Donau / Alpen biketrip

Posted: October 31, 2017 in Cyklocestování

Prolog

Verča

Jen co jsme se vloni vrátili z povedené cyklodovolené podél Labe, hned jsme začali vymýšlet, kam se podíváme s klukama příště. Do oka Oldovi padla cesta podél Dunaje. Hned začal plánovat, což on velmi rád dělá a já mu v tom nechávám zcela volnou ruku. Konečná verze cesty měla být vlakem do Budapešti a poté podél Dunaje, až se chytíme Taurské cesty. Po ní dojet do Alp, přejet sedélko a přes Mnichov zpátky do Neratovic. Jak se cesta blížila sepsali jsme si seznam věcí, co vzít sebou a postupně začali balit. Předpověď počasí vypadala všelijak od mírného deště po silný déšť a od 10 stupňů do 25, tak uvidíme co vše nás cestou potká. Večer před cestou nervozita stoupá a to hlavně z blížící se cesty vlakem s našimi divokými chlapáky a s českými drahami. Uléháme hodně brzo, aby ne budíček nastaven na 3:30.

Olda

Rok minulý pro nás byl rokem Jedna Našeho cyklocestování. Jarní týdenní cesta po Moravě a hlavně letní po Labské cyklostezce se nám moc líbila, přímo nás nadchla ! Od té doby jsem pomalu, ale jistě spřádal v hlavě plány na další cesty, které bychom mohli s klukama absolvovat. Nadšení se ještě umocnilo účastí na festivale Cyklocestování, kde jsme o naší cestě měli besedu. Tam jsme se potkali s dalšími podobně naladěnými lidmi a měli možnost se v mnohém inspirovat. Během zimní přestávky jsem tak měl možnost důkladně plánovat následující sezonu a ladit vybavení. Vznikla také naše stránka https://www.facebook.com/BerkoviNaKolech pro okruh přátel, které naše cesty zajímají. Také se nám podařilo navázat spolupráci s několika sponzory, firmami – Hanibal / Evebike / Azub / Legracie a Runcat. Od února jsme vyráželi na projížďky i delší cyklocesty. Podle Ohře, nebo Labskou stezkou na Kuks až den našeho odjezdu nadešel. A máme hned na začátku sezony absolvovat třítýdenní cestu z Budapešti podle Dunaje do Pasova s odbočkou do Salzburgu a Alpského Zell am See přes Mnichov až domů. Lístky na vlak kupujeme s předstihem za velmi přátelskou cenu kolem 2500 korun. Vybavení jsme oproti loňsku rozšířili. Na kolech se objevili nová bikepackové brašny od Ortliebu, aby bylo možné tahat mnohem víc krámů. Z dalších důležitých věcí pak třeba nový péřový spacák Warmpeace nebo sada nádobí Sea to Summit, abychom mohli vařit normální jídlo a ne jenom něco ohřívat.  Před odjezdem samozřejmě stres, tomu se člověk nevyhne. Po loňské zkušenosti s ČD se bojíme cesty vlakem a ještě týden před odjezdem na některých místech v Česku zasněžilo, takže co počasí ? To si člověk nevybere. Nicméně všechno je sbaleno a naskládno do brašen a my můžeme ulehnout a pokusit se co nejvíc si odpočinout před zítřejší cestou.

 

Den 1.

Budapešť – Veroze – 62 km

http://www.sports-tracker.com/workout/sachmet/590c20a6f1757244b55ac283

Verča

Nervozitou nemůžu dospat a budím se chvilku před budíčkem. Učesat a jde se budit. Klukům se nechce vstávat, obzvlášť Olíkovi, ale když mu povíme že pojedeme vláčkem a na kolech tak si nakonec dá říct. Vypínám elektřinu a vodu a sbohem domove na 24 dnů. Kola si naložená a nachystaná vyzvedáváme u babičky a hurá na nádraží. Jedeme prvním raním vlakem před pátou hodinou spolu s lidmi mířícími do práce, kteří si nás zvědavě prohlížejí. Při vystupování z vlaku v Praze Olda zjišťuje, že se mu rozbila páčka brzdy. Což znamená že visí dolů, ale brzdí. No začínáme tedy brzy. Přestup jinak probíhá bez problémů, stejně tak jako uložení kol ve vlaku do Budapeště. Brašny z kol sundaváme a uklízíme je do croozeru, aby se dali kola pověsit. Nevyndáme však lahve z předních nosičů a najednou se ozve rána. Lahev vypadne, urazí se vršek a po celé chodbě se vylije voda. V Budapešti jsem na první pohled mile překvapená z nádraží protože hned ve stejném patře je i východ tudíž nemusíme již složitě výtahy a podchody. Rychle mě radost přechází ve chvíly, kdy u východu zjistíme, že z budovy vede na chodník 8 větších schodů. No nedá se nic dělat pomalu po nich kola svezeme. Děláme fotku, video a hurá vyjíždíme. Moc se nám nedaří ze začátku najít cyklostezku a když ji najdeme je na mnoha místech opravovaná a rozkopaná. Motáme se v uličkách a Olda podle mapy kontroluje, zda jedeme správným směrem. Sice ano, ale rozhodně si to neužíváme. Když se dostáváme z centra, narážíme za podchodem na stánek, kde na nás mává pán, ať jdeme k nim. Jedná se o stánek Hungarian velo klubu, který se snaží o rozvoj cyklistiky ve městě pomocí snídaně pro cyklisty. Zdarma dostáváme jablíčka, džusy, tyčinky, sladké pečivo a vodu. Pro nás konečně i nějaké hezké překvapení v Budapešti. Chytáme se Dunakeszi stezky a doufáme, že už se pojede lépe. Dnes nás čeká naše první zkušenost s komunitou Warmshowers. Budeme spát u Gergeliho Bekéfi s kterým jsme předem domluveni, že se sejdeme na vlakovém nádraží ve Veroze a on se k nám přidá na kole a dojedeme k němu domů. Máme ještě čas a tak kluky necháme vyřádit se na hřišti a pak už jen hurá k našemu hostiteli. Od nádraží je to asi 3 km s menším stoupání. Chatička příjemná a od hostitele dostaneme výbornou polévku, domácí džem a čaj. My mu jako pozornost dáváme náš český balíček, který obsahuje rum, záložku krtečka, hašlerky a naši samolepku. Chvíly ještě posedíme a povídáme si – tedy spíš Olda, má angličtina není zrovna na komunikativní úrovni. Je potřeba uložit děti, ale nakonec si jdeme všichni lehnou. Únava po brzkém vstávání je patrná.

 

Olda

Abychom stíhali IC Praha – Budapešť Csárdás není zbytí než vstávat ve 3:30 na první ranní spoj z Neratovic do Prahy. Naskládáme vše na kola, kluky do vozíku a po krátkém přejezdu už čekáme na vlak. Na rozdíl od minulého roku proběhne vše hladce. Vlak jede na čas, v Praze na přestup dost času a stejně tak na naskládání do vagónu. Kola odstrojíme a věšíme, croozer parkujeme a není žádný problém. Je všední den a v tomto ročním období ještě tolik lidí s kolama necestuje. Jízda vlakem je dlouuuuhá a zabavit dva kluky co jsou jako pytel blech dá pěknou práci. Cestou bohužel první ztráta vybavení. Z nosiče na vidlici se uvolní láhev Isostar a po pádu na zem se jí rozrazí víčko a celá vyteče na podlahu. No co se dá dělat, nehody se stávají. Jestli je to nejhorší, co nás potká tak budiž. Když vyrážíme z Česka je zamračeno a docela chladno, ale když po sedmi hodinové jízdě vystupujeme v Budapešti je počasí úplně jiné. Teplota kolem 25C a polojasno. Vše vykládáme ven, jen nic nezapomenout a hned na nádraží se dáváme do řeči s místním klučinou, kterého zajímá náš plán. Když mu to vyprávím, přijde mi to samotnému neuvěřitelné co všechno bychom měli absolvovat. Nádraží Keleti nám připomíná uspořádáním Pražskou Masaryčku jen s jedním rozdílem. Když chceme vyjet z nádraží ven na prostrantství před ním, jsou tu 4 schody, takže musíme vše snést. Než vyjedeme tak zjistím 2 nepříjemnosti. Při manipulaci ve vlaku se mi pravděpodobně podařilo někde chytit pákou brzdy a tak tak volně visí, ale při stisknutí brzda funguje. A se zatíženým kolem, už řazení nefunguje úplně optimálně, hlavně na nízké převody. No tak uvidíme jak moc to bude zlobit. Fotky, video a můžeme vyrazit na cestu. Nějakou ideu kudy jet a co vidět jsem si vytvořil, ale hned od počátku poměrně narážíme. Navigace v zástavě Budapešti není úplně jednoduchá a to, kde by měla být cyklostezka je občas chodník plný lidí, takže se musíme motat v provozu. Po nějaké době nějakou detailnější navigaci vzdám a strategie se mění na co nejpřímější cestu k Dunaji. Dojíždíme k mostu Svobody s vyhlídkou na Gellért, na kterou jsem chtěl původně vyjet. Při motání se dopravou mě ta idea přešla a tak se vydáváme proti proudu Dunaje, který bychom měli sledovat několik následujících dnů. Cyklotrasa má stále k ideálu daleko, občas značení, co se někde ztrácí. Po břehu se jet nedá, takže občas ulicí a provozem a když už se objeví cyklopruh narušují ho opravy povrchu a domů. Tam objevujeme parky a zákoutí s bistry a kavárnami, které dělají z Budapešti příjemné místo. Nakrátko zastavujeme u parlamentu  udělat pár fotek a pokračujeme dál po trase. Poblíž vlakové zastávky Újpest si všímáme stánku, od něhož na nás jeho osazenstvo divoce gestikuluje. Napřed se obávám, že se jedná o předvolební agitaci, jelikož je město plné bilboardů z nichž nás pronásledují pohledy kandidátů všech možných stran. Realita je však mnohem příjemnější. Když se dáme do řeči zjišťujeme, že se jedná o tradiční akci, kterou pořádá místní iniciativa Hungarian Velo club propagující jízdu po Budapešti na kole. Vzhledem k tomu, jak špatně se nám po Budapešti jezdilo, je zřejmé, že jsou podobné aktivity třeba, aby na tento druh dopravy byl brán větší zřetel. Když se po několika minutách diskuze loučíme, jsme na cestu podarováni sladkým pečivem, ovocem, džusem a několika tyčinkami. Jelikož jsme ještě nestihli nakoupit, tak je to příjemné přilepšení, které se neodmítá. O kousek dál už potkáváme Tesco, kde děláme první nákup. Ceny jsou ve forintech a já vůbec netuším kolik jsem utratil, ale běžné potraviny se asi moc nebudou lišit od cen v Česku. Vyjíždíme z Budapešti až do Dunakeszi, kde musíme kus po frekventované silnici. Na konci Dunakeszi konečně začíná cyklostezka, která nás vede mimo provoz k Dunaji. Přes města a vesnice vede postranními ulicemi mezi rodinnými domky a mimo město pak po břehu řeky a lesem. Sluníčko svítí a nám se už konečně jede dobře. Projíždíme přes Vác až do Veroce. Tam si dáváme zastávku na hřišti, ať se kluci vyblbnou a pak míříme na nádraží, kde se setkáváme s naším dnešním hostitelem Gergelym. Naše první zkušenost s ubytováním přes Warmshowers. Vlak z Budapešti, kterým přijíždí je maličko zpožděný, ale pak už se setkáváme a následujeme ho v cestě k jeho domečku. Malá chatička na konci nad vesnicí. Gergely vypráví o tom jak pracoval v Budapešti v korporaci, pak ale strávil nějaký čas v Thajsku a rozhodl se změnit svůj život. Začal dělat thajské masáže, přestěhoval se sem, dal výpověď v práci a začal se živit masážemi. Ukládáme kola a po sprše můžeme usednout na terase k večeři. Gergely s námi počítal i s večeří, kterou si dáme společně na terase a pokračujeme dál v debatě, tentokrát o cyklocestování a o našich pocitech a pohnutkách. Jako poděkování vozíme pro naše hostitele malý balíček s pozornostmi z Česka. Necítil bych se dobře přijet někam s prázdnýma rukama a brát tenhle typ laskavosti jako samozřejmost. Dneska byl náročný den, takže ukládáme děti kolem desáté hodiny uleháme s nimi na matraci v obývacím pokoji.

