vyhlídkou na Gellért, na kterou jsem chtěl původně vyjet. Při motání se dopravou mě ta idea přešla a tak se vydáváme proti proudu Dunaje, který bychom měli sledovat několik následujících dnů. Cyklotrasa má stále k ideálu daleko, občas značení, co se někde ztrácí. Po břehu se jet nedá, takže občas ulicí a provozem a když už se objeví cyklopruh narušují ho opravy povrchu a domů. Tam objevujeme parky a zákoutí s bistry a kavárnami, které dělají z Budapešti příjemné místo. Nakrátko zastavujeme u parlamentu udělat pár fotek a pokračujeme dál po trase. Poblíž vlakové zastávky Újpest si všímáme stánku, od něhož na nás jeho osazenstvo divoce gestikuluje. Napřed se obávám, že se jedná o předvolební agitaci, jelikož je město plné bilboardů z nichž nás pronásledují pohledy kandidátů všech možných stran. Realita je však mnohem příjemnější. Když se dáme do řeči zjišťujeme, že se jedná o tradiční akci, kterou pořádá místní iniciativa Hungarian Velo club propagující jízdu po Budapešti na kole. Vzhledem k tomu, jak špatně se nám po Budapešti jezdilo, je zřejmé, že jsou podobné aktivity třeba, aby na tento druh dopravy byl brán větší zřetel. Když se po několika minutách diskuze loučíme, jsme na cestu podarováni sladkým pečivem, ovocem, džusem a několika tyčinkami. Jelikož jsme ještě nestihli nakoupit, tak je to příjemné přilepšení, které se neodmítá. O kousek dál už potkáváme Tesco, kde děláme první nákup. Ceny jsou ve forintech a já vůbec netuším kolik jsem utratil, ale běžné potraviny se asi moc nebudou lišit od cen v Česku. Vyjíždíme z Budapešti až do Dunakeszi, kde musíme kus po frekventované silnici. Na konci Dunakeszi konečně začíná cyklostezka, která nás vede mimo provoz k Dunaji. Přes města a vesnice vede postranními ulicemi mezi rodinnými domky a mimo město pak po břehu řeky a lesem. Sluníčko svítí a nám se už konečně jede dobře. Projíždíme přes Vác až do Veroce. Tam si dáváme zastávku na hřišti, ať se kluci vyblbnou a pak míříme na nádraží, kde se setkáváme s naším dnešním hostitelem Gergelym. Naše první zkušenost s ubytováním přes Warmshowers. Vlak z Budapešti, kterým přijíždí je maličko zpožděný, ale pak už se setkáváme a následujeme ho v cestě k jeho domečku. Malá chatička na konci nad vesnicí. Gergely vypráví o tom jak pracoval v Budapešti v korporaci, pak ale strávil nějaký čas v Thajsku a rozhodl se změnit svůj život. Začal dělat thajské masáže, přestěhoval se sem, dal výpověď v práci a začal se živit masážemi. Ukládáme kola a po sprše můžeme usednout na terase k večeři. Gergely s námi počítal i s večeří, kterou si dáme společně na terase a pokračujeme dál v debatě, tentokrát o cyklocestování a o našich pocitech a pohnutkách. Jako poděkování vozíme pro naše hostitele malý balíček s pozornostmi z Česka. Necítil bych se dobře přijet někam s prázdnýma rukama a brát tenhle typ laskavosti jako samozřejmost. Dneska byl náročný den, takže ukládáme děti kolem desáté hodiny uleháme s nimi na matraci v obývacím pokoji.
Budíček my si nastavovat nemusíme, máme naše kluky. Ráno vstáváme po šesté a budíme i našeho hostitele. Vypadá ale, že mu to vůbec nevadí a dokonce nám chystá snídani. Výbornou rýžovou kaši s čerstvým ovocem a čaj. Děti začínají už divočit a tak balíme věci a chystáme se vyrazit. Olda se s Gergelim ještě snaží poopravit přehazovačku, protože Oldovi nejde dobře řadit a na nižší převod se nepřeřadí vůbec. Snad to trochu pomůže, ale bude potřeba najít servis. Tak už jen fotku, děkujem za nocleh a loučíme se. Sjíždíme zpátky k Dunaji a užíváme si slunečného počasí. Bude potřeba přejet přívozem na druhou stranu. Na výběr je několik přívozů a my si vybíráme hned ten první, protože bude za chvilku odjíždět. Dost nás překvapí vysoká cena 1680 Forintů, ale to se nedá nic dělat. Dnes máme před sebou jen málo kilometrů a tak hledáme klukům hřiště na vyblbnutí. To nacházíme po chvilce v malé vesničce a tak rovnou i svačíme. Dál cesta vede podél silnice dál od vody a takto až do Estergomu. Vyjedeme si až nahoru na vyhlídku u Ostrihomské baziliky, což pro zajímavost je třetí největší kostel v Evropě. Zvrchu už vidíme přes řeku náš dnešní cíl, kterým je koupaliště a kemp Vadaš ve Štúrově. Sjíždíme dolů k vodě, cestou kupujeme Olíkovi zmrzlinu za poslední forinty co máme a hurá na most, který je hranicí mezi Maďarskem a Slovenskem a byl po zničení za války opraven až v roce 2001. Proč o takové věci píšu? Ve Štúrově žil můj strejda a prababička, která z části vychovala moji mamku a jezdili jsme k ní celé moje dětství. V té době ale most nebyl a muselo se jezdit přívozem na druhou stranu. Celé Štúrovo je pro mě dost citová záležitost, plná vzpomínek a tak sem se sem moc těšila. Na recepci jsme zaplatili ubytování, dostali karty na vstup na koupaliště a do kempu. V cenně ubytování je volný vstup do termálních bazénů na což se těšil hlavně Olík. Ani jsme nestavili stan a rovnou si to zamířili do bazénů. Kola jsme nechali za plotem, ale tak abychom na ně viděli a hodinu jsme s klukama dováděli ve vodě. Pak jsme si dali pozdní oběd v podobě hranolek a halušek. K tomu nesměla chybět kofola a pivo. Olík tak blbnul s brčkem až převrhl kelímek s kofolou a Olda to chtěl rychle chytit což nechytil za to si vylil celé svoje pivo a kam? no mě do klína…jo je to s nima radost…Pak jsme postavili stan, vybalili věci a vydali se ještě jednou do bazénu. A pak už hurá na kutě.
Olda
Ráno dlouho nevyspáváme, chceme být brzy ve Štúrovu, kde bychom měli zbytek dne vegetit na koupališti. Hostitel je moc milý a připravuje nám i snídani, kterou si užíváme společně opět na terase. Poradíme se ohledně trasy a ještě společnými silami seštelujeme přehazovačku. První zkušenost s Warmshovers je tak velmi pozitivní. S díky se loučíme a sjíždíme zpět do Veroce, odkud opět pokračuje moc pěkná stezka až do Nagymaros. Po břehu Dunaje, který je tu široký několik stovek metrů. Tam přejíždíme na druhou stranu přívozem, u kterého nás nemile překvapuje cena. Olík je z jízdy přívozem doslova nadšený. Na druhém břehu ve Vysegrádu, ale cyklostezka už není, tak musíme po hlavní silnici mezi autama. Druhý den a mě se moc dobře nejede. Nohy jsou asi ještě ztuhlé a zadek si nezvykl sedět celý den na kole. V Pilismorót zastavujeme klukům na hřišti a sobě na svačinu. Počasí dneska není žádná sláva, oproti včerejšku poměrně chladno, ale neprší. Po přestávce pokračujeme po silnici, která se lehce vlní až do Esztergomu. Tam musíme navštívit katedrálu, která je z největších v Evropě. Z vyhlídky od katedrály už můžeme vidět most po kterém přejedeme na Slovensko. Tím se loučíme s Maďarskem, která nás příliš nenadchlo. Ve Štúrovu naše dnešní jízda končí a vůbec mi to nevadí. Druhý den naší trasy a mě se nejede moc dobře, snad to bude lepší a lepší. Ubytování v kempu Vadaš nepatří k nejlevnějším, ale v ceně je vstup na termální koupaliště. Takže kola necháme u plotu a spolu s prckama se jdeme vyhřát do vody, která má 33 C. Teplota venku není žádná sláva, takže musíme trávit maximum času ve vodě, což ovšem nikomu nevadí, hlavně Olin je ve svém živlu a divočí na různých atrakcích. Jelikož na Slovensku si to ještě můžeme dovolit a tak si pozdní oběd dáme u stánků. Verča se těšila na langoše, ale ty nemají tak musí vzít zavděk haluškama. Pak skočíme s klukama na hřiště a pomalu se odebrat do stanu na večeři a na kutě.
Dnes nás nečeká velká porce kilometrů a proto máme v plánu dopoledne ještě zůstat kempu a vykoupat se v bazénu. Bazén je přístupný až od desáté hodiny proto zatím balíme stan, jdeme s dětmi na hřiště a Olda se vydává do blízkého servisu pro jistotu nechat zkontrolovat přehazovačku, která špatně a hlavně velmi hlučně přehazuje. Když se vrátí zase si dáme hodinku bazén a kola opět necháváme na viditelném místě za plotem. Teď už jen trdelník na cestu, převléct se a můžeme vyrazit na nákup směr Lídl a pak dál podél Dunaje do Komárna. Na pěší zóne ještě kupujeme klobásu z domácího řeznictví, slaninku a zeleninu. Při výjezdu ze Štúrova se ještě zastavujeme na hřbitově, kde odpočívá má prababička s pradědou a byla by ostuda se tady nezastavit a nevzpomenout. Den se dělá nakonec opravdu slunečný a teplý. Cyklostezka se nám úplně nelíbí – malé kamínky, do kterých se nám boří kola ale výhled je vcelku pěkný. Stezka vede po protipovodňovém valu a dále pak podél Dunaje až do Komárna. Když se blížíme k městu vletí Oldovi pod dres vosa a velmi bolestivě ho píchne ( mě píchne o den později u oka, tak vím že to bylo opravdu bolestivé). Projíždíme Komárnem a hledáme kemp a velice nás překvapí, že je hned vedle fotbalového stadionu a hotelů plného fanoušků právě probíhajícího zápasu. Když jdu vyřizovat ubytování začíná nemalý slejvák a tak se schováváme v hospodě na pivo a křupky. V ceně ubytování v kempu je i návštěva termálního koupaliště, které je přes ulici. Když se přežene déšť jdeme postavit stan, Olda dělá přípravy na vaření večeře a já beru kluky do bazénu. Za pár minut se vrácím, protože Vojtíšek do bazénu nesmí. Jediný bazén, který je v této době napuštěný má 36 stupňů a do toho smí děti až od 3 let. Tak hold půjde jen Olík a s ním Olda, byla by škoda toho vůbec nevyužít. Vrací se po půl hodině, kdy my jsme s Vojtíkem už vysprchovaní a mě se povedlo najít zdarma pračku a tak peru pár špinavých kousků. Už zbývá jen uvařit rýži s mletým masem, pověsit vyprané prádlo a jde se do hajan.
Olda
Rozhodnutí je dneska odjezd nehrotit a ještě si pořádně užít koupaliště. Před otvíračkou ještě zajedu do servisu jestli by mi mrkli na přehazovačku, abychom neřešili trable v Rakousku. Diagnóza je jednoduchá. Kazeta už je trochu sjetá a projevuje se to až při zátěži vozíkem. Tak lehce seřídíme a vracím se zpět do kempu, kde už je koupaliště otevřené. Je o maličko tepleji jak včera, ale pořád žádná sláva, takže je lepší z vody moc nevylézat. Cesta nám začíná pravdu zvolna, žádné velké porce kilometrů a celý den v sedle. Začneme se sbírat až před polednem a ještě objedeme Štúrovo po nákupech. Malé řeznictví, stánek se zeleninou a ovocem no a lidl nakonec. Jsem v těchto končinách poprvé tak mě překvapuje všudy přítomná Maďarština a to přesto, že jsme na Slovensku. Nápisy dvojjazyčně, spousta lidí se baví Maďarsky a prodavačka v obchodě na mě taky spustí. Vyjíždíme z města, abychom udělali první zastávku na hřbitově, kde jsou pochováni Verči prarodiče. Zatím se ranní oblačnost vybrala a udělal se pěkný den. Sluníčko už má docela sílu, to zase budeme spálení jak raci. Stezka má různou kvalitu, Napřed panelka mezi polemi a pak jedem po valu, kde je zpevněná polňačka, občas vylepšená oblázky. Kus vede po silnici pak sjede na asfaltku k vodě a pak vidíme pěknou hospodu o vody, tak nám to nedá nezastavit. Kluci se zase můžou vykravit na hřišti a my si můžeme dát drink a poslouchat od vedlejšího stolu plodnou debatu o Babišovi. To chceš! Posledních asi 10 kilometrů pře Komárnem začíná parádní asfaltová cyklostezka a já si naivně myslím, že povede až do Bratislavy. Když přijedem do Komárna zjistíme, že kemp je na zvláštním místě. Vedle fotbalového stadionu, kde se zrovna hraje zápas, obklopený bytovkami. Po našem dojezdu se spustí pěkná průtrž, takže není kam spěchat. Sedneme si v hospodě na pivo a brambůrky a až po dešti jdeme postavit stan. Termální bazén je přes ulici, ale máme trabl. Teplota je 36C což už není zdravotně vhodné pro Vojtu. Takže pomůžu postavit Verče stan a dojdu tam alespoň s Olíkem. Je tam plno lidí, takže moc divočet nemůže. Nicméně pro tělo je to příjemné si takhle odpočinout. Asi po hodince se vracíme do kempu a opět čas na večeři. Máme slušné nádobí, takže už jde opravdu vařit normální jídlo. Zelenina, rýže a směs z mletého masa. Mnohem příjemnější než dřívější Dobré Hostince a podobné laskominy.