Den 2.

Veroze – Štúrovo – 43 km

http://www.sports-tracker.com/workout/sachmet/590d8e66f1757244b56f38bd

 

Verča

Budíček my si nastavovat nemusíme, máme naše kluky. Ráno vstáváme po šesté a budíme i našeho hostitele. Vypadá ale, že mu to vůbec nevadí a dokonce nám chystá snídani. Výbornou rýžovou kaši s čerstvým ovocem a čaj. Děti začínají už divočit a tak balíme věci a chystáme se vyrazit. Olda se s Gergelim ještě snaží poopravit přehazovačku, protože Oldovi nejde dobře řadit a na nižší převod se nepřeřadí vůbec. Snad to trochu pomůže, ale bude potřeba najít servis. Tak už jen fotku, děkujem za nocleh a loučíme se. Sjíždíme zpátky k Dunaji a užíváme si slunečného počasí. Bude potřeba přejet přívozem na druhou stranu. Na výběr je několik přívozů a my si vybíráme hned ten první, protože bude za chvilku odjíždět. Dost nás překvapí vysoká cena 1680 Forintů, ale to se nedá nic dělat. Dnes máme před sebou jen málo kilometrů a tak hledáme klukům hřiště na vyblbnutí. To nacházíme po chvilce v malé vesničce a tak rovnou i svačíme. Dál cesta vede podél silnice dál od vody a takto až do Estergomu. Vyjedeme si až nahoru na vyhlídku u Ostrihomské baziliky, což pro zajímavost je třetí největší kostel v Evropě. Zvrchu už vidíme přes řeku náš dnešní cíl, kterým je koupaliště a kemp Vadaš ve Štúrově. Sjíždíme dolů k vodě, cestou kupujeme Olíkovi zmrzlinu za poslední forinty co máme a hurá na most, který je hranicí mezi Maďarskem a Slovenskem a byl po zničení za války opraven až v roce 2001. Proč o takové věci píšu? Ve Štúrově žil můj strejda a prababička, která z části vychovala moji mamku a jezdili jsme k ní celé moje dětství. V té době ale most nebyl a muselo se jezdit přívozem na druhou stranu. Celé Štúrovo je pro mě dost citová záležitost, plná vzpomínek a tak sem se sem moc těšila. Na recepci jsme zaplatili ubytování, dostali karty na vstup na koupaliště a do kempu. V cenně ubytování je volný vstup do termálních bazénů na což se těšil hlavně Olík. Ani jsme nestavili stan a rovnou si to zamířili do bazénů. Kola jsme nechali za plotem, ale tak abychom na ně viděli a hodinu jsme s klukama dováděli ve vodě. Pak jsme si dali pozdní oběd v podobě hranolek a halušek. K tomu nesměla chybět kofola a pivo. Olík tak blbnul s brčkem až převrhl kelímek s kofolou a Olda to chtěl rychle chytit což nechytil za to si vylil celé svoje pivo a kam? no mě do klína…jo je to s nima radost…Pak jsme postavili stan, vybalili věci a vydali se ještě jednou do bazénu. A pak už hurá na kutě.

 

Olda

Ráno dlouho nevyspáváme, chceme být brzy ve Štúrovu, kde bychom měli zbytek dne vegetit na koupališti. Hostitel je moc milý a připravuje nám i snídani, kterou si užíváme společně opět na terase. Poradíme se ohledně trasy a ještě společnými silami seštelujeme přehazovačku. První zkušenost s Warmshovers je tak velmi pozitivní. S díky se loučíme a sjíždíme zpět do Veroce, odkud opět pokračuje moc pěkná stezka až do Nagymaros. Po břehu Dunaje, který je tu široký několik stovek metrů. Tam přejíždíme na druhou stranu přívozem, u kterého nás nemile překvapuje cena. Olík je z jízdy přívozem doslova nadšený. Na druhém břehu ve Vysegrádu, ale cyklostezka už není, tak musíme po hlavní silnici mezi autama. Druhý den a mě se moc dobře nejede. Nohy jsou asi ještě ztuhlé a zadek si nezvykl sedět celý den na kole. V Pilismorót zastavujeme klukům na hřišti a sobě na svačinu. Počasí dneska není žádná sláva, oproti včerejšku poměrně chladno, ale neprší. Po přestávce pokračujeme po silnici, která se lehce vlní až do Esztergomu. Tam musíme navštívit katedrálu, která je z největších v Evropě. Z vyhlídky od katedrály už můžeme vidět most po kterém přejedeme na Slovensko. Tím se loučíme s Maďarskem, která nás příliš nenadchlo. Ve Štúrovu naše dnešní jízda končí a vůbec mi to nevadí. Druhý den naší trasy a mě se nejede moc dobře, snad to bude lepší a lepší. Ubytování v kempu Vadaš nepatří k nejlevnějším, ale v ceně je vstup na termální koupaliště. Takže kola necháme u plotu a spolu s prckama se jdeme vyhřát do vody, která má 33 C. Teplota venku není žádná sláva, takže musíme trávit maximum času ve vodě, což ovšem nikomu nevadí, hlavně Olin je ve svém živlu a divočí na různých atrakcích. Jelikož na Slovensku si to ještě můžeme dovolit a tak si pozdní oběd dáme u stánků. Verča se těšila na langoše, ale ty nemají tak musí vzít zavděk haluškama. Pak skočíme s klukama na hřiště a pomalu se odebrat do stanu na večeři a na kutě.

kemp: http://www.vadas.sk/index.php/sk/ubytovanie-ceny/autokemping

Den 3.

Štúrovo – Komárno – 60 km

http://www.sports-tracker.com/workout/sachmet/590deaa0c3d639032f917d75

Verča

Dnes nás nečeká velká porce kilometrů a proto máme v plánu dopoledne ještě zůstat kempu a vykoupat se v bazénu. Bazén je přístupný až od desáté hodiny proto zatím balíme stan, jdeme s dětmi na hřiště a Olda se vydává do blízkého servisu pro jistotu nechat zkontrolovat přehazovačku, která špatně a hlavně velmi hlučně přehazuje. Když se vrátí zase si dáme hodinku bazén a kola opět necháváme na viditelném místě za plotem. Teď už jen trdelník na cestu, převléct se a můžeme vyrazit na nákup směr Lídl a pak dál podél Dunaje do Komárna. Na pěší zóne ještě kupujeme klobásu z domácího řeznictví, slaninku a zeleninu. Při výjezdu ze Štúrova se ještě zastavujeme na hřbitově, kde odpočívá má prababička s pradědou a byla by ostuda se tady nezastavit a nevzpomenout. Den se dělá nakonec opravdu slunečný a teplý. Cyklostezka se nám úplně nelíbí – malé kamínky, do kterých se nám boří kola ale výhled je vcelku pěkný. Stezka vede po protipovodňovém valu a dále pak podél Dunaje až do Komárna. Když se blížíme k městu vletí Oldovi pod dres vosa a velmi bolestivě ho píchne ( mě píchne o den později u oka, tak vím že to bylo opravdu bolestivé). Projíždíme Komárnem a hledáme kemp a velice nás překvapí, že je hned vedle fotbalového stadionu a hotelů plného fanoušků právě probíhajícího zápasu. Když jdu vyřizovat ubytování začíná nemalý slejvák a tak se schováváme v hospodě na pivo a křupky. V ceně ubytování v kempu je i návštěva termálního koupaliště, které je přes ulici. Když se přežene déšť jdeme postavit stan, Olda dělá přípravy na vaření večeře a já beru kluky do bazénu. Za pár minut se vrácím, protože Vojtíšek do bazénu nesmí. Jediný bazén, který je v této době napuštěný má 36 stupňů a do toho smí děti až od 3 let. Tak hold půjde jen Olík a s ním Olda, byla by škoda toho vůbec nevyužít. Vrací se po půl hodině, kdy my jsme s Vojtíkem už vysprchovaní a mě se povedlo najít zdarma pračku a tak peru pár špinavých kousků. Už zbývá jen uvařit rýži s mletým masem, pověsit vyprané prádlo a jde se do hajan.

Olda

Rozhodnutí je dneska odjezd nehrotit a ještě si pořádně užít koupaliště. Před otvíračkou ještě zajedu do servisu jestli by mi mrkli na přehazovačku, abychom neřešili trable v Rakousku. Diagnóza je jednoduchá. Kazeta už je trochu sjetá a projevuje se to až při zátěži vozíkem. Tak lehce seřídíme a vracím se zpět do kempu, kde už je koupaliště otevřené. Je o maličko tepleji jak včera, ale pořád žádná sláva, takže je lepší z vody moc nevylézat. Cesta nám začíná pravdu zvolna, žádné velké porce kilometrů a celý den v sedle. Začneme se sbírat až před polednem a ještě objedeme Štúrovo po nákupech. Malé řeznictví, stánek se zeleninou a ovocem no a lidl nakonec. Jsem v těchto končinách poprvé tak mě překvapuje všudy přítomná Maďarština a to přesto, že jsme na Slovensku. Nápisy dvojjazyčně, spousta lidí se baví Maďarsky a prodavačka v obchodě na mě taky spustí. Vyjíždíme z města, abychom udělali první zastávku na hřbitově, kde jsou pochováni Verči prarodiče. Zatím se ranní oblačnost vybrala a udělal se pěkný den. Sluníčko už má docela sílu, to zase budeme spálení jak raci. Stezka má různou kvalitu, Napřed panelka mezi polemi a pak jedem po valu, kde je zpevněná polňačka, občas vylepšená oblázky. Kus vede po silnici pak sjede na asfaltku k vodě a pak vidíme pěknou hospodu o vody, tak nám to nedá nezastavit. Kluci se zase můžou vykravit na hřišti a my si můžeme dát drink a poslouchat od vedlejšího stolu plodnou debatu o Babišovi. To chceš! Posledních asi 10 kilometrů pře Komárnem začíná parádní asfaltová cyklostezka a já si naivně myslím, že povede až do Bratislavy. Když přijedem do Komárna zjistíme, že kemp je na zvláštním místě. Vedle fotbalového stadionu, kde se zrovna hraje zápas, obklopený bytovkami. Po našem dojezdu se spustí pěkná průtrž, takže není kam spěchat. Sedneme si v hospodě na pivo a brambůrky a až po dešti jdeme postavit stan. Termální bazén je přes ulici, ale máme trabl. Teplota je 36C což už není zdravotně vhodné pro Vojtu. Takže pomůžu postavit Verče stan a dojdu tam alespoň s Olíkem. Je tam plno lidí, takže moc divočet nemůže. Nicméně pro tělo je to příjemné si takhle odpočinout. Asi po hodince se vracíme do kempu a opět čas na večeři. Máme slušné nádobí, takže už jde opravdu vařit normální jídlo. Zelenina, rýže a směs z mletého masa. Mnohem příjemnější než dřívější Dobré Hostince a podobné laskominy.

kemp: http://wwww.panoramakn.sk/site/index.php/sk/autocamping?lang=sk

Den 4.

Komárno – Čunovo – 109 km

http://www.sports-tracker.com/workout/sachmet/59100e04f1757244b59b6bb8

Verča

Ráno se nám daří brzy vstát a zbalit si věci a tak vyrážíme z kempu už v osm hodin ráno. Jen co se vymotáme z města je zpátky naše neoblíbená kamínkatá cesta. Mě se to jede špatně ale pořád to jde protože mám široká kola ale Olda na svých tenčích pláštích je úplně v háji. Pokoušíme se, ale nakonec volíme sjezd na silnici a objížďku, z které se nakonec vyklubá zajížďka přes 10 km. Když se vracíme na plán trasy, stezka se už dá jet lépe. Potkáváme kolegu cyklistu který jede z Anglie do Rumunska. Vyměníme si pár slov a jede se dál. Zastavujeme na pauzu v malé hospůdce se sezením venku a užíváme si v teplém dni ledové limonády a slaných dobrot. Zajímavostí je že naproti hospodě mají tzv. cyklopoint. Dvě boudy spojené automatem s jídlem a pití. V jedné boudě je sprcha a v druhé záchod. Z druhé strany jsou stoly s lavičkami. Skvělý nápad jediné co chybí je zásuvka na dobytí elektroniky. Přestávka byla fajn a jede se dál zpátky na val. Postupně se začíná zvedat silný vítr a ve vzduchu začíná být cítit voda. Ve chvíli kdy Oldu napadne sjet ze stezky a na chvilku se schovat se spustí neuvěřitelný slejvák. Ještě že tak skvělý nápad měl, protože po takovéhle průtrži bychom byli skrz na skrz mokří. Už začínáme být i dosti unavení. Závěr cesty do kempu vede podél silnice, kde je docela provoz a tak častěji zastavujeme na pár minut si vydechnout. Kemp Divoká voda se nachází u vodní nádrže Hrušov, kde je i zajímavé muzeum Danubiana Meulensteen Art Muzeum. Bohužel už mají zavřeno a ráno na nás otvírají moc pozdě. Kemp je zvláštní. Sprchy zrovna předělávají, posílají nás si postavit stan až dozadu tudíž hodně daleko od wc a sprch, ale překvapení je že sprchu si můžeme dát v hotelovém pokoji, což je příjemné. Zrovna dnes hrají slováci hokej na MS a tak nám parta křičících slováků zpestřuje večer. Oldovi se daří k večeři vynikající kus kus s červenou řepou a tak s plnými pupky usínáme.

Olda

Dneska byl původně v plánu nejdelší den, protože jediný kemp, který jsme v Bratislavě našli byli Zlaté Piesky. Ale Verče se podařilo zapátrat v mapě a našla kemp Divoká Voda na ostrově uprostřed Vodného diela Gabčíkovo. To by nám mělo tak 20 km ušetřit, což je fajn. Bohužel ještě než projedeme Komárnem zapomene odbočit a už si zajíždíme. Chvilku je stezka dobrá, ale to se rychle mění. Vede po protipovodňovém valu, ale její povrch tvoří z Dunaje vytěžené oblázky. Místy je vrstva tak 5 – 10 cm, v čemž se absolutně jet nedá a už vůbec ne s naloženým kolem. Možná tak na fatbiku. Hrozně se trápíme a mě to brzy přestane bavit. U vesnice Velký Lél sjíždíme s tím, že to objedeme po silnici. Mě se ještě podaří špatně odbočit, takže zase pár zbytečných kilometrů navíc. Ve vesnici Velké Kosihy dáváme přestávku. Našli jsme odpočívadlo pro cyklisty s posezením, záchody, sprchou a automatem na sladkosti, ale nakonec raději popojedeme kousek do hospody. Tady trochu zkonsolidujeme síly a hlavně morál po předchozím hodně nepříjemném úseku. Je polojasno, ale od rána postupně sílí vítr, zatím to není fatální, ale trochu nám to cestu začíná ztěžovat. Další kilometry vedou po silnici a pak má stezka naštěstí asfaltový povrch. Cestou potkáváme kluka z Anglie, který jede Dunaj od pramene až k Ústí, prohodíme pár slov a doporučujeme to za Komárnem zkusit raději Maďarskem. Rovinka ke hrázi Gabčíkova je náročná. Fouká přímo proti a Verče se nejede moc dobře. U vody dáváme přestávku, ale asi sem chodí hodně lidí na zastávku na cigáro nebo autem na špeka, takže je tu hromada odpadků. Škoda, jinak by to bylo moc pěkné místo. Hráz je opravdu impozantní, impozantní je i  výhled na vodní plochu, dál na Dunaj a bohužel i na blížící se bouřku. Přejíždíme na ostrov a jedem kolem CHKO Dunajské Luhy. Cestou začíná krápat, tak se rozhodneme u vesnice Bodíky sjet ke kapličce,  která má před sebou prodlouženou stříšku. Asi 20 vteřin po tom co zastavíme se rozprší, no ale jak. Totální průtrž, ke které se přidává vítr trvá o různé intenzitě, kdy se střídají silný déšť, totální chcavec a průtž asi hodinu. Pak můžeme šlapat dál. Bouřka přešla, ale přímo proti nám fouká silný vítr. Jsme skoro bez jídla, tak ve Vojce nakupujeme v hospodě a pak na benzínce. Už máme přes 100 km a posledních 10 do kempu je očistec. Zkusím vyjet na hranu vodní nádrže, ale to je nesmysl. Kvůli větru se tam skoro nedá jet, tak sjíždíme dolů, kde fouká trochu méně. Než dojedeme do kempu, musím asi 3 x zastavit, protože jsme opravdu vyčerpaný. Recepce kempu je v hotelu, tak Verča vyřizuje spaní a my můžeme postavit stan na volné louce za hotelem. Kemp se tomu moc říkat nedá. Udělá se nakonec moc pěkný večer, takže po večeři za křiku Slováků popíjejících u chatek usínáme. Vybavení na spaní zatím úplně v pohodě. Verča spí s Vojtou a na mě se mačká Olin. No v péřovém spacáku je mi v noci vyloženě vedro, přecijen 4 lidi ten stan pěkně zafuní.

kemp: http://www.divokavoda.sk/ubytovanie/camping/

Den 5.

Čunovo – Vídeň – 85 km

http://www.sports-tracker.com/workout/sachmet/59102a84c3d639032fb70496

http://www.sports-tracker.com/workout/sachmet/59108e86205b9b6c70acb801

http://www.sports-tracker.com/workout/sachmet/59104b11f1757244b59f1d91

Verča

Ráno nás budí sluníčko a vypadá to, že máme před sebou další slunečný den. Protože dnes je u nás i ve Vídni státní svátek přemýšlíme jak to asi bude v Bratislavě. Potřebovali bychom si nakoupit ještě než dorazíme do Rakouska. První kilometry vedou podle vody a jak se blížíme k Bratislavě přibývá bruslařů a cyklistů. Zastavujeme u stánku, kde si dáváme dva čerstvé škvarkové pagáčky a limonádu. Kluci si zatím půjčují dětské kolo a motorku a tak je necháme si taky pár metrů najezdit. Když projíždíme Bratislavou zeptáme se místního a ten nám poradí otevřené Tesco. Olda nás nechá v parku u školy a vydává se na nákup. Kluci si zatím vybíhají schody a honí se v trávě. Když se Olda vrátí má pro kluky mléčné řezy. Vojtík však svůj rozlomí na půl a půlku položí na lavičku, kde ho okamžitě bere do zobáku vrána a rychle s ním letí pryč. Zlodějka jedna opeřená:). Dál nás z dálky pozoruje, zda ještě nějaké jídlo neodložíme. Pod mostem se chytáme již známé cesty kterou jsme jeli na jaře loňského roku a víme že hranice jsou blízko a celá cesta až do kempu do Vídně je nám známá. Vloni nás na ní trápil silný boční vítr. Letos je to o něco lepší díky bohu. Ovšem už jsme zapomněli na to nejnepříjemnější a to je nekonečnost této cesty. Krajina je stále stejná. Jede se po valu a kolem jsou stromy a před Vámi stále to samé. První stavba před námi je rafinérie, kde vzpomínáme na loňské kojení Vojtíka:). Čas máme dobrý a tak se rozhodujeme ještě zajet na nákup abychom si k večeři mohli udělat vajíčka. Dnes se těším do kempu, že konečně vyperu špinavé oblečení. Bohužel pračka stojí 5 euro a tak volíme praní v ruce a sušička je k použití zdarma. Tak aspoň že tak.