Ráno se nám daří brzy vstát a zbalit si věci a tak vyrážíme z kempu už v osm hodin ráno. Jen co se vymotáme z města je zpátky naše neoblíbená kamínkatá cesta. Mě se to jede špatně ale pořád to jde protože mám široká kola ale Olda na svých tenčích pláštích je úplně v háji. Pokoušíme se, ale nakonec volíme sjezd na silnici a objížďku, z které se nakonec vyklubá zajížďka přes 10 km. Když se vracíme na plán trasy, stezka se už dá jet lépe. Potkáváme kolegu cyklistu který jede z Anglie do Rumunska. Vyměníme si pár slov a jede se dál. Zastavujeme na pauzu v malé hospůdce se sezením venku a užíváme si v teplém dni ledové limonády a slaných dobrot. Zajímavostí je že naproti hospodě mají tzv. cyklopoint. Dvě boudy spojené automatem s jídlem a pití. V jedné boudě je sprcha a v druhé záchod. Z druhé strany jsou stoly s lavičkami. Skvělý nápad jediné co chybí je zásuvka na dobytí elektroniky. Přestávka byla fajn a jede se dál zpátky na val. Postupně se začíná zvedat silný vítr a ve vzduchu začíná být cítit voda. Ve chvíli kdy Oldu napadne sjet ze stezky a na chvilku se schovat se spustí neuvěřitelný slejvák. Ještě že tak skvělý nápad měl, protože po takovéhle průtrži bychom byli skrz na skrz mokří. Už začínáme být i dosti unavení. Závěr cesty do kempu vede podél silnice, kde je docela provoz a tak častěji zastavujeme na pár minut si vydechnout. Kemp Divoká voda se nachází u vodní nádrže Hrušov, kde je i zajímavé muzeum Danubiana Meulensteen Art Muzeum. Bohužel už mají zavřeno a ráno na nás otvírají moc pozdě. Kemp je zvláštní. Sprchy zrovna předělávají, posílají nás si postavit stan až dozadu tudíž hodně daleko od wc a sprch, ale překvapení je že sprchu si můžeme dát v hotelovém pokoji, což je příjemné. Zrovna dnes hrají slováci hokej na MS a tak nám parta křičících slováků zpestřuje večer. Oldovi se daří k večeři vynikající kus kus s červenou řepou a tak s plnými pupky usínáme.
Olda
Dneska byl původně v plánu nejdelší den, protože jediný kemp, který jsme v Bratislavě našli byli Zlaté Piesky. Ale Verče se podařilo zapátrat v mapě a našla kemp Divoká Voda na ostrově uprostřed Vodného diela Gabčíkovo. To by nám mělo tak 20 km ušetřit, což je fajn. Bohužel ještě než projedeme Komárnem zapomene odbočit a už si zajíždíme. Chvilku je stezka dobrá, ale to se rychle mění. Vede po protipovodňovém valu, ale její povrch tvoří z Dunaje vytěžené oblázky. Místy je vrstva tak 5 – 10 cm, v čemž se absolutně jet nedá a už vůbec ne s naloženým kolem. Možná tak na fatbiku. Hrozně se trápíme a mě to brzy přestane bavit. U vesnice Velký Lél sjíždíme s tím, že to objedeme po silnici. Mě se ještě podaří špatně odbočit, takže zase pár zbytečných kilometrů navíc. Ve vesnici Velké Kosihy dáváme přestávku. Našli jsme odpočívadlo pro cyklisty s posezením, záchody, sprchou a automatem na sladkosti, ale nakonec raději popojedeme kousek do hospody. Tady trochu zkonsolidujeme síly a hlavně morál po předchozím hodně nepříjemném úseku. Je polojasno, ale od rána postupně sílí vítr, zatím to není fatální, ale trochu nám to cestu začíná ztěžovat. Další kilometry vedou po silnici a pak má stezka naštěstí asfaltový povrch. Cestou potkáváme kluka z Anglie, který jede Dunaj od pramene až k Ústí, prohodíme pár slov a doporučujeme to za Komárnem zkusit raději Maďarskem. Rovinka ke hrázi Gabčíkova je náročná. Fouká přímo proti a Verče se nejede moc dobře. U vody dáváme přestávku, ale asi sem chodí hodně lidí na zastávku na cigáro nebo autem na špeka, takže je tu hromada odpadků. Škoda, jinak by to bylo moc pěkné místo. Hráz je opravdu impozantní, impozantní je i výhled na vodní plochu, dál na Dunaj a bohužel i na blížící se bouřku. Přejíždíme na ostrov a jedem kolem CHKO Dunajské Luhy. Cestou začíná krápat, tak se rozhodneme u vesnice Bodíky sjet ke kapličce, která má před sebou prodlouženou stříšku. Asi 20 vteřin po tom co zastavíme se rozprší, no ale jak. Totální průtrž, ke které se přidává vítr trvá o různé intenzitě, kdy se střídají silný déšť, totální chcavec a průtž asi hodinu. Pak můžeme šlapat dál. Bouřka přešla, ale přímo proti nám fouká silný vítr. Jsme skoro bez jídla, tak ve Vojce nakupujeme v hospodě a pak na benzínce. Už máme přes 100 km a posledních 10 do kempu je očistec. Zkusím vyjet na hranu vodní nádrže, ale to je nesmysl. Kvůli větru se tam skoro nedá jet, tak sjíždíme dolů, kde fouká trochu méně. Než dojedeme do kempu, musím asi 3 x zastavit, protože jsme opravdu vyčerpaný. Recepce kempu je v hotelu, tak Verča vyřizuje spaní a my můžeme postavit stan na volné louce za hotelem. Kemp se tomu moc říkat nedá. Udělá se nakonec moc pěkný večer, takže po večeři za křiku Slováků popíjejících u chatek usínáme. Vybavení na spaní zatím úplně v pohodě. Verča spí s Vojtou a na mě se mačká Olin. No v péřovém spacáku je mi v noci vyloženě vedro, přecijen 4 lidi ten stan pěkně zafuní.
Ráno nás budí sluníčko a vypadá to, že máme před sebou další slunečný den. Protože dnes je u nás i ve Vídni státní svátek přemýšlíme jak to asi bude v Bratislavě. Potřebovali bychom si nakoupit ještě než dorazíme do Rakouska. První kilometry vedou podle vody a jak se blížíme k Bratislavě přibývá bruslařů a cyklistů. Zastavujeme u stánku, kde si dáváme dva čerstvé škvarkové pagáčky a limonádu. Kluci si zatím půjčují dětské kolo a motorku a tak je necháme si taky pár metrů najezdit. Když projíždíme Bratislavou zeptáme se místního a ten nám poradí otevřené Tesco. Olda nás nechá v parku u školy a vydává se na nákup. Kluci si zatím vybíhají schody a honí se v trávě. Když se Olda vrátí má pro kluky mléčné řezy. Vojtík však svůj rozlomí na půl a půlku položí na lavičku, kde ho okamžitě bere do zobáku vrána a rychle s ním letí pryč. Zlodějka jedna opeřená:). Dál nás z dálky pozoruje, zda ještě nějaké jídlo neodložíme. Pod mostem se chytáme již známé cesty kterou jsme jeli na jaře loňského roku a víme že hranice jsou blízko a celá cesta až do kempu do Vídně je nám známá. Vloni nás na ní trápil silný boční vítr. Letos je to o něco lepší díky bohu. Ovšem už jsme zapomněli na to nejnepříjemnější a to je nekonečnost této cesty. Krajina je stále stejná. Jede se po valu a kolem jsou stromy a před Vámi stále to samé. První stavba před námi je rafinérie, kde vzpomínáme na loňské kojení Vojtíka:). Čas máme dobrý a tak se rozhodujeme ještě zajet na nákup abychom si k večeři mohli udělat vajíčka. Dnes se těším do kempu, že konečně vyperu špinavé oblečení. Bohužel pračka stojí 5 euro a tak volíme praní v ruce a sušička je k použití zdarma. Tak aspoň že tak.
Olda
Ráno je krásně. Chladno a větrno, ale modrá obloha. V kempu se rekonstruují sprchy takže se jdu osprchovat na jeden z hotelových pokojů, který je pro toto vyčleněn. Vyrážíme vcelku brzy, dneska by to nemělo být tak dlouhé. Přes Dunajské Luhy jedeme po parádní stezce až do Bratislavy. Vítr nám cestu ztrpčuje velmi. Neodoláme zastávce u bufetu Vyža. Kluci můžou blbnout na odrážedlech a tříkolkách a nás čeká snídaně šampionů. Pivo, malinovka a čerstvé pagáčky. Po cyklostezce objíždíme Petržalku, ale pak musíme sjet k Ekonomické Univerzitě, kde skočím do Tesca na nákup. Pak můžeme pokračovat po cyklostezce kolem Petržalky až na hraniční přechod s Rakouskem. Tenhle úsek se mi líbil už vloni. A tady se loučíme se Slovenskem. Cestu do Vídně známe z minulého roku, kdy to byla naše první cyklocesta. A bohužel se opakuje stejný scénář, takže se klátíme mezi polemi ve větru až do Hainburgu. Tam nás čeká dlouhá zastávka na hřišti a oběd. Když si dostatečně odpočineme, pokračujeme v cestě. Dlouhý most vysoko nad hladinou Dunaje nás převede na druhý břeh. Tady vede asfaltová, rovná jako když střelí stezka až do Vídně. Je to poměrně jednotvárný úsek. Jede se po náspu a okolo jsou louky, lužní lesy a slepá ramena řeky. Krásné, ale po 30 km je to poměrně jednotvárné. Naštěstí vítr drží stromy a jede se příjemně. Kousek před Vídní jsme už hodně unavení, tak dáme krátkou přestávku. Jen tak si sedneme na zadek na cyklostezce a pak pokračujeme. Do Vídně vjíždíme u rafinerie. Pak začíná cyklostezka připomínat dálnici a přes odpočinkovou zónu s rybáři a piknikovými místy nás vede do města. Cestou odbočíme, abychom mohli nakoupit a pak už dojedeme do našeho známého kempu Neue Donnau. K večeři si dáme vejce, já se můžu postarat o kola. Předpověď nám bohužel nepřeje, počasí se má zhoršit a zítra má pršet. S Verčou ještě u skleničky vína posedíme v předsíni za zvuku bubnování deště o stan a jdeme si lehnout poměrně pozdě.
Když se ráno vzbudíme po deštivé noci zjišťujeme, že se výrazně ochladilo a déšť neustává. Hold i takové dny k cyklocestování patří. Svižně balíme, nabalujeme děti a rovnou je oba schováváme do croozeru. Z našeho plánu projet si Vídeň zbude jen zajet se podívat na Prater. Zjišťujeme, že Vídeň je ideální město pro ty, co rádi jezdí na kole. Město je protkané cyklostezkami. Potkáváme školáky ale třeba i cyklisty v pracovním obleku. Určitě se sem ještě vrátíme na nějaký prodloužený víkend a město více prozkoumáme. Pár fotek u Prateru, video, magnetka a vracíme se přes most zpátky na naší cyklostezku. Déšť trochu ustává, ale pořád je dost chladno a po sluníčku ani stopy. Za to cyklostezka podél Dunaje je v tomhle úseku perfektní a všude kolem je cítit medvědí česnek, který nás doprovází celou cestu podél Dunaje. Celkově dnešní den jedeme po asfaltové cyklostezce, takže do toho můžeme šlápnout, škoda že už se po předešlých pěti dnech začínají Oldovi ozývat bolavá stehna. Cestou potkáváme velkou skupinky čechů, kteří na nás křičí: Přidej, Dělej…no bylo by stačilo kdyby řekli Ahoj. Většinu cesty nás po řece doprovází výletní loď, s kterou se předjíždíme, ale nakonec nám ujede. Pro Olíka to je nová zábava a jakmile vidíme jakoukoliv loď začně křičet: Tatí přidej…a prostě musíme ji předjet. Kemp se nachází přímo ve městě Kremms am Donau u vody. Je malý, ale jak záchody tak sprchy jsou vyhřívané což po chladném dni je pro nás skvělým bonusem. Kluci si i přes chladný den vychutnávají zmrzlinu a my stavíme stan. Naproti kempu se na kopci tyčí krásný benediktinský klášter Göttweig, který je v noci osvícený. Po nás přijíždí do kempu ještě pár, který jede na dvoukole který se skládá z předního lehokola a zadního obyčejného kola. Pro nás něco velmi zajímavého a jen párkrát viděného.