Olda

Ráno je krásně. Chladno a větrno, ale modrá obloha. V kempu se rekonstruují sprchy takže se jdu osprchovat na jeden z hotelových pokojů, který je pro toto vyčleněn. Vyrážíme vcelku brzy, dneska by to nemělo být tak dlouhé. Přes Dunajské Luhy jedeme po parádní stezce až do Bratislavy. Vítr nám cestu ztrpčuje velmi. Neodoláme zastávce u bufetu Vyža. Kluci můžou blbnout na odrážedlech a tříkolkách a nás čeká snídaně šampionů. Pivo, malinovka a čerstvé pagáčky. Po cyklostezce objíždíme Petržalku, ale pak musíme sjet k Ekonomické Univerzitě, kde skočím do Tesca na nákup. Pak můžeme pokračovat po cyklostezce kolem Petržalky až na hraniční přechod s Rakouskem. Tenhle úsek se mi líbil už vloni. A tady se loučíme se Slovenskem. Cestu do Vídně známe z minulého roku, kdy to byla naše první cyklocesta. A bohužel se opakuje stejný scénář, takže se klátíme mezi polemi ve větru až do Hainburgu. Tam nás čeká dlouhá zastávka na hřišti a oběd. Když si dostatečně odpočineme, pokračujeme v cestě. Dlouhý most vysoko nad hladinou Dunaje nás převede na druhý břeh. Tady vede asfaltová, rovná jako když střelí stezka až do Vídně. Je to poměrně jednotvárný úsek. Jede se po náspu a okolo jsou louky, lužní lesy a slepá ramena řeky. Krásné, ale po 30 km je to poměrně jednotvárné. Naštěstí vítr drží stromy a jede se příjemně. Kousek před Vídní jsme už hodně unavení, tak dáme krátkou přestávku. Jen tak si sedneme na zadek na cyklostezce a pak pokračujeme. Do Vídně vjíždíme u rafinerie. Pak začíná cyklostezka připomínat dálnici a přes odpočinkovou zónu s rybáři a piknikovými místy nás vede do města. Cestou odbočíme, abychom mohli nakoupit a pak už dojedeme do našeho známého kempu Neue Donnau. K večeři si dáme vejce, já se můžu postarat o kola. Předpověď nám bohužel nepřeje, počasí se má zhoršit a zítra má pršet. S Verčou ještě u skleničky vína posedíme v předsíni za zvuku bubnování deště o stan a jdeme si lehnout poměrně pozdě.

kemp: http://www.campingwien.at/camping-wien-neue-donau/

Den 6.

Vídeň – Kremms am Donau – 94 km

http://www.sports-tracker.com/workout/sachmet/5911e62bc3d639032fd1ea58

Verča

Když se ráno vzbudíme po deštivé noci zjišťujeme, že se výrazně ochladilo a déšť neustává. Hold i takové dny k cyklocestování patří. Svižně balíme, nabalujeme děti a rovnou je oba schováváme do croozeru. Z našeho plánu projet si Vídeň zbude jen zajet se podívat na Prater. Zjišťujeme, že Vídeň je ideální město pro ty, co rádi jezdí na kole. Město je protkané cyklostezkami. Potkáváme školáky ale třeba i cyklisty v pracovním obleku. Určitě se sem ještě vrátíme na nějaký prodloužený víkend a město více prozkoumáme. Pár fotek u Prateru, video, magnetka a vracíme se přes most zpátky na naší cyklostezku. Déšť trochu ustává, ale pořád je dost chladno a po sluníčku ani stopy. Za to cyklostezka podél Dunaje je v tomhle úseku perfektní a všude kolem je cítit medvědí česnek, který nás doprovází celou cestu podél Dunaje.  Celkově dnešní den jedeme po asfaltové cyklostezce, takže do toho můžeme šlápnout, škoda že už se po předešlých pěti dnech začínají Oldovi ozývat bolavá stehna. Cestou potkáváme velkou skupinky čechů, kteří na nás křičí: Přidej, Dělej…no bylo by stačilo kdyby řekli Ahoj. Většinu cesty nás po řece doprovází výletní loď, s kterou se předjíždíme, ale nakonec nám ujede. Pro Olíka to je nová zábava a jakmile vidíme jakoukoliv loď začně křičet: Tatí přidej…a prostě musíme ji předjet. Kemp se nachází přímo ve městě Kremms am Donau u vody. Je malý, ale jak záchody tak sprchy jsou vyhřívané což po chladném dni je pro nás skvělým bonusem. Kluci si i přes chladný den vychutnávají zmrzlinu a my stavíme stan. Naproti kempu se na kopci tyčí krásný benediktinský klášter Göttweig, který je v noci osvícený. Po nás přijíždí do kempu ještě pár, který jede na dvoukole který se skládá z předního lehokola a zadního obyčejného kola. Pro nás něco velmi zajímavého a jen párkrát viděného.

Olda

Po probuzení zjišťujeme, že oproti včerejšímu dni je dnes výrazně chladněji. Aby toho nebylo málo tak déšť, který přihnal vítr včera večer stále trvá. Vloni jsme Vídeň jen profrčeli, tak jsme si letos naplánovali ji trochu více projet, ale v tomhle počasí teda nevím. V dešti balíme a oba kluky skládáme do croozeru, asi si to moc neužijou. Teplota je kolem 10C, do toho fouká a drobně prší. Oblékáme na sebe co máme, bundy, dlouhé kalhoty, čepice a rukavice a vyrážíme do města. Přes Praterbrucke do obrovského parku okolo zábavního parku Prater. Tady nás obzvlášť mrzí, jaké je počasí. Kolem nás jsou dětská hřiště, stánky a atrakce. Být pěkně tak nepospícháme, aby si to kluci užili a mohli se vyblbnout. Takhle se jen zastavíme koupit magnetku a pokračujeme v cestě. Shodneme se na tom, že se do Vídně musíme někdy vrátit, alespoň na prodloužený víkend. V Leopoldstadtu odbočujeme zpět k Dunaji, kde se opět napojujeme na Dunajskou cyklostezku a míříme ven z města. Vídeň je pro cyklisty opravdu přátelské město. Můžete ho projet  po cyklostezce aniž byste zajeli do města a pokud už do něj zajedete, tak se budete na kole cítit příjemně i v ulicích. Cyklopruhy vedou mimo silnice a poprvé jsem viděl semafor na kola, který vás zastaví, abyste dali přednost chodcům. Nešlape se nám moc dobře, je chladno a vítr fouká proti nám. Zastavujeme na přestávku u Korneuburgu, kde se zvládneme najíst a Vojta hrozně zaprasit. Bohužel déšť nepřestává, tak kluci musí zpět do vozíku. Úsek do Tullnu je pro mě poměrně utrpení. Nohy si nějak pořád nezvykli na to, že jsou na cestě, takže Verča kvůli mě musí zpomalovat a čekat na mě. Stezka vede po břehu Dunaje a cestou se tak můžeme předhánět s nákladníma a výletníma loděma. Když vidím most v Tullnu, tak jsem rád, že máme tenhle úsek za sebou. Ve městě najdeme obchod na nákup a dokonce na nás občas vykoukne sluníčko. Před odjezdem z města zastavíme na dětském hříšti a dáme si houskový oběd.  Za Tullnem stezka na nějakou dobu opuští Dunaj a vede nás podle silnice a mezi vesnicemi než nás dovede k obrovskému vodnímu dílu, po které přejíždíme na druhý břeh řeky. Cestou potkáváme taťku s dvěma malýma klukama, kteří jedou na svých kolech. Reagují na Českou vlaječku, takže než pokračujeme dále, prohodíme pár slov. Odtud pokračuje opět široká stezka po břehu řeky. Počasí je stále zamračené, ale déšť už jsme nechali dávno za sebou. Terén na levém břehu řeky se začíná mírně zvedat, což ve mě trochu budí obavy. Do Kremsu dojíždíme přes les kolem kontejnerového depa, kde se vracíme k Dunaj. Kemp je poměrně malý, čistý a útulný a plný karavanů jako většina kempů v Rakousku a Německu. Při stavbě stanu se roztahuje a vysvitne sluníčko. Klukům koupíme jako odměnu za nudný den ve vozíku zmrzku a vaříme večeři. Z kempu je parádní výhled na klášter na druhém břehu řeky, hlavně při západu slunce je to parádní podívaná. Uleháme s myšlenkou na zítřejší pěkné počasí.

Kemp: http://www.donauparkcamping-krems.at/

 

Den 7.

Kremms am Donau – Willersbach – 76 km

http://www.sports-tracker.com/workout/sachmet/591333f4f1757244b5c96ad3

Verča

Ráno je konečně zase slunečné. Dnes to vypadá na hezký den a ano opravdu takový je. V klidu balíme, dnes to nemáme tak dlouhé. Ještě obdivujeme dvoukolo a dáme se do řeči s jeho majiteli. Olda si s nimi prohodí pár vět, dáme jim naši samolepku a vyjíždíme. Později nám onen pár na dvoukole napíše pozdrav na naši stránku Berkovi na kolech. Kousek od kempu přejíždíme most, který se zrovna opravuje a sice jen tak tak ale projedem. První přestávku dáváme o pár kilometrů dál v Dürnsteinu na krásném dětském hřišti, kde se zrovna fotí nějaká orchestrová kapela v uniformách. Dál je stezka naprosto nádherná. Projíždíme mezi vinicemi, kolem nás jsou už i kopečky a počasí je perfektní. Když zmizí vinice, stezka nás vede jak jinak než podél Dunaje, kde se můžeme kochat na protějším břehu zříceninou Hinterhaus, zámkem Schönbühel a prvními výhledy na zasněžené vrcholky Alp. Poslední naší možností dnes nakoupit je město Melk, které má velmi hezké historické centrum a velkolepý barokní klášter. Nákup, zmrzlina, hřiště a jede se dál. Dnešní den se opravdu povedlo jak počasí tak super stezka, kéž by to tak bylo i další dny. Když přijedeme do kempu jsme vcelku překvapení. Malý plácek 15x15m obrostlých keři a nic. Nakonec zjišťujeme že kemp patří k penzionu a od majitelů dostaneme klíče od vchodu, protože tady večer nebudou a uvnitř se můžeme vykoupat, nabít si elektroniku a máme přístup k vodě. Takže nakonec pro nás jeden z nejlepších kempů.