Olda
Po probuzení zjišťujeme, že oproti včerejšímu dni je dnes výrazně chladněji. Aby toho nebylo málo tak déšť, který přihnal vítr včera večer stále trvá. Vloni jsme Vídeň jen profrčeli, tak jsme si letos naplánovali ji trochu více projet, ale v tomhle počasí teda nevím. V dešti balíme a oba kluky skládáme do croozeru, asi si to moc neužijou. Teplota je kolem 10C, do toho fouká a drobně prší. Oblékáme na sebe co máme, bundy, dlouhé kalhoty, čepice a rukavice a vyrážíme do města. Přes Praterbrucke do obrovského parku okolo zábavního parku Prater. Tady nás obzvlášť mrzí, jaké je počasí. Kolem nás jsou dětská hřiště, stánky a atrakce. Být pěkně tak nepospícháme, aby si to kluci užili a mohli se vyblbnout. Takhle se jen zastavíme koupit magnetku a pokračujeme v cestě. Shodneme se na tom, že se do Vídně musíme někdy vrátit, alespoň na prodloužený víkend. V Leopoldstadtu odbočujeme zpět k Dunaji, kde se opět napojujeme na Dunajskou cyklostezku a míříme ven z města. Vídeň je pro cyklisty opravdu přátelské město. Můžete ho projet po cyklostezce aniž byste zajeli do města a pokud už do něj zajedete, tak se budete na kole cítit příjemně i v ulicích. Cyklopruhy vedou mimo silnice a poprvé jsem viděl semafor na kola, který vás zastaví, abyste dali přednost chodcům. Nešlape se nám moc dobře, je chladno a vítr fouká proti nám. Zastavujeme na přestávku u Korneuburgu, kde se zvládneme najíst a Vojta hrozně zaprasit. Bohužel déšť nepřestává, tak kluci musí zpět do vozíku. Úsek do Tullnu je pro mě poměrně utrpení. Nohy si nějak pořád nezvykli na to, že jsou na cestě, takže Verča kvůli mě musí zpomalovat a čekat na mě. Stezka vede po břehu Dunaje a cestou se tak můžeme předhánět s nákladníma a výletníma loděma. Když vidím most v Tullnu, tak jsem rád, že máme tenhle úsek za sebou. Ve městě najdeme obchod na nákup a dokonce na nás občas vykoukne sluníčko. Před odjezdem z města zastavíme na dětském hříšti a dáme si houskový oběd. Za Tullnem stezka na nějakou dobu opuští Dunaj a vede nás podle silnice a mezi vesnicemi než nás dovede k obrovskému vodnímu dílu, po které přejíždíme na druhý břeh řeky. Cestou potkáváme taťku s dvěma malýma klukama, kteří jedou na svých kolech. Reagují na Českou vlaječku, takže než pokračujeme dále, prohodíme pár slov. Odtud pokračuje opět široká stezka po břehu řeky. Počasí je stále zamračené, ale déšť už jsme nechali dávno za sebou. Terén na levém břehu řeky se začíná mírně zvedat, což ve mě trochu budí obavy. Do Kremsu dojíždíme přes les kolem kontejnerového depa, kde se vracíme k Dunaj. Kemp je poměrně malý, čistý a útulný a plný karavanů jako většina kempů v Rakousku a Německu. Při stavbě stanu se roztahuje a vysvitne sluníčko. Klukům koupíme jako odměnu za nudný den ve vozíku zmrzku a vaříme večeři. Z kempu je parádní výhled na klášter na druhém břehu řeky, hlavně při západu slunce je to parádní podívaná. Uleháme s myšlenkou na zítřejší pěkné počasí.
Ráno je konečně zase slunečné. Dnes to vypadá na hezký den a ano opravdu takový je. V klidu balíme, dnes to nemáme tak dlouhé. Ještě obdivujeme dvoukolo a dáme se do řeči s jeho majiteli. Olda si s nimi prohodí pár vět, dáme jim naši samolepku a vyjíždíme. Později nám onen pár na dvoukole napíše pozdrav na naši stránku Berkovi na kolech. Kousek od kempu přejíždíme most, který se zrovna opravuje a sice jen tak tak ale projedem. První přestávku dáváme o pár kilometrů dál v Dürnsteinu na krásném dětském hřišti, kde se zrovna fotí nějaká orchestrová kapela v uniformách. Dál je stezka naprosto nádherná. Projíždíme mezi vinicemi, kolem nás jsou už i kopečky a počasí je perfektní. Když zmizí vinice, stezka nás vede jak jinak než podél Dunaje, kde se můžeme kochat na protějším břehu zříceninou Hinterhaus, zámkem Schönbühel a prvními výhledy na zasněžené vrcholky Alp. Poslední naší možností dnes nakoupit je město Melk, které má velmi hezké historické centrum a velkolepý barokní klášter. Nákup, zmrzlina, hřiště a jede se dál. Dnešní den se opravdu povedlo jak počasí tak super stezka, kéž by to tak bylo i další dny. Když přijedeme do kempu jsme vcelku překvapení. Malý plácek 15x15m obrostlých keři a nic. Nakonec zjišťujeme že kemp patří k penzionu a od majitelů dostaneme klíče od vchodu, protože tady večer nebudou a uvnitř se můžeme vykoupat, nabít si elektroniku a máme přístup k vodě. Takže nakonec pro nás jeden z nejlepších kempů.
Olda
Po dlouhé době nás ráno budí sluníčko .. SUPER ! Teplota nijak závratná, co taky čekat od začátku května, ale je krásně. V kempu balíme a prohodíme pár slov s párem, kteří jedou z Frankfurtu na prapodivném dvoukole až do Budapešti. Po mostě přejíždíme na druhý břeh a stezka nás vede jedním z nejmalebnějších úseků na trase. Okolo se zvedají vysoké skalnaté kopce, kterým vévodí strážní hlásky. Pod nimi pak Rakouské upravené vesničky s věžičkami kostelů a kolem nich pak broskvové sady a vinice. Potkáváme také první stánky na prodej přebytků, ale med ani marmeládu nepotřebujeme. Brzy zastavujeme na hřišti, protože musíme klukům kompenzovat včerejší nepovedený den, tak jsme rozhodnuti zastavit na každém, které potkáme. Najdeme parádní kolotoč a podaří se nám narušit focení místní kapely v uniformách. Na nebi ani mráček a my pokračujeme kaňonem až do Melku, kterému dominuje klášter na skále. Provedeme kola přes památkovou zónu, Olíkovi koupíme zmrzku a jdeme na nákup, který je tentokrát větší. Některé potraviny už nám začínají docházet. V Rakousku je hrozně drahé maso, ale zase hodně levná a neporovnatelně kvalitnější nutella. Dál cyklostezka téměř dálničního typu vede po břehu až do Ybbs am Donnau. Původně jsme si tu domlouvali spaní přes Warmshowers, ale bylo by to v bytě a ráno bychom museli moc brzy vstávat a tahat všechny naše krámy někam do bytu se mi moc nechce. Volíme tedy malý kemp u penzionu ve Villersbachu. Dostáváme klíč od penzionu, kde jsou záchody a sprcha. Tohle je pro mě ideální typ ubytování. Večer u vody krásný západ slunce.
Tak to vypadá, že nám štěstí přeje a zase máme slunečné ráno, ale i přesto nás čeká balení vlhkého stanu, díky spaní blízko vody. Když vše sbalíme a vyrazíme, po dvou kilometrech Olík hledá brýle a vzpomene si, že je nechal u kempu na hřišti. Takže já se otáčím a vracím se pro ně. Naštěstí tam jsou stejně tak s jedním USB kabelem, který musel Oldovi vypadnout při balení. Aspoň sem si nezajížděla zbytečně. Stezka vede stále podle vody, po příjemné asfaltce a se super výhledy. Po cestě zajíždíme na náměstí města Enns a dále ve městě hledáme Lídl, hobby market na nákup plynové kartuše a bankomat. Já vždy hlídám kola s Olíkem a Vojta chodí na nákup s Oldou. Dál nás stezka vede rozkvetlou loukou s výhledy na Alpy. Když jsme se začali blížit Linci po levé straně přes vodu bylo množství komínů a továren. To bývá u většiny velkých měst. Když sem si stěžovala, že se vždy těším na hezký okraj města a vidím jen továrny, že co prý bych chtěla. Náměstí na okraji města a v centru továrny? Občas je Olda vtipnej…Stezka vede podél parku s jezerem, což je asi oblíbené místo lidí z města. Je tu několik dětských hřišť, restaurace a vedle ní malý oplocený kemp uprostřed parku. Ale tak proč ne. Necháme děti vyblbnout na hřišti a jde se stavět stan. Vojtíška jdu dnes uspat dřív a mezitím Olík pomáhá Oldovi s vařením večeře. Je to náš malý kuchtík. Bohužel po půlhodině vaření se Olíkovi podaří převrhnout celý hrnec s brambory a masem a vylít ho do trávy. Snažím se zachránit aspoň nějaké brambory, které nejsou špinavé od hlíny zatím co malej i velkej Olda trucujou opodál. Nakonec je večeře zachráněna ačkoliv jí je jen polovina.
Olda
Ráno je od vody chladno a tráva i stan jsou mokré od rosy, ale obloha jak vymetená a předpověď slibuje ještě teplejší den. Pokračujeme stejnou krajinou jako včera, mezi kopci a lesy pod kterými jsou malebné vesničky. Tohle mě baví moc. V Greinu vidíme na druhém břehu krásný zámek a výletní parníky i přesto, že není sezona. Kousek nad Greinem nás stezka odvádí od řeky dál, mezi pole. Na nebi není ani mráček a je opravdu teplo, tohle si moc užíváme. V dálce máme možnost spatřit hřeben Alp, ke kterému bychom měli za několik dnů dojet. Stezka se brzy zase vrací zpátky k Dunaji. Na cestě máme další větší město – Enns. Vjezd do města je bohužel trochu zmatený kolem kolejí, dálnic a továren. Přejedeme řeku Enns a vyšlápneme si na starobylé náměstí. Pak musíme najít opět obchod, ale trochu se po městě motáme než se nám to podaří. Mám strach, aby nám nedošla plynová kartuše, tak hledáme v okolí nákupního centra outdoorshop. Ten tam není, ale podaří se mi ji najít v hobby marketu, takže vše vybaveno a my můžeme pokračovat. Za městem opět po přehradní nádrži překračujeme Dunaj na druhý břeh a pokračujeme až k Linzi. Na naší straně jsou lužní lesy, ale když se blížíme k městu, tak pohled přes vodu není moc idilický. Několik kilometrů vidíme jen komíny továren a průmyslové provozy. Na cyklostezce je opět provoz, potkáváme cyklocestovatele, ale silničkáře. V Linzi je kemp u Pleschingerského jezera. Kolem se nachází klidová zóna kam chodí obyvatele sportovat a odpočívat, kolem jezera jsou stezky a hřiště a restaurace u které je oplocený pozemek na stavbu stanů. Jsme tu s dalšími dvěma cyklocestovateli. K večeři vaříme buřtguláš. Olík mi pomáhá, ale všechno si to zkazí tím když kopne do vařiče a půlku hrnce omylem vylije.
Ráno vstáváme před šestou a svižně balíme. Dnes nás čeká dlouhých 100 km do kempu a tak se každá minuta hodí. Snídani si dáváme až na dětském hřišti vedle kempu poté co máme sbaleny všechny ostatní věci. Kávička a nutella, kterou Olda vyjimečně koupil na dovolené a tak si ji tady oblíbil, že už máme druhou! Linec v podstatě jen objíždíme okolo tak pořizujeme pár fotek a jede se dál. Když stoupáme podél silnice do kopce všimne si Olda že mi zadní kolo dělá osmičku. Pro jistotu hned nalézáme na mapách servis, nechceme nic riskovat. V Aschachu jsou rovnou dva servisy tak si tam uděláme pauzu a vše vyřídíme. Je potřeba přejet most na druhou stranu, najíždíme na něj a bílá dodávka odbočuje vlevo. Díky ní Olda nevidí za auto a tak se rozjede. Zpoza bílé dodávky se vynoří auto a už je jen slyšet skřípání brzd. Nevím zda víc Oldových nebo té paní v autě. Naštěstí se nikomu nic nestane, ale i tak jsem z toho hlavně já hodně vyděšená. Olda nás nechává v parku a odchází s mým kolem do servisu. Kluci si zatím vychutnávají zmrzku u fontánky. Dneska to vypadá na další slunečný den. Dál jedeme podle vody, začíná přibývat česky mluvících cyklistu a my jedeme dál s plánem najít nějaké hezké místo na přestávku. Mě se dnes jede velmi dobře a tak pauzu stále posouvám co to jde, ale Olda si ji nakonec prosadí. Nakonec se nám to daří u hřiště vedle hotelu. Vojtíšek má již velký hlad a tak cestou dostal celozrnné sušenky. Když ho vyndám vyděsím se. Je celý oteklý a má vyrážku jak na obličeji tak na rukách a nohách. Vůbec netušíme co by to mohlo být. Tady už se začíná stezka i vlnit. Čeká nás pár kopečků při kterých se zapotíme. Dojíždíme k odpočívadlu pro cyklisty, kde je opět automat s jídlem a navíc i zmrzlinou, hřiště, možnost dobytí elektroniky a nářadí na opravu kola. Olík si tady leze po lávkách zavěšených na stromě. Různě spolu blbneme a v jednu chvíly když jdu za ním se směje a přepadne dozadu. Spadne asi z dvoumetrové výšky, ve vzduchu se přetočí a dopadává na levé rameno. Chvíly brečí ale vypadá to, že je vše v pořádku. Jen při nandavání do cyklosedačky říká Pozor tati já mám bó. Pár kilometrů nás dělí od Pasova. Když dojíždíme do města obloha se začíná zatahovat. Hledáme kemp a nakonec najdeme Kanu club. Překvapuje nás, že na Kanu club je dost drahej, ale co je to na hezkém místě u vody a koukáme že tady jsou další cyklocestovatelé. Kluky vypustíme aby si hráli a Olík se za chvilku vrací se sušenkama od jednoho staršího páru cestovatelů. Vojtíšek jako včera usíná první a my si doděláváme jídlo, Oldu čeká sníst pořádná porce zeleniny protože omylem koupil zeleninu s houbami, které já nedokážu pozřít. A já si dělám zbytkové jídlo Granatýrku. Když jdeme spát vždy Olda schová pod stříšku stanu croozer, obě kola a dá na ně zámek na kolo. Jako vychytávku dostal v práci alarm. Vychytávka to je opravdu obzvlášť tuhle noc, kdy se spustí pořádný slejvák, voda nateče do alarmu a ten se vyskratuje a kolem druhé hodiny ráno nechce přestat řvát…nedá se napsat že píská on doslova řve. Jediné jak ho jde na chvilku vypnout je když ho Olda silně stiskne zubama. Rozšroubovat se nám ho nedaří a tak je zlikvidován na záchodě. Já bohužel při této akci zjišťuji že sem si nechala kecky venku a ty jsou ale naprosto skrz na skrz mokré. No to se mi moc nepovedlo.
Olda
Ráno se rozhodujeme sbalit náš pojízdný cirkus a přesunout se na snídani na několik metrů vzdálené hřiště. Tam můžou kluci divočet dle libosti my si můžeme dát v klidu kávu a pečivo s nuttelou, kterou už nemůže Verča ani cejtit, Počasí není po ránu tak pěkné jak předchozí dny, je poměrně hodně oblačnosti a teplota taky nijak závratná. Když projíždíme podle Linze uvidíme přecejen trochu víc, než jen továrny, ale nijak nás to neuchvacuje. Dunajská cyklostezka teď vede podle frekventované silnice, ale stále mimo ni, to ničemu nevadí. V Ottenheimu pak silnici opouští a vede klasicky podle vody. Potkáváme čím dál častěji skupinky cyklistů z Česka. Hranice je 30 – 40 kilometrů přes kopečky, tak je jednoduché se sem dostat. Krajina se oproti včerejšku opět změnila, kopečky se od řeky vzdálili a tak vidíme hlavně listnaté lesy a pole. Už delší dobu se mi nelíbí Verčino zadní kolo, mám pocit že není správně vyvážené, jako by se na něm dělala lehká osmička. Proto když dojedeme do malebného Aschachu stavím se v servisu. Je tam mladej kluk co umí dobře anglicky tak není problém. Kolo hodí na hák a říká, že zadní kolo je vyvážené perfektně, že to je možná efekt toho když je naložené a možná trochu klame dvoubarevný plášť. Platt nic nechce tak mu děkuji a loučíme se. Cestou se mi povede nás přivést do nebezpečné situace. Když chci vjet na silnici a tak dám přednost odbočujícímu autu a už přehlédnu, že je za ním druhé a to pak musí hodně ostře dobržďovat aby mě s vozíkem z boku netrefilo. FUJ ! Člověk musí být stále ve střehu, hlavně když veze prcky. Od rána se počasí postupně zlepšuje, pořád je chladno, ale oblačnost postupně mizí a ukazuje se nám modrá obloha. Dnešní úsek má přes 100 km, tak jsem rád, že máme takhle dobrý čas a v 1 hodinu už je za námi víc jak 60. Za městem opět vjíždíme do kaňonu. Dunaj si tu prorazil cestu mezi kopci a okolo nás jsou vysoké stráně se spoustou strážních hlásek a hradů. Z kopců se dolů valí potoky. Pozdní oběd si dáváme na hřišti u penzionu, který je mimo sezonu ještě zavřený a pokračujeme dále. Po čase se kaňon otvírá a parádní cyklostezka končí a teď vede do kopce při hlavní silnici. Do Pasova už to není daleko. Odpoledne už není po ranní oblačnosti ani památka, obloha opět jak šmolka a slunko peče. Přejíždíme na druhý břeh a zanedlouho se loučíme s Rakouskem a přijíždíme do Bavorska. Díky aktuální politické situaci na hranici stojí hlídka, ale pravděpodobně nepůsobíme podezřele, takže jen projíždíme. Stezka tady vede vesničkami tak stavíme v Jochensteinu na hřišti. Pro cyklisty je tam i občerstvení, ale hlavně cyklopoint. Mapa, stojan s nářadím, zásuvky, automat na zmrzlinu a brožurky míst co stojí za návštěvu. Tady se bohužel stane událost, která zásadně ovlivní zbytek naší cesty. To se ukáže později. Olík leze po prolejzce, s Verčou na sebe dělají xichty a ona na něj jakoby gestem bafne. Olík se nepochopitelně lekne a padá asi z dvou metrů na rameno. Chvilka breku, pofňukávání, ale Olík není z těch děti, které jsou z cukru, takže za chvíli divočí dál jak kdyby se nechumelilo. Poslední úsek vede podle silnice, kde je velký provoz, takže žádná velká paráda. Vestou ještě nakoupíme v nettu, které jsem si z Německých marketů oblíbil asi nejvíc. Na Pasov jsem se těšil moc. Mám ho v paměti z dob krátce po revoluci, když nás táta vozil na výlety do Německa a hlavě mám obrázek na staré město se spoustou věží. A ten samý se mi daří vidět při našem příjezdu. Bohužel proti sluníčku to na focení moc není. Máme trochu trabl s hledáním kempu. Tam kde by měl být napřed nachazíme jen park a parkoviště pro karavany, nakonec najdeme šipku, která nás pře kopeček nasměruje až do vodáckého kempu u řeky Ilz. Chtěli jsme vyprat, ale pračka je bohužel rozbitá. Nicméně sprcha a ostatní náležitosti jsou třeba. S postarším párem Německých cyklocestovatelů prohodíme pár slov a pak nás čeká opět večerní rituál vaření a koupání dětí. V podvečer přijíždí ještě Francouzská cyklorodinka, která je oproti nám mnohem víc nabalená. Olík do noci divočí s jejich holčičkou, která už šlape na kole sama. Ona jezdí na kole a on za ní běhá nahoru a dolů, takže pak padne do spacáku úplně vyřízenej. V noci nás probudí nepříjemnost. Díky dešti natekla voda do kapesního alarmu, který používám na zabezpečení kol v noci. Nejde mi nijak zničit, ani vypnout, tak nezbude než ho spláchnout do záchodu.
Ráno u vody je chladné a mokré a nebe plné mraků. Vydáváme se si projet Pasov a najít krám na nákup zásob. Sice krám nacházíme ale zajíždíme si díky tomu 10 km. Hold občas to jinak nejde. Další kilometry přidáváme, když se snažíme přes centrum vymotat na stezku. Takže naše skóre je, že jsme ještě nevyjeli z Pasova a už máme 15 km najeto. Dnes máme na výběr zda jet rakouskou nebo německou stranou. Nakonec díky kopečkům a mému návrhu volíme německou což dopadne tak že nejen že tam jsou kopečky, ale navíc jedem v lese, po kamenech a kořenech, takže se nedá jet a musíme tlačit. Na nebi se začínají čím dál víc objevovat mraky a začíná foukat. Už je jasné, že nás brzy dostihne bouřka a je potřeba se někde schovat. Bohužel zrovna nejedeme žádným městem ale jedeme podél břehu a po levé straně zahlídnu dům a tak tam zkusíme jet a hledáme aspoň kousek střechy pod který bychom se mohli schovat. Z domu vychází stará babička a kouká na nás co tady asi chceme. Svojí lámanou němčinou a rukama se snažím vysvětlit že hledáme míst na ukrytí před blížící se bouřkou. Babička nás pobídne ať jdeme za ní, jde ke stodole, kterou pro nás otevře a pobídne nás ať se schováme uvnitř. Dá nám i židle abychom si mohli sednout. Po chvíly přichází její manžel a nese nám domácí limonádu. Zatím co Olík sedí nadšený v traktoru my se dáváme s pánem do řeči. Po 15 minutách déšť ustává a tak se vydáváme dál. Je super potkat na cestách takto milé lidi. Do kempu to už nemáme daleko ale mám z toho trochu strach protože nemohu najít stránky kempu. Strach byl opodstatněný. Nikdo v kempu není krom několika dělníků a hned vedle se staví uprchlické centrum. Vracíme se proto ke caravan kempu, který nás vyděsí ještě víc. Všude se válejí odpadky, běhají polonahé děti, silnou starou romku tam masírují mladý bezzubý chlapec. No tady teda rozhodně nezůstanem. Na internetu hledáme nejbližší další kemp a zjišťujeme že 5 km odtud je hostinec vedle kterého se dá postavit stan. Pro jistotu tam Olda zavolá a ano můžeme přijet. Spíme nakonec vedle dřevníku na plácku trávy. Zezadu hostince je udělaný vchod do sprcha a na záchod. Nakonec je to moc fajn ubytování. Krom jednoho karavanu jsme tu sami a krásný západ slunce a k večeři maso s cuketou nám zlepší náladu.