Olda

Po dlouhé době nás ráno budí sluníčko .. SUPER ! Teplota nijak závratná, co taky čekat od začátku května, ale je krásně. V kempu balíme a prohodíme pár slov s párem, kteří jedou z Frankfurtu na prapodivném dvoukole až do Budapešti. Po mostě přejíždíme na druhý břeh a stezka nás vede jedním z nejmalebnějších úseků na trase. Okolo se zvedají vysoké skalnaté kopce, kterým vévodí strážní hlásky. Pod nimi pak Rakouské upravené vesničky s věžičkami kostelů a kolem nich pak broskvové sady a vinice. Potkáváme také první stánky na prodej přebytků, ale med ani marmeládu nepotřebujeme. Brzy zastavujeme na hřišti, protože musíme klukům kompenzovat včerejší nepovedený den, tak jsme rozhodnuti zastavit na každém, které potkáme. Najdeme parádní kolotoč a podaří se nám narušit focení místní kapely v uniformách. Na nebi ani mráček a my pokračujeme kaňonem až do Melku, kterému dominuje klášter na skále. Provedeme kola přes památkovou zónu, Olíkovi koupíme zmrzku a jdeme na nákup, který je tentokrát větší. Některé potraviny už nám začínají docházet. V Rakousku je hrozně drahé maso, ale zase hodně levná a neporovnatelně kvalitnější nutella. Dál cyklostezka téměř dálničního typu vede po břehu až do Ybbs am Donnau. Původně jsme si tu domlouvali spaní přes Warmshowers, ale bylo by to v bytě a ráno bychom museli moc brzy vstávat a tahat všechny naše krámy někam do bytu se mi moc nechce. Volíme tedy malý kemp u penzionu ve Villersbachu. Dostáváme klíč od penzionu, kde jsou záchody a sprcha. Tohle je pro mě ideální typ ubytování. Večer u vody krásný západ slunce.

Kemp: http://www.gasthof-krenn.at/Camping-Preise.6.0.html

Den 8.

Willersbach – Linz – 86 km

http://www.sports-tracker.com/workout/sachmet/59147705c3d639032ff3fe6f

Verča

Tak to vypadá, že nám štěstí přeje a zase máme slunečné ráno, ale i přesto nás čeká balení vlhkého stanu, díky spaní blízko vody. Když vše sbalíme a vyrazíme, po dvou kilometrech Olík hledá brýle a vzpomene si, že je nechal u kempu na hřišti. Takže já se otáčím a vracím se pro ně. Naštěstí tam jsou stejně tak s jedním USB kabelem, který musel Oldovi vypadnout při balení. Aspoň sem si nezajížděla zbytečně. Stezka vede stále podle vody, po příjemné asfaltce a se super výhledy. Po cestě zajíždíme na náměstí města Enns a dále ve městě hledáme Lídl, hobby market na nákup plynové kartuše a bankomat. Já vždy hlídám kola s Olíkem a Vojta chodí na nákup s Oldou. Dál nás stezka vede rozkvetlou loukou s výhledy na Alpy. Když jsme se začali blížit Linci po levé straně přes vodu bylo množství komínů a továren. To bývá u většiny velkých měst. Když sem si stěžovala, že se vždy těším na hezký okraj města a vidím jen továrny, že co prý bych chtěla. Náměstí na okraji města a v centru továrny? Občas je Olda vtipnej…Stezka vede podél parku s jezerem, což je asi oblíbené místo lidí z města. Je tu několik dětských hřišť, restaurace a vedle ní malý oplocený kemp uprostřed parku. Ale tak proč ne. Necháme děti vyblbnout na hřišti a jde se stavět stan. Vojtíška jdu dnes uspat dřív a mezitím Olík pomáhá Oldovi s vařením večeře. Je to náš malý kuchtík. Bohužel po půlhodině vaření se Olíkovi podaří převrhnout celý hrnec s brambory a masem a vylít ho do trávy. Snažím se zachránit aspoň nějaké brambory, které nejsou špinavé od hlíny zatím co malej i velkej Olda trucujou opodál. Nakonec je večeře zachráněna ačkoliv jí je jen polovina.

Olda

Ráno je od vody chladno a tráva i stan jsou mokré od rosy, ale obloha jak vymetená a předpověď slibuje ještě teplejší den. Pokračujeme stejnou krajinou jako včera, mezi kopci a lesy pod kterými jsou malebné vesničky. Tohle mě baví moc. V Greinu vidíme na druhém břehu krásný zámek a výletní parníky i přesto, že není sezona. Kousek nad Greinem nás stezka odvádí od řeky dál, mezi pole. Na nebi není ani mráček a je opravdu teplo, tohle si moc užíváme. V dálce máme možnost spatřit hřeben Alp, ke kterému bychom měli za několik dnů dojet. Stezka se brzy zase vrací zpátky k Dunaji. Na cestě máme další větší město – Enns. Vjezd do města je bohužel trochu zmatený kolem kolejí, dálnic a továren. Přejedeme řeku Enns a vyšlápneme si na starobylé náměstí. Pak musíme najít opět obchod, ale trochu se po městě motáme než se nám to podaří. Mám strach, aby nám nedošla plynová kartuše, tak hledáme v okolí nákupního centra outdoorshop. Ten tam není, ale podaří se mi ji najít v hobby marketu, takže vše vybaveno a my můžeme pokračovat. Za městem opět po přehradní nádrži překračujeme Dunaj na druhý břeh a pokračujeme až k Linzi. Na naší straně jsou lužní lesy, ale když se blížíme k městu, tak pohled přes vodu není moc idilický. Několik kilometrů vidíme jen komíny továren a průmyslové provozy. Na cyklostezce je opět provoz, potkáváme cyklocestovatele, ale silničkáře. V Linzi je kemp u Pleschingerského jezera. Kolem se nachází klidová zóna kam chodí obyvatele sportovat a odpočívat, kolem jezera jsou stezky a hřiště a restaurace u které je oplocený pozemek na stavbu stanů. Jsme tu s dalšími dvěma cyklocestovateli. K večeři vaříme buřtguláš. Olík mi pomáhá, ale všechno si to zkazí tím když kopne do vařiče a půlku hrnce omylem vylije.

kemp: http://www.oberoesterreich.at/oesterreich/unterkunft/150057/zeltplatz-linz-pleschingersee.html

Den 9.

Linz – Passau – 102 km

http://www.sports-tracker.com/workout/sachmet/591600e0c3d639032f0b6835

Verča

Ráno vstáváme před šestou a svižně balíme. Dnes nás čeká dlouhých 100 km do kempu a tak se každá minuta hodí. Snídani si dáváme až na dětském hřišti vedle kempu poté co máme sbaleny všechny ostatní věci. Kávička a nutella, kterou Olda vyjimečně koupil na dovolené a tak si ji tady oblíbil, že už máme druhou! Linec v podstatě jen objíždíme okolo tak pořizujeme pár fotek a jede se dál. Když stoupáme podél silnice do kopce všimne si Olda že mi zadní kolo dělá osmičku. Pro jistotu hned nalézáme na mapách servis, nechceme nic riskovat. V Aschachu jsou rovnou dva servisy tak si tam uděláme pauzu a vše vyřídíme. Je potřeba přejet most na druhou stranu, najíždíme na něj a bílá dodávka odbočuje vlevo. Díky ní Olda nevidí za auto a tak se rozjede. Zpoza bílé dodávky se vynoří auto a už je jen slyšet skřípání brzd. Nevím zda víc Oldových nebo té paní v autě. Naštěstí se nikomu nic nestane, ale i tak jsem z toho hlavně já hodně vyděšená. Olda nás nechává v parku a odchází s mým kolem do servisu. Kluci si zatím vychutnávají zmrzku u fontánky. Dneska to vypadá na další slunečný den. Dál jedeme podle vody, začíná přibývat česky mluvících cyklistu a my jedeme dál s plánem najít nějaké hezké místo na přestávku. Mě se dnes jede velmi dobře a tak pauzu stále posouvám co to jde, ale Olda si ji nakonec prosadí. Nakonec se nám to daří u hřiště vedle hotelu. Vojtíšek má již velký hlad a tak cestou dostal celozrnné sušenky. Když ho vyndám vyděsím se. Je celý oteklý a má vyrážku jak na obličeji tak na rukách a nohách. Vůbec netušíme co by to mohlo být. Tady už se začíná stezka i vlnit. Čeká nás pár kopečků při kterých se zapotíme. Dojíždíme k odpočívadlu pro cyklisty, kde je opět automat s jídlem a navíc i zmrzlinou, hřiště, možnost dobytí elektroniky a nářadí na opravu kola. Olík si tady leze po lávkách zavěšených na stromě. Různě spolu blbneme a v jednu chvíly když jdu za ním se směje a přepadne dozadu. Spadne asi z dvoumetrové výšky, ve vzduchu se přetočí a dopadává na levé rameno. Chvíly brečí ale vypadá to, že je vše v pořádku. Jen při nandavání do cyklosedačky říká Pozor tati já mám bó. Pár kilometrů nás dělí od Pasova. Když dojíždíme do města obloha se začíná zatahovat. Hledáme kemp a nakonec najdeme Kanu club. Překvapuje nás, že na Kanu club je dost drahej, ale co je to na hezkém místě u vody a koukáme že tady jsou další cyklocestovatelé. Kluky vypustíme aby si hráli a Olík se za chvilku vrací se sušenkama od jednoho staršího páru cestovatelů. Vojtíšek jako včera usíná první a my si doděláváme jídlo, Oldu čeká sníst pořádná porce zeleniny protože omylem koupil zeleninu s houbami, které já nedokážu pozřít. A já si dělám zbytkové jídlo Granatýrku. Když jdeme spát vždy Olda schová pod stříšku stanu croozer, obě kola a dá na ně zámek na kolo. Jako vychytávku dostal v práci alarm. Vychytávka to je opravdu obzvlášť tuhle noc, kdy se spustí pořádný slejvák, voda nateče do alarmu a ten se vyskratuje a kolem druhé hodiny ráno nechce přestat řvát…nedá se napsat že píská on doslova řve. Jediné jak ho jde na chvilku vypnout je když ho Olda silně stiskne zubama. Rozšroubovat se nám ho nedaří a tak je zlikvidován na záchodě. Já bohužel při této akci zjišťuji že sem si nechala kecky venku a ty jsou ale naprosto skrz na skrz mokré. No to se mi moc nepovedlo.