Olda
Ráno v údolí u potoka je chladné a vlhké. Vyrážíme poměrně časně a balíme mokrý stan. Chceme si projet historické centrum Pasova a využít toho, že jsme v Německu a udělat větší nákup jídla a něco málo v drogerii. Aplikace mapy.cz funguje výborně tak, že Vám najde i nejbližší obchod. Koukáme tedy kde je Lidl a bohužel až na druhém konci města. Nevadí, alespoň se trochu projedeme. Když teď zpětně o tomhle ránu píšu, vybavuje se mi, že jsme byli s Veronikou rozhádaní, ale zaboha už si teď nevzpomenu proč. Ono je to ostatně jedno, spíš by bylo kupodivu se během tak dlouhé cesty nepohádat kvůli ničemu. V tomhle směru na nás mají tyhle cesty poměrně blahodárný vliv. Člověk nemusí řešit hlouposti každodenního života, ale jen několik málo věcí, které jsou v danou chvíli podstatné. Kudy jet ? Co jíst ? Kde spát ? a pak problémy, které se vyskytnou mimoděk. Zlomená tyčka u stanu, bouřka nebo píchnutá duše. Během toho všeho stejně musíte táhnout za jeden provoz, protože okolo nikdo jiný na koho byste se mohli spolehnout není. Tím vším je to jednodušší, takže hádky jsou během cest věc poměrně vyjímečné. Ale zpátky z naší cestě. Ranním Pasovem podle vody projíždíme až k okrajové části města na velký nákup, Verča vyřídí DM a teď nás čeká si projet historické centrum. Staré město se nám moc líbí, je plné turistů, ale není divu. Nakonec se v něm trochu zamotáme a než se dostaneme k mostu přes Inn, který se tu vlévá do Dunaje, tak je 11 hodin. Předpověď na dnešek je po několika dnech mizerná. Slibuje hodně proměnlivé počasí a poměrně časté srážky. Přejedeme most zpět do Rakouska a loučíme se s Dunajem, ke kterému bychom se měli za 10 dní v Degendorfu zase vrátit. Začátek Innské stezky mi přivodí trochu rozčarování. Od Dunaje jsem s zvykl na asfaltovou dálnici a tady jen šotolinová pěšina, co se lehce vlní, ale pořád cyklostezka. Našim cílem jsou alpy, tak si musíme pomalu začít zvykat na to, že budeme potkávat kopečky. Cestou nás lehce zkrápí deštík, stejně tak při zastávce na dětském hřišti ve Wernsteinu. Tam se rozhodujeme zkusit jak vypadá stezka po druhé straně, tedy na Německém břehu. Přejíždíme pře malý mostek a trasa vede přírodním parkem pod blízkým zámkem, jen pak se začne podle skal zvedat tak ostře, že musím slézt a tlačit. Tak tohle se moc nepovedlo. Dál jedeme lesem, mírnými kopečky mezi poli a vesnicemi. Počasí se dnes chová aprílově, takže na nás mrkne sluníčko, ale všude spousty mraků a nikdo neví hodiny kdy zase začne pršet. Kousek za Schardingem se stezka vrací k Innu. Vede na vysokém protipovodňovém náspu, ale problém je pro mě povrch. Šotolina s pruhem trávy uprostřed, to je samo o sobě fajn, taky nejsem zastánce asfaltu za každou cenu. Pokud netáhnu naložený croozer ovšem. Takhle to znamená bud jet s kolem po travnatém pruhu a kolečky vozíku v šotolině, nebo kolem v šotolině a jedním z koleček vozíku tak brousit trávu. Takže tohle mě moc nebaví a stezka se takhle táhne kilometry a kilometry a podle mapy to na nějakou změnu nevypadá. Při nejbližší příležitosti se tak rozhodujeme přejet opět na druhou stranu do Rakouska, kde nás vede stezka po silnicích mezi vesničkami, to je mnohem příjemnější. Bohužel se nad námi začínají stahovat mračna a bouřka, která se tváří, že uteče po vodě se nám nevyhne. V tu dobu šlapeme zase kus podle vody nikde nic. Odbočujeme tedy na farmu mezi poli s tím, že se tam zkusíme schovat pod nějakou pergolu ať nejsme durch. Na dvoře farmy je babička, které se snažíme pomocí několika Německých výrazů a gest vysvětlit a chápe velmi dobře. Otevře nám otevře nám stodolu a my můžeme přečkat déšť v suchu. Olík si vleze do traktoru a já se snažím jejímu muži vysvětlit odkud a kam jedeme. Dokonce nám donesou ovocnou šťávu k pití. Jakmile přestane pršet, musíme pokračovat. Jelikož jsme vyrazili pozdě, je už skoro podvečer a nás ještě pár kilometrů čeká. Do Braunau am Inn, které je neblaze proslulé tím, že se zde narodil Adolf Hitler, dojíždíme kolem sedmé večer. Obloha se zatím vymetla a je teplý podvečer. V Braunnau hledáme kempy značené na mapě a zjišťujeme, že máme problém. Jeden je změněná na Islámské uprchlické centrum a druhý není vyloženě kemp, ale spíš tábořiště karavanů. To svým vzhledem připomíná scénu z filmu Podfuck. Na místo odpočinku musíme řešit alternativy. Naštěstí najdeme na mapách odkaz na Penzion v blízkém Ranshofenu, kde by se mělo dá také kempovat. Po telefonátu zjišťujeme, že zelten ist moglich. Když po pár kilometrech dorazíme, nacházíme malý rodinný penzion na konci vesnice. Za domem pak parkoviště pro karavany u louky. Stan si můžeme postavit na volných travnatých pláccích. Krom jedné osádky karavanu jsme tu úplně sami. K večeři máme maso a zeleninu. Opět jsem rád na nové nádobí, udělat si flák masa v ešusu, který jsme vozili dříve je vtipná představa. Koupelna je součástí domu, a fungl a bez omezení. Konec dne provází krásný západ slunce. S Olíkem si večer ještě dojdeme na hřiště, zmrzku a pivo. Byl to dneska dlouhej den.
Ráno je obloha samý mrak a vypadá to, že každou chvilku začne pršet. Dnes před sebou máme pár kopečků a tak jsme zvědavý jak to vše s bolavými nohami zvládneme. Hned od kempu vede cyklostezka, která nás vrací k řece – Innu. Podél ní však dlouho nejedeme, stezka nás vede do kopců dál od vody. Stoupání je náročné a proto se rozhodujeme si cestu zkrátit po hlavní silnici. Když se vracíme na stezku ve městě Oberndorf Bei Salzburg zamotáme se a vracíme se k ní opravdu velmi prudkou cestičkou zakončenou několika schody. Je to tady moc hezké, ale já tady nechci zastavit na pauzu, že by tady děti moc divočili. Kvůli mě jedeme dál a bohužel nenajdeme místo na přestávku další dvě hodiny. A navíc aby toho nebylo málo momentálně jedeme cyklostezku Tauernradweg což je opravdu cesta necesta. Vede Biotopem, který má jen lesní stezky, zapadané, zarostlé, rozmočené s popadanými stromy. Tudy se opravdu jet nedá a tak hledáme jak se dostat zpátky na silnici. Naštěstí vysvobození přichází po 5ti kilometrech. Teď tedy po silnici do Bergheimu a pak už je to jen co by kamenem dohodil a zbytek dojel na kole do Salzburgu. Dáváme přestávku v rozkvetlých polích s krásným výhledem na Alpy. Do města přijíždíme kolem čtvrté hodiny a tak nikam nespěcháme. Děláme fotky a kocháme se krásným hradem v Salzburgu. Do kempu je to ještě kousek podél řeky, která hraje krásnými barvami. Ve městě mají skvěle udělanou síť pro cyklisty. Kemp je pod vysokým kopcem a bohužel stromy brání ve výhledu na Alpy, ale tak zítra si jich užijem. Dnes zase využíváme v kempu pračky a sušičky, takže dál pojedem čistí a nebojím se říct i voňavý. Jak postavíme stan během pár minut začne opravdu silná přeháňka, tak se rychle schováváme do stanu. Během noci přijde ještě dost silný déšť, ale to vím jen od Oldy, protože já spala tak tvrdě že ani hromy mě nevzbudily.
Olda
Dnes bychom měli dojet až do brány k Alpám. Bohužel předpověď na dnešní den je hrozivá, slibuje déšť, déšť a ještě více deště. Ráno si užijeme ještě epický východ slunce, sbalíme si saky i paky a šlapeme dál po Innské cyklostezce. Ta vede nejprve podle vody, pak nás vytáhne nad lesem do kopce na silnici a pak nás čeká dlouhý sjezd dolů k Salzachu, který jsme vyměnili za Inn. Počasí za moc nestojí, je zataženo a nízké mraky. Déšť se nám zatím vyhýbá, tak snad to tak vydrží. Mraky ničemu nevadí. Stezka nás opět táhne hodně do kopce lesem. Je zajímavé, že i u lesní cesty vidíme stojany se sáčky na psí exkrementy. V Duttendorfu se rozhodujeme vykašlat se na Innskou stezku, která je v těchto místech pouze značená, ale vypadá to, že tendence nahoru / dolů bude pokračovat. Bereme to tedy po silnicích. Verča dostane na bagáž reflexní panel a já zapínám na světle strobo ať jsme vidět. Krajina začíná mít už charakter podhůří. Kvetoucí louky, pasoucí se krávy, ale alpy bohužel díky nízké oblačnosti nevidíme. Na stezku sjíždíme u Oberndorfu. Moc malebné městečko v zátočině řeky. Tauernská stezka nás zavede do přírodního biotopu a je to otřesná jízda. Blátivá, rozbitá cesta lese. Jsem rád když se jí zbavíme a jedeme kus po silnici. Na dohled od Salzburgu na louce stavíme na svačinu. Tady už si začínám uvědomovat, že jsme dojeli na kolech až do alp, což jsme si dřív neuměli představit. Přes hroznou předpověď, se dělá pěkné odpoledne a svítí sluníčko. Motáme se vesnicemi a loukami do Salzburku, kde je cyklostezka opět parádní. Jízdu přes Salzburg si užíváme, cyklostezka po obou stranách. Historickému prostředí města dominuje obrovská pevnost se zasněženými vrcholky v pozadí. Do kempu dojíždíme poměrně brzy. Je kousek dál od řeky u lesa na louce. Moc pěkné místo. Kluci vyskočí z vozíku a běží divočet s ostatními děcky, které už okupují hřiště. Stavíme stan, vaříme a Verču, čeká velké prádlo. Pěkný večer bohužel přeruší bouřka s velkou průtrží. Takže na místo večerního posezení, trávíme večer uvnitř stanu.
Podle předpovědi nás dnes nečeká vůbec pěkné počasí, tak snad se nesplní. Ráno se vracíme do města, protože si chceme koupit magnetku. Její hledání nás nakonec stojí 5 km, ale aspoň si toto hezké město ještě prohlédneme. Co v městě opravdu nenacházíme je obchod se suvenýry. Nakonec zajedeme i na nákup, kde si s Olíkem užijeme adrenalin v podobě ztráty autíčka v mřížce u krámu. Já silácky mřížku vyndám a Olíka za ruce do díry spouštím a autíčko je zachráněno (stejně ho o dva dny později někde ztrácí 🙂 Olík dostává navíc hezký nový traktor za to jak hezky to zvládá na cestě. O pár kilometrů dál zastavujeme na svačině na hezkém hřišti, kde se Olíkovi povede nový traktor nechat a vzpomene si na něj asi o hodinu později zrovna po vyjetí dlouhého krpálu. Tak snad udělá radost někomu jinému. Ale říká mi neboj mami nebuď smutná koupíme jinej. Mrzí mě to víc než jeho. Dneska už opravdu výrazně stoupáme. Dlouhé stoupání podél silnice k Pass Luegu nám dá opravdu zabrat. Naštěstí je vedle silnice dobře udělaná cyklostezka – zatím. Všude kolem nás se skrývají krásné skály Salzachöfen. Bohužel tam my se s kolama nepodíváme. Konečně jsme nahoře a tady se stezka láme dolů z kopce což by nás potěšilo kdyby tady taky byla cyklostezka, která tady jaksi zmizela. Musíme tedy jet po silnici, což my nemáme vůbec rádi, ale nedá se nic dělat. Aspoň že vůbec nemusíme šlapat. Na chvilku zastavujeme na odpočívadle pro auta, kde nacházím 2 eura 🙂 a jede se dál. Zastavujeme pod kopcem v malé vesničce na hřišti aby se kluci protáhli a pohráli si a kocháme se kopci kolem nás. Na jednom se tyčí chata a pod ní je lanovka. Z mapy zjišťuji že se jedná o cestu k ledové jeskyni Eisriesenwelt, někdy nazývané Posseltova jeskyně. Je to největší ledová jeskyně na světě. Dál pokračujeme po silnici která nás vede pod hradem Hohenwerfen. Zatím máme polojasno, ale blíží se mraky a když projíždíme Bischofshofen musíme se schovat protože přichází prudká průtrž. Když se déšť zmírní vyrážíme do Sankt Johann Im Pongau, kde budeme dnešní noc spát v kempu. Na internetu nemá moc dobré hodnocení, tak jsme zvědaví a o to víc překvapeni. Paní na recepci nás zavede z druhé strany hlavní budovy a dá nám k dispozici malou chatku, kde je sezení uvnitř i venku a elektřina. Pro nás splněný sen. Stejně je to i u Olíka, který pod střechou garáže nalézá šlapací traktůrek. Šlape na něm tak dlouho, až mu musí Olda přidělat na řídítka lampičku aby při jízdě ve tmě viděl. Kolem kempu jsou krásně vidět kopce a hory.
Olda
Po večerní bouřce je ráno takřka idilické. Balíme stan, který je pro změnu zase mokrý, ale na to už jsme tak nějak zvyklí. Po sbalení našeho blešího cirkusu nepokračujeme v trase, ale vracíme se po nábřeží zpět k městu. Magnetka na ledničku je náš už tradiční suvenýr z cest, takže Salzburg bez ní opustit nemůžeme. Než najdeme stánek, kde se dají pořídit, tak to zabere dost času. Krom toho pořídíme pohledy, koupíme Olíkovi malý traktůrek a dojdeme na nákup. Po nákupu už můžeme pokračovat v trase naší cesty. Je 11 hodin, takže je na čase. Vracíme se na cyklostezku na břehu Salzachu, která se časem mění z asfaltu na šotolinu a mírným stoupáním nás vede až do Halleinu. Tam stavíme klukům na dlouhou přestávku ať se pořádně vyblbnou. Kolem nás už jsou ostré skalnaté stěny a před námi se otevírá údolí sevřené mezi sněhem pokrytými štíty. Evidentně nadešel čas, kdy končí škola, takže se hřiště plní víc než je zdrávo. Je čas pokračovat dál. Trasa vede po silničkách mezi vesnicemi, občas nás nutí vyšlápnout trochu převýšení, což nám dává docela zabrat, ale dá se. Místy vyjedeme mezi pastviny a kvetoucí louky. Všude okolo vidím horské masivy s výškou přes 2000 metrů a mě pomalu začíná docházet, že jsme opravdu vlastní silou dojeli do Alp. Nasekáme v nadšení hromadu fotek a pokračujeme podle hlavní silnice, která se začíná zvedat do průsmyku. Za námi se nad jedním hřebenem začínají kupit bouřkové mraky. S velkým úsilím vystoupáme k hospodě na začátku průsmyku Pass Luegu a tady končí cyklostezka vedoucí podle hlavní silnice a my musíme do provozu. Ten není tak intenzivní, protože nad námi tunely a mosty vede dálnice, ale cyklostezka tu není. Místní provoz osobáků a poměrně dost nákladních aut, která míří do nedalekého lomu. Nic moc příjemného, když vezete dvě děcka. Pohled na okolní stěny je impozantní. Skoro kolmo se zvedají od silnice vzhůru. V Tennecku zastavujeme zase klukům na hřišti, už nebyla dlouho pauza. Odtud pozorujeme na horské stěně chatu, sotva na ni dohlédneme. Když se podíváme v jaké je nadmořské výšce, tak s hrůzou zjišťujeme, že zhruba ve stejné, kam máme za 3 dny taky vystoupat. Projedeme kolem hradu Werfen a konečně opouštíme soutěsku a údolí se otevírá. Konečně jedeme zase po stezce, kterou pokrývá šotolina. To je příjemná projížďka až do Bishofenu. Tak opět skočím na menší nákup. V zásadě jen nějaké pití na večer. Drink na oslavu si zasloužíme. Když vylezu ven pomalu se začíná rozpršívat a než vyjedeme tak pěkně leje. Schováme se na druhém břehu u betonárky pod zásobníkem na beton a čekáme než přejde to nejhorší. Nejhorší přejde, ale úplně pršet nepřestane. Stezka nás vede po břehu Salzachu a mokrá šotolina se nám balí na řetěz a kola a tvoří brusnou pastu. Dojíždíme do Sankt Johan im Pongau, kde se opět rozprší, tak se schováváme u školy. Nakonec dorazíme do kempu u penzionu a máme štěstí. Majitelka nás vítá a je velmi přátelská. Krom místa na stan, máme přístupnou malou chatičku s elektřinou a verandou. Olík najde šlapací traktůrek a do tmy šlape po kempu. Pak dostane lampičku a šlape i s ní 🙂
Ráno vstáváme do pěkného počasí. Nejdříve se vracíme do města, kde Olda zaběhne nakoupit jídlo a já plenky. Kluci se zatím vyřádí na hřišti. Nasedáme a vyrážíme. Dnes je den úplně dechberoucí. Modré nebe s pár mráčky, všude kolem kopce, hory se zasněženými vršky, projíždíme loukami pro krásných stezkách, občas je potřeba vyjet kopeček. Přesně takhle jsme si to představovali. Klukům zastavujeme po poledni na hřišti, kde zároveň obědváme. Olík si hraje na pískovišti a najednou slyšíme pláč. Přijde za námi, drží si rameno a je od písku. Asi nějak zakopl a spadl na ruku. Chce si ještě hrát ale očividně ho ruka bolí. Máme to už jen pár kilometrů a tak není potřeba spěchat a kocháme se krajinou. Když přijíždíme k jezeru musíme prostě točit a fotit. Je tady opravdu krásně. Kemp je až na druhé straně jezera. Projíždíme město, kde stezka vede přímo vedle jezera a potkáváme hromady cyklistů na elektrokolech, které tady jsou častější než obyčejná kola. Kemp je opravdu velký a místa na stany jsou dost daleko od sprch ale zase je od stanu vidět na jezero a stačí udělat pár kroků a jste přímo na břehu. Odcházím vykoupat kluky do sprch a během sprchování Olík ruku drží podezřele nízko, při sundáváni trička nadává, že ho to bolí. Všimnu si, že má bouli na klíční kosti. Navíc když odcházíme ze sprchy Olík vyběhne a uklouzne po dlaždičkách a spadne. Od té doby brečí že ho bolí ruka. Ukazuji Oldovi bouli a přemýšlíme co dál. Olík se celou noc budí bolestí, takže je plán na ráno jasný – návštěva nemocnice.
Olda
Počasí po probuzení dává zapomenou na dny minulé a jen mraky nízko v údolí dávají vzpomenout na včerejší déšť. Po sbalení naše první kilometry vedou na náměstí, kde nechávám Verču s klukama na hřišti a opět vyrážím po nákupech. Po téhle dovolence nebude chtít Verča mraženou zeleninu ani vidět 🙂 Taurská stezka pokračuje dál podle Salzachu a to je paráda.. Nad hlavou vrcholky hor na pozadí modré oblohy a okolo rozkvetlé louky. Idila končí ve Schwarzach im Pongau, kde se stezka zvedá po stráni vzhůru. To nemáme šanci vyšlapat, takže tlačíme. Míjíme se s kolegou z Maďarska, který pro změnu jede stezku Alpe – Adria k moři. Tenhle úsek je dost náročnej, lehce se vlní a musíme zase slézt a tlačit. Nicméně stoupající nadmořské výška má příjemný vedlejší efekt – lepší výhled. V Klammu stavíme na benzínce na zmrzlinu a hřiště ať si to užije i mladší polovička výpravy. Odtud vede trasa ostře dolů zpět k Salzachu. Až do městečka Taxenbach trasa mírně klesá. Občas vede mimo silnici, pak vedle ní a nakonec v odstavném pruhu a to opět není příjemný pocit, protože provoz je opravdu silný. Tady přejedeme na druhý břeh a už můžeme šlapat v klidu opět po cyklostezce mimo provoz. V Brucku najdeme parádní hřiště, sluníčko pálí a do Zell am See zbývá pár kilometrů tak zastavíme a kluci zase řádej. Zachvíli se ale Olík vrací, drží se za ruku a pláče. Už se nechce vrátit si hrát. Asi si chuděra musel natlouct. Balíme se a jedeme směr kemp, který je na druhém břehu jezera. Příjezd k městu patří do kategorie EPIC. Cítím se naprosto úžasně, tohle je hlavní meta naší cesty, odtud si budeme užívat Alpy a pomalu se vracet k domovu. V kempu stavíme stan a chodíme se kochat jezerem. Zbytek večera bohužel tak pozitivní není a naše nadšení se mění v obavy. Olíka při pohybu ruka bolí, na klíční kost má bouli a bojí se s rukou hýbat.
Olda ráno s Olíkem vyráží do nemocnice a my s Vojtíkem čekáme jaký bude verdikt. Neuběhne ani hodina a kluci se vrací. Olík má ruku v postroji a diagnoza je zlomená klíční kost. Přemýšlíme co dál. Nakonec zkusíme pokračovat v plánu ale s tím že dny zkrátíme. Vyrážíme nejdříve do města na nákup ale při sjíždění obrubníku uslyším křupnutí a najednou my nejde jet. Dotlačím kolo do parku a Olda zkoumá situaci. Bohužel se zlomil šroubek, který drží nosič a ten se teď dotýká zadního kola tak, že nelze jet. Vyhledáváme servis, popojíždíme ale bohužel mají polední pauzu a otvírají až ve dvě. Proto se rozhodneme přehodnotit zbytek dovolené. Nakonec vyhrává verze zůstat ještě dvě noci v kempu v Zell am See udělat si výlet po okolí a pak bohužel zkrátit dovču o týden a ten využít na příští dovolenou. Vracíme se do kempu, stavíme stan a odpoledne trávíme na procházce, koupáním v jezeru a kocháním se krásy místa. Ale stejně smutek převládá. Dostali jsme se až sem, měli jsme před sebou tolik krásných míst, průsmyk v Alpách a najednou je konec cesty. Až do dneška šlo jinak vše skvěle, jelo se dobře a počasí vycházelo, a najednou takové zklamání. Ale ještě pořád jsme na cestě tak si zbytek užijeme.
Olda
Olík celou noc pofňukával, občas se rozbrečel a budil se bolestí. Tohle bohužel nevypadá dobře. Na mapě nacházíme nemocnici kousek za námi a tak s Olíkem vyrážím. Zkušenost s Rakouským zdravotnictvím je hodně pozitivní. Všichni umí Anglicky takže se rychle ocitám na ambulanci a vyplňuji formulář v Češtině. Ok chápu, že v lyžařském středisku jsou na podobné situace připravení, takže mají formuláře asi v 50ti jazycích. Absolvujeme s Olíkem rentgen a čekáme na výsledky. Výsledek je bohužel takový, jaký jsme se obávali. Zlomená klíční kost. Konzultuji s lékařkou co s tím. Olík dostane ruku do dlahy a závěsu, aby s ní co nejméně pohyboval. Cesta ve vozíku by vadit neměla, prostě musí být v klidu, aby si s tím nehnul. Je tam čistá zlomenina a pokud si s ní nehne, tak čistě sroste. To je hodně špatný. Vracím se za Verčou a dáváme hlavy dohromady co dál. Nakonec se rozhodujeme sbalit a vyrazit dál po trase s tím, že Olíkovi režim přizpůsobíme. Naložíme kolo a vydáme se na cestu. Když projíždíme městem a sjíždíme z chodníku najednou Verče nejde jet a kolo jí dře o nosič. Po bližším zkoumání zjšťuju, že se jí váhou nákladu střihnul šroub. Půlcentimetru tlustej šroub je prasklej. Ok víc neštěstí na moji hlavu. Hledáme servis, ale ten otevírá až za hodinu. Nechce se nám čekat, tak jedeme k jezeru, necháme kluky pod dozorem ostřížího oka si hrát a probíráme celou situaci s chladnou hlavou ještě jednou. Skoro mám pocit, že tahle souhra událostí je nějaké znamení. Nakonec se vracíme zpět do kempu a trávíme zbytek odpoledne u vody. Zítra tu strávíme ještě jeden den a pak pojedeme vlakem domů. To zklamání je obrovské. Snažíme si ještě užívat to místo, to nádherné počasí, ale stejně je v tom ta pachuť pocitu, že to tady končí.
Den 15.
Zell Am See – Kaprun – Zell Am See – 40 km
Verča
Plán na dnešní den je, že se Olda pojede projet s Vojtíškem po okolí a já s Olíkem půjdu na procházku a k vodě. Ale už dvacet minut po odjezdu mi Olda volá, že nechce jet bez nás. Když na nosiči nemám brašnu dá se na kole jet a tak se vydáváme na pár hodiny projet si okolí. Objíždíme jezero, chvíli se motáme městem a dál mezi loukama míříme směr Kaprun. Výhledy jsou kolem skvělé. Všude ty vysoké hory, zelená louka s krávami, je jak z reklamy. Bohužel to v nás vyvolává i smutek z toho, že cesta končí. Kolem druhé hodiny se otáčíme a míříme zpátky do kempu. Vymýšlíme jak pojedeme domů. Napadne nás nejet hned ale stavit se u kamarádů v Sezimově ústí. Nacházíme brzký vlak, který aby byl levnější je potřeba online zaplatit během dvou minut. Jen tak tak ale stíháme to. Jedeme vlakem do Linze a odtud vlakem do Českých Budějovic z kterých posledním vlakem do Plané nad Lužnicí. Poslední večeři na dovolené na vařiči vyhrávají vajíčka s cuketou. A místo zalehnutí dobalujeme na ráno. Budík máme nastavený už na 4tou hodinu a je potřeba rychle vše dobalit. Necháváme si pouze spacáky, karimatky a oblečení na ráno.