Olda

Ráno se rozhodujeme sbalit náš pojízdný cirkus a přesunout se na snídani na několik metrů vzdálené hřiště. Tam můžou kluci divočet dle libosti my si můžeme dát v klidu kávu a pečivo s nuttelou, kterou už nemůže Verča ani cejtit, Počasí není po ránu tak pěkné jak předchozí dny, je poměrně hodně oblačnosti a teplota taky nijak závratná. Když projíždíme podle Linze uvidíme přecejen trochu víc, než jen továrny, ale nijak nás to neuchvacuje. Dunajská cyklostezka teď vede podle frekventované silnice, ale stále mimo ni, to ničemu nevadí. V Ottenheimu pak silnici opouští a vede klasicky podle vody. Potkáváme čím dál častěji skupinky cyklistů z Česka. Hranice je 30 – 40 kilometrů přes kopečky, tak je jednoduché se sem dostat. Krajina se oproti včerejšku opět změnila, kopečky se od řeky vzdálili a tak vidíme hlavně listnaté lesy a pole. Už delší dobu se mi nelíbí Verčino zadní kolo, mám pocit že není správně vyvážené, jako by se na něm dělala lehká osmička. Proto když dojedeme do malebného Aschachu stavím se v servisu. Je tam mladej kluk co umí dobře anglicky tak není problém. Kolo hodí na hák a říká, že zadní kolo je vyvážené perfektně, že to je možná efekt toho když je naložené a možná trochu klame dvoubarevný plášť. Platt nic nechce tak mu děkuji a loučíme se. Cestou se mi povede nás přivést do nebezpečné situace. Když chci vjet na silnici a tak dám přednost odbočujícímu autu a už přehlédnu, že je za ním druhé a to pak musí hodně ostře dobržďovat aby mě s vozíkem z boku netrefilo. FUJ ! Člověk musí být stále ve střehu, hlavně když veze prcky. Od rána se počasí postupně zlepšuje, pořád je chladno, ale oblačnost postupně mizí a ukazuje se nám modrá obloha. Dnešní úsek má přes 100 km, tak jsem rád, že máme takhle dobrý čas a v 1 hodinu už je za námi víc jak 60. Za městem opět vjíždíme do kaňonu. Dunaj si tu prorazil cestu mezi kopci a okolo nás jsou vysoké stráně se spoustou strážních hlásek a hradů. Z kopců se dolů valí potoky. Pozdní oběd si dáváme na hřišti u penzionu, který je mimo sezonu ještě zavřený a pokračujeme dále. Po čase se kaňon otvírá a parádní cyklostezka končí a teď vede do kopce při hlavní silnici. Do Pasova už to není daleko. Odpoledne už není po ranní oblačnosti ani památka, obloha opět jak šmolka a slunko peče. Přejíždíme na druhý břeh a zanedlouho se loučíme s Rakouskem a přijíždíme do Bavorska. Díky aktuální politické situaci na hranici stojí hlídka, ale pravděpodobně nepůsobíme podezřele, takže jen projíždíme. Stezka tady vede vesničkami tak stavíme v Jochensteinu na hřišti. Pro cyklisty je tam i občerstvení, ale hlavně cyklopoint. Mapa, stojan s nářadím, zásuvky, automat na zmrzlinu a brožurky míst co stojí za návštěvu. Tady se bohužel stane událost, která zásadně ovlivní zbytek naší cesty. To se ukáže později. Olík leze po prolejzce, s Verčou na sebe dělají xichty a ona na něj jakoby gestem bafne. Olík se nepochopitelně lekne a padá asi z dvou metrů na rameno. Chvilka breku, pofňukávání, ale Olík není z těch děti, které jsou z cukru, takže za chvíli divočí dál jak kdyby se nechumelilo. Poslední úsek vede podle silnice, kde je velký provoz, takže žádná velká paráda. Vestou ještě nakoupíme v nettu, které jsem si z Německých marketů oblíbil asi nejvíc. Na Pasov jsem se těšil moc. Mám ho v paměti z dob krátce po revoluci, když nás táta vozil na výlety do Německa a hlavě mám obrázek na staré město se spoustou věží. A ten samý se mi daří vidět při našem příjezdu. Bohužel proti sluníčku to na focení moc není. Máme trochu trabl s hledáním kempu. Tam kde by měl být napřed nachazíme jen park a parkoviště pro karavany, nakonec najdeme šipku, která nás pře kopeček nasměruje až do vodáckého kempu u řeky Ilz. Chtěli jsme vyprat, ale pračka je bohužel rozbitá. Nicméně sprcha a ostatní náležitosti jsou třeba. S postarším párem Německých cyklocestovatelů prohodíme pár slov a pak nás čeká opět večerní rituál vaření a koupání dětí. V podvečer přijíždí ještě Francouzská cyklorodinka, která je oproti nám mnohem víc nabalená. Olík do noci divočí s jejich holčičkou, která už šlape na kole sama. Ona jezdí na kole a on za ní běhá nahoru a dolů, takže pak padne do spacáku úplně vyřízenej. V noci nás probudí nepříjemnost. Díky dešti natekla voda do kapesního alarmu, který používám na zabezpečení kol v noci. Nejde mi nijak zničit, ani vypnout, tak nezbude než ho spláchnout do záchodu.

kemp: http://www.camping-passau.de/

Den 10.

Passau – Braunau – 87 km

http://www.sports-tracker.com/workout/sachmet/5917669c205b9b6c701129a6

Verča

Ráno u vody je chladné a mokré a nebe plné mraků. Vydáváme se si projet Pasov a najít krám na nákup zásob. Sice krám nacházíme ale zajíždíme si díky tomu 10 km. Hold občas to jinak nejde. Další kilometry přidáváme, když se snažíme přes centrum vymotat na stezku. Takže naše skóre je, že jsme ještě nevyjeli z Pasova a už máme 15 km najeto. Dnes máme na výběr zda jet rakouskou nebo německou stranou. Nakonec díky kopečkům a mému návrhu volíme německou což dopadne tak že nejen že tam jsou kopečky, ale navíc jedem v lese, po kamenech a kořenech, takže se nedá jet a musíme tlačit. Na nebi se začínají čím dál víc objevovat mraky a začíná foukat. Už je jasné, že nás brzy dostihne bouřka a je potřeba se někde schovat. Bohužel zrovna nejedeme žádným městem ale jedeme podél břehu a po levé straně zahlídnu dům a tak tam zkusíme jet a hledáme aspoň kousek střechy pod který bychom se mohli schovat. Z domu vychází stará babička a kouká na nás co tady asi chceme. Svojí lámanou němčinou a rukama se snažím vysvětlit že hledáme míst na ukrytí před blížící se bouřkou. Babička nás pobídne ať jdeme za ní, jde ke stodole, kterou pro nás otevře a pobídne nás ať se schováme uvnitř. Dá nám i židle abychom si mohli sednout. Po chvíly přichází její manžel a nese nám domácí limonádu. Zatím co Olík sedí nadšený v traktoru my se dáváme s pánem do řeči. Po 15 minutách déšť ustává a tak se vydáváme dál. Je super potkat na cestách takto milé lidi. Do kempu to už nemáme daleko ale mám z toho trochu strach protože nemohu najít stránky kempu. Strach byl opodstatněný. Nikdo v kempu není krom několika dělníků a hned vedle se staví uprchlické centrum. Vracíme se proto ke caravan kempu, který nás vyděsí ještě víc. Všude se válejí odpadky, běhají polonahé děti, silnou starou romku tam masírují mladý bezzubý chlapec. No tady teda rozhodně nezůstanem. Na internetu hledáme nejbližší další kemp a zjišťujeme že 5 km odtud je hostinec vedle kterého se dá postavit stan. Pro jistotu tam Olda zavolá a ano můžeme přijet. Spíme nakonec vedle dřevníku na plácku trávy. Zezadu hostince je udělaný vchod do sprcha a na záchod. Nakonec je to moc fajn ubytování. Krom jednoho karavanu jsme tu sami a krásný západ slunce a k večeři maso s cuketou nám zlepší náladu.

Olda

Ráno v údolí u potoka je chladné a vlhké. Vyrážíme poměrně časně a balíme mokrý stan. Chceme si projet historické centrum Pasova a využít toho, že jsme v Německu a udělat větší nákup jídla a něco málo v drogerii. Aplikace mapy.cz funguje výborně tak, že Vám najde i nejbližší obchod. Koukáme tedy kde je Lidl a bohužel až na druhém konci města. Nevadí, alespoň se trochu projedeme. Když teď zpětně o tomhle ránu píšu, vybavuje se mi, že jsme byli s Veronikou rozhádaní, ale zaboha už si teď nevzpomenu proč. Ono je to ostatně jedno, spíš by bylo kupodivu se během tak dlouhé cesty nepohádat kvůli ničemu. V tomhle směru na nás mají tyhle cesty poměrně blahodárný vliv. Člověk nemusí řešit hlouposti každodenního života, ale jen několik málo věcí, které jsou v danou chvíli podstatné. Kudy jet ? Co jíst ? Kde spát ? a pak problémy, které se vyskytnou mimoděk. Zlomená tyčka u stanu, bouřka nebo píchnutá duše. Během toho všeho stejně musíte táhnout za jeden provoz, protože okolo nikdo jiný na koho byste se mohli spolehnout není. Tím vším je to jednodušší, takže hádky jsou během cest věc poměrně vyjímečné. Ale zpátky z naší cestě. Ranním Pasovem podle vody projíždíme až k okrajové části města na velký nákup, Verča vyřídí DM a teď nás čeká si projet historické centrum. Staré město se nám moc líbí, je plné turistů, ale není divu. Nakonec se v něm trochu zamotáme a než se dostaneme k mostu přes Inn, který se tu vlévá do Dunaje, tak je 11 hodin. Předpověď na dnešek je po několika dnech mizerná. Slibuje hodně proměnlivé počasí a poměrně časté srážky. Přejedeme most zpět do Rakouska a loučíme se s Dunajem, ke kterému bychom se měli za 10 dní v Degendorfu zase vrátit. Začátek Innské stezky mi přivodí trochu rozčarování. Od Dunaje jsem s zvykl na asfaltovou dálnici a tady jen šotolinová pěšina, co se lehce vlní, ale pořád cyklostezka. Našim cílem jsou alpy, tak si musíme pomalu začít zvykat na to, že budeme potkávat kopečky. Cestou nás lehce zkrápí deštík, stejně tak při zastávce na dětském hřišti ve Wernsteinu. Tam se rozhodujeme zkusit jak vypadá stezka po druhé straně, tedy na Německém břehu. Přejíždíme pře malý mostek a trasa vede přírodním parkem pod blízkým zámkem, jen pak se začne podle skal zvedat tak ostře, že musím slézt a tlačit. Tak tohle se moc nepovedlo. Dál jedeme lesem, mírnými kopečky mezi poli a vesnicemi. Počasí se dnes chová aprílově, takže na nás mrkne sluníčko, ale všude spousty mraků a nikdo neví hodiny kdy zase začne pršet. Kousek za Schardingem se stezka vrací k Innu. Vede na vysokém protipovodňovém náspu, ale problém je pro mě povrch. Šotolina s pruhem trávy uprostřed, to je samo o sobě fajn, taky nejsem zastánce asfaltu za každou cenu. Pokud netáhnu naložený croozer ovšem. Takhle to znamená bud jet s kolem po travnatém pruhu a kolečky vozíku v šotolině, nebo kolem v šotolině a jedním z koleček vozíku tak brousit trávu. Takže tohle mě moc nebaví a stezka se takhle táhne kilometry a kilometry a podle mapy to na nějakou změnu nevypadá. Při nejbližší příležitosti se tak rozhodujeme přejet opět na druhou stranu do Rakouska, kde nás vede stezka po silnicích mezi vesničkami, to je mnohem příjemnější. Bohužel se nad námi začínají stahovat mračna a bouřka, která se tváří, že uteče po vodě se nám nevyhne. V tu dobu šlapeme zase kus podle vody nikde nic. Odbočujeme tedy na farmu mezi poli s tím, že se tam zkusíme schovat pod nějakou pergolu ať nejsme durch. Na dvoře farmy je  babička, které se snažíme pomocí několika Německých výrazů a gest vysvětlit a chápe velmi dobře. Otevře nám otevře nám stodolu a my můžeme přečkat déšť v suchu. Olík si vleze do traktoru a já se snažím jejímu muži vysvětlit odkud a kam jedeme. Dokonce nám donesou ovocnou šťávu k pití. Jakmile přestane pršet, musíme pokračovat. Jelikož jsme vyrazili pozdě, je už skoro podvečer a nás ještě pár kilometrů čeká. Do Braunau am Inn, které je neblaze proslulé tím, že se zde narodil Adolf Hitler, dojíždíme kolem sedmé večer. Obloha se zatím vymetla a je teplý podvečer. V Braunnau hledáme kempy značené na mapě a zjišťujeme, že máme problém. Jeden je změněná na Islámské uprchlické centrum a druhý není vyloženě kemp, ale spíš tábořiště karavanů. To svým vzhledem připomíná scénu z filmu Podfuck. Na místo odpočinku musíme řešit alternativy. Naštěstí najdeme na mapách odkaz na Penzion v blízkém Ranshofenu, kde by se mělo dá také kempovat. Po telefonátu zjišťujeme, že zelten ist moglich. Když po pár kilometrech dorazíme, nacházíme malý rodinný penzion na konci vesnice. Za domem pak parkoviště pro karavany u louky. Stan si můžeme postavit na volných travnatých pláccích. Krom jedné osádky karavanu jsme tu úplně sami. K večeři máme maso a zeleninu. Opět jsem rád na nové nádobí, udělat si flák masa v ešusu, který jsme vozili dříve je vtipná představa. Koupelna je součástí domu, a fungl a bez omezení. Konec dne provází krásný západ slunce. S Olíkem si večer ještě dojdeme na hřiště, zmrzku a pivo. Byl to dneska dlouhej den.