Olda
Ráno je opět nádherně, na obloze ani mráček a já musím od probuzení myslet na to, že je to poslední den. Beru Vojtíška do sedačky a vyrážím údolím směr Krimml. Když objíždím jezero a Vojta žvatlá máma, máma je mi to líto a tak volám Verče, že vyrazíme společně. Trochu si pohraju s Verči nosičem a bez brašen se jet dá, aniž by o něj drhnulo kolo. Nikam nespěcháme, takže se couráme údolím přes Kaprun, Niedersill až do Uttendorfu pak opět zpátky. Žádné hltání kilometrů, žádný cíl, jen my a hory. Vracíme se do Zell am See, kde kupuju lístek na první ranní vlak do Linze – 100 Eur .. uff. Pak si kupujeme online lístek na vlak do Budějovic a domlouváme spaní u Libušky v Sezimově Ústí, ať si natáhneme alespoň víkend. Připravujeme si věci, abychom měli ráno rychle sbaleno a zaleháme
Den 16.
Zell Am See – Sezimovo Ústí
Verča
Ranní vstávání probíhá klidně a balíme v rekordní půlhodině i se sbalením stanu a vyrážíme směr nádraží. Ve vlaku si kontroluju přestup a najednou jako by mě polila studená voda. Nevím jak se to mohlo stát, Olda se nejspíše přehlédl ale v Linzi máme nakonec na přestup 9 minut. Chtěli jsme se tam projít, s dětmi na hřiště, poslat pohledy a místo toho budeme mít co dělat abychom stihli přestup. Zbytek cesty se modlíme a sledujeme zpoždění. Když dojíždíme k Linzi máme díky zpoždění 5 minut na přestup. Je potřeba rychlá akce. Běh po peróně, já s dětmi a croozerem do výtahu a Olda běhá s koly nahoru a dolů. Naštěstí na nás vykřikne strojvedoucí ať jsme v klidu, že na nás počká. Olda mi v rychlosti narve tyč od croozeru do nohy, ale jsme všichni ve vlaku i s věcmi. Je to za námi a je klid. Áááá…chyba. Už jsme si vzpomněli co jsme ještě chtěli v Linzi – koupit jízdenku na kola. Máme pár drobných eur, tak naštěstí nám průvodčí lístky prodává ale jen na hranice. A další problém nemáme u sebe žádné české koruny. Tak začnu prohledávat brašny, kapsy, bundy a najdu naštěstí tři eura. Průvodčí je hodná a za eura nám prodává chybějící lístky na kola. Tak máme konečně vše a můžeme v klidu jet do Budějovic. Vybíráme peníze a hledáme restauraci na oběd. Nakonec skončíme přímo na pěší zóně a po vydatném obědě hurá zase na vlak. Z Plané pak vede cyklostezka podél řeky až do Sezimova Ústí, kde se scházíme s našimi kamarády v hospodě s hřištěm. Později se přesouváme k nim domů. Skvěle se o nás postarají, jejich kluci si hrají s našimi, my si vychutnáváme hovězí z grilu a na terásce popíjíme do noci.
Olda
Ráno vstáváme za tmy, ale jelikož máme vše připraveno, tak není problém. Na nádraží jsme včas, koukáme na řazení vlaku a směřujeme se na začátek nástupiště. Nakládka do railjetu trochu drhne, ale po dvou minutách je vše uvnitř a my uháníme údolím kolem měst, kde jsme ještě před několika dny šlapali na kolech. Ale asi by byla škoda, mít zbytečně klidnou cestu bez adrenalinu. Cestou Verča zjišťuje, že jsem jí řekl špatný příjezd vlaku do Linze a na místě nemáme na přestup přes hodinu času, ale jen 7 minut. Skoro mám pocit, že jí z očí vyšlehne blesk a na místě mě usmaží. Hypnotizujeme čas očekávaného příjezdu a očekávaného zpoždění, které je v době příjezdu do Linze 2 minuty. Po zastavení vlaku velká bojovka. Vše ven, rychle snést do podchodu, výtah nefunguje, tak běhám s kolama nahoru a dolů a ještě vozík a neztratit děti a nacpat to do vlaku. Mašinfýra se na nás pobaveně dívá a asi i když nestíháme na čas, tak počká než vše nacpeme do vagonu. Tak to by bylo za námi a co dál ? Máme koupený jen lístek pro nás, protože kola se nedají online koupit. Super výmysl ČD. Takže trnu kam až dojedeme než přijde průvodčí. Když dojde tak se domlouváme na koupi lístků ve vlaku, a platíme posledními Eury. Ale ouha, může nám prodat lístky jen na hranice, takže na Českém území nás čeká to samé. Ale koruny nemáme, tak platit v Eurech .. ale ty už taky nemáme. Platit kartou u ČD je scifi, takže hledáme poslední centy a nakonec dáme částku dohromady, to bylo o fous. V Budějovicích najdeme bankomat a sedáme si po dlouhých dvou týdnech na oběd v restauraci. Dalším vlakem dojedeme do Plané nad Lužnicí a pak šlapeme podle Lužnice do Sezimova Ústí. Opět šlapeme a opět ten pocit, že je konec. V hospodě se scházíme s Libuškou a jejíma prckama, takže na hřišti tvoří slušný gang. Pivem zaháním žal, pak se přesouváme na dům a do večera sedíme u grilu.
Den 17.
Sezimovo Ústí – Neratovice
Verča
Ráno se budíme a snídáme a připravujeme se na odjezd. Kamarádi nám nabízí zda nechceme jet až odpoledne a ještě nechat děti si spolu pohrát. Nakonec odjíždíme zařídit jízdenku do Tábora na nádraží. Stačilo koupit novou rezervaci na kola. Užijeme si dopoledne a dobrý oběd a už vážně musíme domů. Cesta domů už je bez problémů až na průvodčího ve vlaku do Neratovic. Je protivný a chce abychom v úschově z kola sundali vše co není přimontované. Dohromady to je asi 10 brašniček. No to než vše sundáme tak jsme v Neratovicích. Nakonec ho naštěstí přemluvíme. Byla to hezká dovolená i když smutek z nedokončení trvá, ale aspoň může Olda vymýšlet o týden delší Dánsko.
Olda
Od Libušky odjíždíme až odpoledne, kluci si spolu hrajou, tak je škoda jim to nedopřát. Odpoledne došlapeme po podivných Táborských cyklostezkách na nádraží. Na závěr cesty ještě narazíme na blba v dresu ČD ve vlaku do Neratovic který tvrdí, že nám nemůže vzít kola s brašnami do úschovy během přepravy. Dorážíme domů, trochu dříve a v jiném rozpoložení než jsme čekali. Olík se ze zranění rychle zotavil a nemá žádné následky což je nejdůležitější. Po nuceném zkrácení mi zbyl týden dovolené o který se navýšila cesta kolem Dánska. Tak snad bylo vše špatné pro něco dobré.
Prodloužený Prvomájový víkend byl posledním testem naší kondice a vybavení před plánovanou dlouhou cestou po Dunajské cyklostezce. Ale plány jsou věc jedna, skutečnost se může poměrně značně lišit.
Pátek
Chtěli jsme vyrazit po práci, potkat se u Labe v Toušeni a dorazit do Poděbrad na návštěvu Ertyho s Janou. Nicméně počasí tento týden asi režíroval děda Komárek, takže chcalo a chcalo. Z pátku nebylo nic a do Poděbrad jsme dojeli vlakama i cestou z nádraží jsme stihli zmoknout. Večer proběhl poměrně v poklidu se skleničkou v ruce a my byli rádi, že máme možnost se po dlouhé době setkat. Olík s Vojtíkem se předváděli před malou Terezkou, takže vše jak má být.
Sobota
Předpověď na sobotu byla naštěstí výrazně lepší než dny předchozí. Počasí má k vedru daleko, ale neprší a je polojasno s občasnou přeháňkou. To je na cyklocestování přijatelné počasí. Po společné snídani se loučíme a vyrážíme na cestu do Předměřic, kde budeme u Verči taťky dnes nocovat. První část trasy vede přes soutok Labe s Cidlnou přes Libici do Kolína. Vcelku fajn cykostezka podél silnice, ale tady to známe z naší loňské cesty z Vídně. Klukům zastavujeme na hřišti na ostrově u rozhledny Maják. Jen ať se vyblbnou, ať je to naše cestování taky baví. Pak pokračujeme v po silnici do Starého Kolína a Týnce nad Labem. V tomhle úseku je Labská cyklostezka značená po druhém břehu Labe a vede po polních cestách. To pro ježdění s dětmi není ideální, proto jsme si vybrali silniční variantu. V Týnci nad Labem se zastavujeme na zmrzlinu a pokračujeme dál do Kladrub nad Labem. Cestou míjíme výběhy pro koně a posloucháme kluky, jak je napodobují. Poledne už je dávno pryč, ale to nám nebrání zastavit v Semtíně na oběd, kde Olík řádí spolu s gangem starších kluků na hřišti. Dál jedeme přes Valy, pěšinou přes les a tam už se dešti nevyhneme. Hodně intenzivní přeháňka nás provází celou cestou přes les, než dojedeme na autobusovou zastávku, kde se dá schovat. Asi minutu potom co se schováme pršet přestává a objevuje se duha. No jak naschvál. Převlékáme děti a pokračujeme dál směr Pardubice. Po dešti se ochladilo a zvedl se vítr. No jarní počasí jak má být. Pardubice projíždíme po parádní cyklostezce, ale ta nás neprovází dlouho. U Kunětické Hory končí a do Hradce musíme po frekventované silnici, což je docela otrava. Při příjezdu do Hradce se potkáváme s lehkou krizí. Mě dobíhá lehká dehydratace a Verča zase píchla zadní kolo. No nic, potkáváme obchod, doplňujeme tekutiny a lepíme kolo na poslední úsek do Předměřic.
Po včerejší stovkové porci, by dnešek měl být odpočinkový. Ráno nás čeká návštěva http://www.cyklopesek.cz/ Jelikož Verča během jara píchnula už asi 4x a vzorek na plášti není skoro viditelný, tak pořizujeme nový včetně duše. Nechce se mi už každou cestu vytahovat trny a lepit. Vyrážíme ve velké bandě a kluci mají sebou dědečka, dvě tetičky a strejdu. Cyklostezka podle Labe je tady parádní asfalt takže se jede moc pěkně. Oproti dnešku je dneska výrazně tepleji a my nikam nespěcháme. Zastavíme se občerstvit v Jaroměři u koupaliště na Úpě. Úsek stezky z Jaroměře na Kuks údolím Labe je parádní. Na Kuksu je lidí jako psů, tak se dlouho nezdržíme. Projedeme se kolem zámku, abychom si užili výhled na zasněžené hřebeny Krkonoš a park obklopující sochy a už šlapeme zpátky. V Brodu se zastavíme v kiosku na pivo a domácí klobásu.
Přijíždíme do Jaroměře a tady se naše cesty rozdělují, protože my míříme na návštěvu za Ondrou a Katkou a malou Dorotkou. Potkáme se na hřišti a prckové můžou společně zase blbnout a my máme možnost si pokecat, protože jsme se neviděli dost dlouho. Na náměstí si dáme asi nejhnusnější zmrzlinu ever a sjíždíme zpět k cyklostezce po které se vracíme do Předměřic. Večer Vojta už spí a my se vyražíme s Olíkem podívat na pálení čarodejnic. Čekal jsem malou vesnickou událost, ale Hradec je asi moc blízko. Atrakce pro děti tu jsou, občerstvení taky, ale lidí asi 5 x tolik než je kapacita. Takže dlouhé fronty na občerstvení a trampolína a ostatní atrakce přeplněné. Olík si dá klobásu a koukneme se společně jak čarodejnice hoří a padáme.
Prvomájové pondělí si přivstaneme a vyrážíme směr domov. Tuhle trasu jsme jeli už několikrát, bez dětí, s vozíkem s dětmi, snad všechny varianty. Tentokrát volíme jinou variantu trasy, trochu po silnicích, trochu přes kopečky. Jedem přes Nechanice, míjíme Nový Bydžov a trasu volíme podle toho jak se jede. Dnešní počasí je taky parádní. V jednu hodinu dojíždíme do Poděbrad, které jsme v pátek opustili a potkáváme se s mamkou. Kluci mají radost, že vidí babičku. Zdržíme se na velkém dětské hřisti u plavební komory a popíjíme u toho minerálku ze Svatojánského pramene. Při pěkném počasí je úsek do Nymburka trochu o nervy. Chápu, že cyklostezka je tu pro všechny, ale všichni by měli mít alespoň elementární schopnost sebereflexe a trochu ohleduplnosti. Kličkovat mezi pobíhajícími psi a trávou se vyhýbat bruslařům, který mocí mermo musí jet uprostřed stezky je trochu o nervy. Podaří se nám ztratit zámek na kolo, který vypadl z kapsy na cyklosedačce a bohužel se nedaří ho najít. Nedá se dělat nic jiného než pokračovat dál. Před Hradištkem musime absolvovat několikakilometrový úsek po břehu Labe přes kořeny. Snad se brzy dočkáme i dalších úseků Labské stezky, protože jezdit po tomhle povrchu moc velká radost není. Po čtvrté hodině přijíždíme do Čelákovic, kde potkáváme druhou mamku, která má s námi možnost vyzkoušet nové kolo. Dáváme další dlouhou přestávku na hřišti. Už máme dneska našlapáno přes 100 km a ještě nejsme doma. Vyrážíme dál podle Labe a narážíme na rozkopanou cyklostezku, která se chystá na asfaltovou pokrývku. Paráda, další kousek z Labské cyklostezky bude hotový. Jen v Neratovicích pořád nic. Žádná cyklostezka a ani při rekonstrukci ulic se nepamatuje na cyklopruhy. Kousek za Toušení Verča hlásí prázdné zadní kolo. To snad ne ! Novej plášť i duše a letos už pátý defekt ? Skoro začínám mít podezření, že to dělá naschvál, abych měl v tomhle směru lepší skills 🙂 Z duše tahám asi centimetrový trn, tak tohle prostě je jenom smůla. Do Neratovic došlapeme kolem sedmé a jsme rádi. Dneska 133 km, řádnej trénnk a způsob jak oslavit svátek Prvního Máje.
První plánovaná vícedenní cyklocesta připadla letos opět na prodloužený Velikonoční víkend. Rozhodli jsme se navštívit region, který ještě moc neznáme a vydat se po cyklostezce podle řeky Ohře. Opět bez vozíku, jen nalehko v klukama v sedačkách. Předpověď vypadá dost mizerně, ale věříme, že to až takové drama nebude.
V pátek vstáváme už před čtvrtou, cesta je dlouhá. Napřed courákem do Kralup, kde přestupujeme na rychlík do Chebu. Cesta vlakem je na kluky dlouhá, takže se je snažíme všemožně zabavit. Trochu tomu pomůže malá kamarádka Emička, z vedlejšího kupé, která se s nimi ochotně dělí o piškoty. Máme štěstí na hodné spolucestující, další dá Vojtovi dokonce čokoládovou tyčinku. Asi proto, že když se kluci něčím cpou, tak sedí a nezlobí 🙂
Před desátou hodinou vystupujeme v Chebu. Teda trochu bojovka vystoupit, průvodčí nesmí otevřít boční dveře, ty jsou jen pro vozík a normální dveře jsou zablokované. To se naštěstí rychle vyřeší a my se ocitáme ve vestibulu nádražní budovy v Chebu. Posadíme kluky do sedaček a vyrážíme si projet Cheb. Nejprv náměstí a pak nahoru na Hrad. Sjíždíme ke hrázi vodní nádrže Skalka a vyrážíme po proudu řeky. Parádní nová cyklostezka, park s piknikovým prostorem a výhled věže Chebských kostelů. Moc se nám tu líbí. Vyjíždíme z Chebu po nové asfaltové cyklostezce. Počasí zatím super, je teplo a polojasno. Stezka kopíruje tok řeky, občas protne silnici. V Nebanicích na ranči se zastavíme na občerstvení, není kam spěchat. Mostek v Mostově bohužel není v provozu, objížďka nás vede přes Odravu zpět na cyklotrasu číslo 6. Mineme Kynšperk nad Ohří a údolím dojíždíme do Dasnice.
Trochu mě překvapuje obrovské nádraží v lese uprostřed ničeho. Tady vyjíždíme na kopeček a Ohři se vzdalujeme kousek po silnici. V dálce je vidět Sokolov a vyrázně blíž pak elektrárna Tisová. Na panoramata v podobě komínů a chladících věží si tu budeme muset zvyknout. Až do Sokolova opět parádní nová cyklostezka. Pomalu pokukujeme po něčem, kde by se dalo zastavit a odpočinout, ale bohužel. Stezka vede podle sídliště, pak míjí nádražní areál a nakonec zahrádkářkou kolonii. Do města se nám zajíždět nechce, pokračujeme tedy dál. Zastavujeme na přestávku kousek za Královským Poříčím. Po svačině pokračujeme Údolím Ohře, po šotolinové stezce. Okolo nás vše kvete, ptáci zpívají a sluníčko svítí, prostě jaro. Po několika kilometrech se za zatáčkou vynoří silueta hradu Loket. Okolí hradu je moc pěkné tak rozhodneme, že si vyjedeme až nahoru k hradu a pokocháme se výhledem na řeku pod námi . Ohře si prorazila cestu hlubokým údolím a stezka ji stále kopíruje. U pramene Horčička doplníme vodu a dáme krátkou přestávku. Během té se Vojta stihne vyválet v blátě a Olík ho rejpnout klackem do oka. Občas je to s nima vážně radost. Dojíždíme kaňonem až ke Svatošským skalám.
Přes lávku převedeme kola na druhou stranu a vracíme se kousek proti proudu do areálu, který jsme viděli přes řeku. Jsou tu ovce a kozy, dětský lanový park a venkovní trampolína. Takže tu s klukama strávíme drahnou dobu a dostat je pak odsud pryč je opravdu nadlidský úkol. Po pár kilometrech vjíždíme do Karlových Varů, kde zastavujeme u OC Varyáda. Opět velké dětské hřiště a můžeme skočit na nákup. Většina rodičů na hřišti mluví rusky, což jsme pochopili, je něco na co si ve Varech budeme muset zvyknout. Pokračujeme po cyklo po Mattoniho nábřeží, stočíme to do centra a pak začne peklo ! Takový davy jsme tu vážně nečekali. Stánky s předraženými cetkami, hromady lidí, všudypřítomná ruština, koňské povozy a všechno ostatní co k turistickému ruchu patří. Kus musíme kola vést, ale za hotelem Thermal už nasedáme a můžeme kličkovat mezi davy v sedlech. Míjíme hotel Pupp a další lázeňské objekty a dojíždíme až do Březové, kde jsme dneska ubytovaní. Tam to má poměrně rychlý průběh, sprcha, večeře a pak totál výtuh. Všichni jsme po dnešku řádně utahaní.
V sobotu vstáváme poměrně časně, abychom zvládli vyjet už před osmou hodinou. Vřídelní kolonáda je oproti včerejšku volná a tak se můžeme trochu rozhlédnout a koupit magnetku na lednici, jako už tradiční suvenýr z cyklocest. Přejíždíme zpět na druhý břeh Ohře na cyklostezku číslo 6, ale ta se v Dalovicích mění na silnici. Stoupáme až do Vesnice Bor a můžeme si užívat výhledy na nedaleké hřebeny Krušných hor. Na výhledy nejsme moc zvyklí. Většina cyklostezek vede údolím podle řek a vzhledem k tomu, že naše kola jsou díky prckům pořádně težká, se kopcům spíše vyhýbáme. Následuje dlouhý sjezd zpět k Ohři do Radošova. Odtud se zajedeme podívat na bývalé lázně Kyselka. Kousek od nové výrobní haly, patřící společnosti Mattoni je areál bývalých lázní. Je to žalostný pohled na stav, do kterého to vlastník nechal dojít. Naplníme láhve minerálkou a pokračujeme po silnici.
Dále vede trasa na úpatí vojenského prostoru Hradiště. Za Jakubovem se mění silnice na zpevněnou polní cestu a pak jen na bahnitou pěšinu po louce. I tak si tenhle úsek vážně užíváme. Všude okolo kopce svažující se do údolí Ohře, lesy hrají všemi odstíny zelené a na loukách kvetou keře a zlatý déšť. Parádní jarní počasí. Ve Stráži nad Ohří se opět stezka mění v silnici. Ve stoupání máme bohužel nucenou přestávku, na opravu defektu. Verča má prázdné zadní kolo, a brzy najdeme díru v duši i trn zabodlý v plášti. Silnice mírně stoupá až do Okounova, kde ostře padá zpět do údolí Ohře. V Černýši vyjedeme nad vesnici odkud je parádní výhled na kaňon Ohře. Následuje opět ostrý sjezd k řece.
Další město na trase je Klášterec nad Ohří. Projíždíme podél lázní Evženie a do zámeckého parku. Tam se nám před zámkem trochu nečekaně staví do cesty schody, takže tlačíme a pak už můžeme pokračovat podle řeky. V Rašovicích přejíždíme na druhý břeh a dáváme s přestávku. Ať stavíme kdekoliv děti mají jedinečný talent se tam hrozně zamazat a najít si nejhloupější možnou zábavu. Takže po tom co si staví hrady ze štěrku a prachu je očistíme a pokračujeme po stezce. Trasa podle vodní nádrže Kadaň je šotolinová upravená stezka, jen se houpe nahoru a dolů. S vozíkem bych tu asi umíral, takhle se sedačkou to jde. Počasí se začíná kazit, nijak dramaticky, ale zvedá se vítr a na obzoru se výhružně kupí mraky. Přejíždíme přehradu a po visuté lávce na skále nad řekou sjíždíme na nábřeží Maxipsa Fíka. V Kadani musíme do města na nákup a dlouhou zastávku na hřišti. Nepodařlo se nám tu sehnat ubytování, tak musíme až k Nechrancké přehradě. Na druhý břeh řeky přes most a pak na kopec do vesnice Rokle. Odtud máme jak na dlani stigmata tohoto regionu, elektrárny Prunéřov a Tušimice. Tady příjemná stezka na chvíli končí. Není zbytí, ale musíme na hlavní silnici, jiná cesta není. Naštěstí není tak hustý provoz, ale stejně to je s prckama nepříjemné. Když přejedeme horizont, cesta se začíná svažovat k přehradě a do toho mírný vítr dozad. Závěrečné kilometry jsou tedy jak za odměnu. Ve Vikleticích je evidentní, že tady je rušno hlavně v sezóně. Ubytujeme se a jdeme se s klukama ještě projít k přehradě, abychom Olíka učili házet žabky. To nám vydrží, než je čas se vrátit na pokoj a po večeři zalehnout.
Nedělní ráno je dost chladné a větrné. Občas vykoukne sluníčko, ale moc nás nezahřeje a tak je to celý den. Než vyjedeme tak musíme Verče opět opravit defekt. Na včerejším lepení se udělala bublina, pak se odchlíplo. Jelikož je duše už 2 x lepená, tak měním za novou a můžeme jet. Nejprve jedeme přes hráz přehrady a pereme se s větrem, pak už sjížídíme na cyklostezku. Většinou silnice, polní cesty a nebo prašné cesty podle břehu řeky. Ještě, že je sucho, jinak by to nebyla jízda nic moc. Spíš než cyklisty, potkáváme spousty rybářů. Před Žatcem podle vody, jedeme asi po kilometru nové cyklostezky, která záhy končí. Asi demoverze na to jak by to mělo vypadat. Vyjedeme nahoru na náměstí a k pivovaru. Krásné historické budovy, bohužel než náměstí se prostor spíše podobá parkovišti. Nikde lidé jenom zaparkovaná auta. Zastavujeme na hřišti a Vojta svou nešikovností dokazuje, že mu helmu nemáme sundávat ani když z kola sleze dolů. Trasa 6 vede po hlavní silnici, tak si hledáme cestu před Bezděkov. Chmelnicí projedeme až do Stekníku, kde nás zaujme zámek. Jedeme se na něj podívat a máme štěstí. Je tu dětská soutež s hledáním Velikonočního zajíčka. Takže se Verča s klukama vydává po jeho stopách a já hlídám kola. V cíli na kluky čeká i sladká odměna a my si dáme v zámecké zahradě kávu.
O dvě vesnice dál zastavujeme opět tentokrát na hřišti. Olík sedící za mnou hlásí hlavně dvě věci – Hele tati hřiště a Tatí zmrzka. Tady už to skoro začíná vypadat, že zmokneme a poletují první kapky. Naštěstí se déšť jen přežene kolem. V Březně jen nakoukneme do archeologického skanzenu a pokračujeme do Loun. Na horizontu už vidíme první vrcholy Českého Středohoří – Raná, Milá a Oblík. V Lounech nás čeká opět nákup a opět dlouhá zastávka na hřišti, než dojedeme na ubytování. Dneska jsme si slíbili i dobrou večeři takže zamíříme do minipivovaru – http://lounskyzejdlik.cz/. Prostředí pro děti to úplně není, ale je tu čisto a nekouří se. Nicméně večeře opravdu dobrá byla.
No a co s Velikonočním pondělím. Nic bohužel. Počasí nás nakonec dohnalo a od noci prší. To by se ještě dalo, ale doběhlo nás i zdraví. Oba Oldové cestou prokašlali a není jim moc dobře. Rozhodujeme se to tedy nelámat, přes koleno a domů dojedeme vlakem.
Finále se tedy úplně nepodařilo, ale i ty tři dny byli super.
Další cesta nás čeká přes Čarodejnický víkend, tak zůstaňte na příjmu.
BerkoviNaKolech 