kemp: http://www.gasthaus-putscher.at/

 

Den 11.

Braunau – Salzburg – 75 km

http://www.sports-tracker.com/workout/sachmet/59186d81f1757244b5186bce

Verča

Ráno je obloha samý mrak a vypadá to, že každou chvilku začne pršet. Dnes před sebou máme pár kopečků a tak jsme zvědavý jak to vše s bolavými nohami zvládneme. Hned od kempu vede cyklostezka, která nás vrací k řece – Innu. Podél ní však dlouho nejedeme, stezka nás vede do kopců dál od vody. Stoupání je náročné a proto se rozhodujeme si cestu zkrátit po hlavní silnici. Když se vracíme na stezku ve městě Oberndorf Bei Salzburg zamotáme se a vracíme se k ní opravdu velmi prudkou cestičkou zakončenou několika schody. Je to tady moc hezké, ale já tady nechci zastavit na pauzu, že by tady děti moc divočili. Kvůli mě jedeme dál a bohužel nenajdeme místo na přestávku další dvě hodiny. A navíc aby toho nebylo málo momentálně jedeme cyklostezku Tauernradweg což je opravdu cesta necesta. Vede Biotopem, který má jen lesní stezky, zapadané, zarostlé, rozmočené s popadanými stromy. Tudy se opravdu jet nedá a tak hledáme jak se dostat zpátky na silnici. Naštěstí vysvobození přichází po 5ti kilometrech. Teď tedy po silnici do Bergheimu a pak už je to jen co by kamenem dohodil a zbytek dojel na kole do Salzburgu. Dáváme přestávku v rozkvetlých polích s krásným výhledem na Alpy. Do města přijíždíme kolem čtvrté hodiny a tak nikam nespěcháme. Děláme fotky a kocháme se krásným hradem v Salzburgu. Do kempu je to ještě kousek podél řeky, která hraje krásnými barvami. Ve městě mají skvěle udělanou síť pro cyklisty. Kemp je pod vysokým kopcem a bohužel stromy brání ve výhledu na Alpy, ale tak zítra si jich užijem. Dnes zase využíváme v kempu pračky a sušičky, takže dál pojedem čistí a nebojím se říct i voňavý. Jak postavíme stan během pár minut začne opravdu silná přeháňka, tak se rychle schováváme do stanu. Během noci přijde ještě dost silný déšť, ale to vím jen od Oldy, protože já spala tak tvrdě že ani hromy mě nevzbudily.

Olda

Dnes bychom měli dojet až do brány k Alpám. Bohužel předpověď na dnešní den je hrozivá, slibuje déšť, déšť a ještě více deště. Ráno si užijeme ještě epický východ slunce, sbalíme si saky i paky a šlapeme dál po Innské cyklostezce. Ta vede nejprve podle vody, pak nás vytáhne nad lesem do kopce na silnici a pak nás čeká dlouhý sjezd dolů k Salzachu, který jsme vyměnili za Inn. Počasí za moc nestojí, je zataženo a nízké mraky. Déšť se nám zatím vyhýbá, tak snad to tak vydrží. Mraky ničemu nevadí. Stezka nás opět táhne hodně do kopce lesem. Je zajímavé, že i u lesní cesty vidíme stojany se sáčky na psí exkrementy. V Duttendorfu se rozhodujeme vykašlat se na Innskou stezku, která je v těchto místech pouze značená, ale vypadá to, že tendence nahoru / dolů bude pokračovat. Bereme to tedy po silnicích. Verča dostane na bagáž reflexní panel a já zapínám na světle strobo ať jsme vidět. Krajina začíná mít už charakter podhůří. Kvetoucí louky, pasoucí se krávy, ale alpy bohužel díky nízké oblačnosti nevidíme. Na stezku sjíždíme u Oberndorfu. Moc malebné městečko v zátočině řeky. Tauernská stezka nás zavede do přírodního biotopu a je to otřesná jízda. Blátivá, rozbitá cesta lese. Jsem rád když se jí zbavíme a jedeme kus po silnici. Na dohled od Salzburgu na louce stavíme na svačinu. Tady už si začínám uvědomovat, že jsme dojeli na kolech až do alp, což jsme si dřív neuměli představit. Přes hroznou předpověď, se dělá pěkné odpoledne a svítí sluníčko. Motáme se vesnicemi a loukami do Salzburku, kde je cyklostezka opět parádní. Jízdu přes Salzburg si užíváme, cyklostezka po obou stranách. Historickému prostředí města dominuje obrovská pevnost se zasněženými vrcholky v pozadí. Do kempu dojíždíme poměrně brzy. Je kousek dál od řeky u lesa na louce. Moc pěkné místo. Kluci vyskočí z vozíku a běží divočet s ostatními děcky, které už okupují hřiště. Stavíme stan, vaříme a Verču, čeká velké prádlo. Pěkný večer bohužel přeruší bouřka s velkou průtrží. Takže na místo večerního posezení, trávíme večer uvnitř stanu.

kemp:  http://www.campingaigen.com/

 

Den 12.

Salzburg – Sankt Johann im Pongau – 74 km

http://www.sports-tracker.com/workout/sachmet/5919755ef1757244b5288d38

http://www.sports-tracker.com/workout/sachmet/5919fd29205b9b6c703edcd0

Verča

Podle předpovědi nás dnes nečeká vůbec pěkné počasí, tak snad se nesplní. Ráno se vracíme do města, protože si chceme koupit magnetku. Její hledání nás nakonec stojí 5 km, ale aspoň si toto hezké město ještě prohlédneme. Co v městě opravdu nenacházíme je obchod se suvenýry. Nakonec zajedeme i na nákup, kde si s Olíkem užijeme adrenalin v podobě ztráty autíčka v mřížce u krámu. Já silácky mřížku vyndám a Olíka za ruce do díry spouštím a autíčko je zachráněno (stejně ho o dva dny později někde ztrácí 🙂 Olík dostává navíc hezký nový traktor za to jak hezky to zvládá na cestě. O pár kilometrů dál zastavujeme na svačině na hezkém hřišti, kde se Olíkovi povede nový traktor nechat a vzpomene si na něj asi o hodinu později zrovna po vyjetí dlouhého krpálu. Tak snad udělá radost někomu jinému. Ale říká mi neboj mami nebuď smutná koupíme jinej. Mrzí mě to víc než jeho. Dneska už opravdu výrazně stoupáme. Dlouhé stoupání podél silnice k Pass Luegu nám dá opravdu zabrat. Naštěstí je vedle silnice dobře udělaná cyklostezka – zatím. Všude kolem nás se skrývají krásné skály Salzachöfen. Bohužel tam my se s kolama nepodíváme. Konečně jsme nahoře a tady se stezka láme dolů z kopce což by nás potěšilo kdyby tady taky byla cyklostezka, která tady jaksi zmizela. Musíme tedy jet po silnici, což my nemáme vůbec rádi, ale nedá se nic dělat. Aspoň že vůbec nemusíme šlapat. Na chvilku zastavujeme na odpočívadle pro auta, kde nacházím 2 eura 🙂 a jede se dál. Zastavujeme pod kopcem v malé vesničce na hřišti aby se kluci protáhli a pohráli si a kocháme se kopci kolem nás. Na jednom se tyčí chata a pod ní je lanovka. Z mapy zjišťuji že se jedná o cestu k ledové jeskyni Eisriesenwelt, někdy nazývané Posseltova jeskyně. Je to největší ledová jeskyně na světě. Dál pokračujeme po silnici která nás vede pod hradem Hohenwerfen. Zatím máme polojasno, ale blíží se mraky a když projíždíme Bischofshofen musíme se schovat protože přichází prudká průtrž. Když se déšť zmírní vyrážíme do Sankt Johann Im Pongau, kde budeme dnešní noc spát v kempu. Na internetu nemá moc dobré hodnocení, tak jsme zvědaví a o to víc překvapeni. Paní na recepci nás zavede z druhé strany hlavní budovy a dá nám k dispozici malou chatku, kde je sezení uvnitř i venku a elektřina. Pro nás splněný sen. Stejně je to i u Olíka, který pod střechou garáže nalézá šlapací traktůrek. Šlape na něm tak dlouho, až mu musí Olda přidělat na řídítka lampičku aby při jízdě ve tmě viděl. Kolem kempu jsou krásně vidět kopce a hory.

Olda

Po večerní bouřce je ráno takřka idilické. Balíme stan, který je pro změnu zase mokrý, ale na to už jsme tak nějak zvyklí. Po sbalení našeho blešího cirkusu nepokračujeme v trase, ale vracíme se po nábřeží zpět k městu. Magnetka na ledničku je náš už tradiční suvenýr z cest, takže Salzburg bez ní opustit nemůžeme. Než najdeme stánek, kde se dají pořídit, tak to zabere dost času. Krom toho pořídíme pohledy, koupíme Olíkovi malý traktůrek a dojdeme na nákup. Po nákupu už můžeme pokračovat v trase naší cesty. Je 11 hodin, takže je na čase. Vracíme se na cyklostezku na břehu Salzachu, která se časem mění z asfaltu na šotolinu a mírným stoupáním nás vede až do Halleinu. Tam stavíme klukům na dlouhou přestávku ať se pořádně vyblbnou. Kolem nás už jsou ostré skalnaté stěny a před námi se otevírá údolí sevřené mezi sněhem pokrytými štíty. Evidentně nadešel čas, kdy končí škola, takže se hřiště plní víc než je zdrávo. Je čas pokračovat dál. Trasa vede po silničkách mezi vesnicemi, občas nás nutí vyšlápnout trochu převýšení, což nám dává docela zabrat, ale dá se. Místy vyjedeme mezi pastviny a kvetoucí louky. Všude okolo vidím horské masivy s výškou přes 2000 metrů a mě pomalu začíná docházet, že jsme opravdu vlastní silou dojeli do Alp. Nasekáme v nadšení hromadu fotek a pokračujeme podle hlavní silnice, která se začíná zvedat do průsmyku. Za námi se nad jedním hřebenem začínají kupit bouřkové mraky. S velkým úsilím vystoupáme k hospodě na začátku průsmyku Pass Luegu a tady končí cyklostezka vedoucí podle hlavní silnice a my musíme do provozu. Ten není tak intenzivní, protože nad námi tunely a mosty vede dálnice, ale cyklostezka tu není. Místní provoz osobáků a poměrně dost nákladních aut, která míří do nedalekého lomu. Nic moc příjemného, když vezete dvě děcka. Pohled na okolní stěny je impozantní. Skoro kolmo se zvedají od silnice vzhůru. V Tennecku zastavujeme zase klukům na hřišti, už nebyla dlouho pauza. Odtud pozorujeme na horské stěně chatu, sotva na ni dohlédneme. Když se podíváme v jaké je nadmořské výšce, tak s hrůzou zjišťujeme, že zhruba ve stejné, kam máme za 3 dny taky vystoupat. Projedeme kolem hradu Werfen a konečně opouštíme soutěsku a údolí se otevírá. Konečně jedeme zase po stezce, kterou pokrývá šotolina. To je příjemná projížďka až do Bishofenu. Tak opět skočím na menší nákup. V zásadě jen nějaké pití na večer. Drink na oslavu si zasloužíme. Když vylezu ven pomalu se začíná rozpršívat a než vyjedeme tak pěkně leje. Schováme se na druhém břehu u betonárky pod zásobníkem na beton a čekáme než přejde to nejhorší. Nejhorší přejde, ale úplně pršet nepřestane. Stezka nás vede po břehu Salzachu a mokrá šotolina se nám balí na řetěz a kola a tvoří brusnou pastu. Dojíždíme do Sankt Johan im Pongau, kde se opět rozprší, tak se schováváme u školy. Nakonec dorazíme do kempu u penzionu a máme štěstí. Majitelka nás vítá a je velmi přátelská. Krom místa na stan, máme přístupnou  malou chatičku s elektřinou a verandou. Olík najde šlapací traktůrek a do tmy šlape po kempu. Pak dostane lampičku a šlape i s ní 🙂

kemp: http://www.camping-kastenhof.at/campingurlaub-oesterreich.html

 

Den 13.

Sankt Johann im Pongau – Zell Am See – 50 km

http://www.sports-tracker.com/workout/sachmet/591c15d8f1757244b55464ff

Verča

Ráno vstáváme do pěkného počasí. Nejdříve se vracíme do města, kde Olda zaběhne nakoupit jídlo a já plenky. Kluci se zatím vyřádí na hřišti. Nasedáme a vyrážíme. Dnes je den úplně dechberoucí. Modré nebe s pár mráčky, všude kolem kopce, hory se zasněženými vršky, projíždíme loukami pro krásných stezkách, občas je potřeba vyjet kopeček. Přesně takhle jsme si to představovali. Klukům zastavujeme po poledni na hřišti, kde zároveň obědváme. Olík si hraje na pískovišti a najednou slyšíme pláč. Přijde za námi, drží si rameno a je od písku. Asi nějak zakopl a spadl na ruku. Chce si ještě hrát ale očividně ho ruka bolí. Máme to už jen pár kilometrů a tak není potřeba spěchat a kocháme se krajinou. Když přijíždíme k jezeru musíme prostě točit a fotit. Je tady opravdu krásně. Kemp je až na druhé straně jezera. Projíždíme město, kde stezka vede přímo vedle jezera a potkáváme hromady cyklistů na elektrokolech, které tady jsou častější než obyčejná kola. Kemp je opravdu velký a místa na stany jsou dost daleko od sprch ale zase je od stanu vidět na jezero a stačí udělat pár kroků a jste přímo na břehu. Odcházím vykoupat kluky do sprch a během sprchování Olík ruku drží podezřele nízko, při sundáváni trička nadává, že ho to bolí. Všimnu si, že má bouli na klíční kosti. Navíc když odcházíme ze sprchy Olík vyběhne a uklouzne po dlaždičkách a spadne. Od té doby brečí že ho bolí ruka. Ukazuji Oldovi bouli a přemýšlíme co dál. Olík se celou noc budí bolestí, takže je plán na ráno jasný – návštěva nemocnice.

Olda

Počasí po probuzení dává zapomenou na dny minulé a jen mraky nízko v údolí dávají vzpomenout na včerejší déšť. Po sbalení naše první kilometry vedou na náměstí, kde nechávám Verču s klukama na hřišti a opět vyrážím po nákupech. Po téhle dovolence nebude chtít Verča mraženou zeleninu ani vidět 🙂 Taurská stezka pokračuje dál podle Salzachu a to je paráda.. Nad hlavou vrcholky hor na pozadí modré oblohy a okolo rozkvetlé louky. Idila končí ve Schwarzach im Pongau, kde se stezka zvedá po stráni vzhůru. To nemáme šanci vyšlapat, takže tlačíme. Míjíme se s kolegou z Maďarska, který pro změnu jede stezku Alpe – Adria k moři. Tenhle úsek je dost náročnej, lehce se vlní a musíme zase slézt a tlačit. Nicméně stoupající nadmořské výška má příjemný vedlejší efekt – lepší výhled. V Klammu stavíme na benzínce na zmrzlinu a hřiště ať si to užije i mladší polovička výpravy. Odtud vede trasa ostře dolů zpět k Salzachu. Až do městečka Taxenbach trasa mírně klesá. Občas vede mimo silnici, pak vedle ní a nakonec v odstavném pruhu a to opět není příjemný pocit, protože provoz je opravdu silný. Tady přejedeme na druhý břeh a už můžeme šlapat v klidu opět po cyklostezce mimo provoz. V Brucku najdeme parádní hřiště, sluníčko pálí a do Zell am See zbývá pár kilometrů tak zastavíme a kluci zase řádej. Zachvíli se ale Olík vrací, drží se za ruku a pláče. Už se nechce vrátit si hrát. Asi si chuděra musel natlouct. Balíme se a jedeme směr kemp, který je na druhém břehu jezera. Příjezd k městu patří do kategorie EPIC. Cítím se naprosto úžasně, tohle je hlavní meta naší cesty, odtud si budeme užívat Alpy a pomalu se vracet k domovu. V kempu stavíme stan a chodíme se kochat jezerem. Zbytek večera bohužel tak pozitivní není a naše nadšení se mění v obavy. Olíka při pohybu ruka bolí, na klíční kost má bouli a bojí se s rukou hýbat.

kemp – http://www.seecamp.at/

 

Den 14.

Zell Am See – Zell Am See – 15 km

http://www.sports-tracker.com/workout/sachmet/591c4b28f1757244b557bab5

Verča

Olda ráno s Olíkem vyráží do nemocnice a my s Vojtíkem čekáme jaký bude verdikt. Neuběhne ani hodina a kluci se vrací. Olík má ruku v postroji a diagnoza je zlomená klíční kost. Přemýšlíme co dál. Nakonec zkusíme pokračovat v plánu ale s tím že dny zkrátíme. Vyrážíme nejdříve do města na nákup ale při sjíždění obrubníku uslyším křupnutí a najednou my nejde jet. Dotlačím kolo do parku a Olda zkoumá situaci. Bohužel se zlomil šroubek, který drží nosič a ten se teď dotýká zadního kola tak, že nelze jet. Vyhledáváme servis, popojíždíme ale bohužel mají polední pauzu a otvírají až ve dvě. Proto se rozhodneme přehodnotit zbytek dovolené. Nakonec vyhrává verze zůstat ještě dvě noci v kempu v Zell am See udělat si výlet po okolí a pak bohužel zkrátit dovču o týden a ten využít na příští dovolenou. Vracíme se do kempu, stavíme stan a odpoledne trávíme na procházce, koupáním v jezeru a kocháním se krásy místa. Ale stejně smutek převládá. Dostali jsme se až sem, měli jsme před sebou tolik krásných míst, průsmyk v Alpách a najednou je konec cesty. Až do dneška šlo jinak vše skvěle, jelo se dobře a počasí vycházelo, a najednou takové zklamání. Ale ještě pořád jsme na cestě tak si zbytek užijeme.

Olda

Olík celou noc pofňukával, občas se rozbrečel a budil se bolestí. Tohle bohužel nevypadá dobře. Na mapě nacházíme nemocnici kousek za námi a tak s Olíkem vyrážím. Zkušenost s Rakouským zdravotnictvím je hodně pozitivní. Všichni umí Anglicky takže se rychle ocitám na ambulanci a vyplňuji formulář v Češtině. Ok chápu, že v lyžařském středisku jsou na podobné situace připravení, takže mají formuláře asi v 50ti jazycích. Absolvujeme s Olíkem rentgen a čekáme na výsledky. Výsledek je bohužel takový, jaký jsme se obávali. Zlomená klíční kost. Konzultuji s lékařkou co s tím. Olík dostane ruku do dlahy a závěsu, aby s ní co nejméně pohyboval. Cesta ve vozíku by vadit neměla, prostě musí být v klidu, aby si s tím nehnul. Je tam čistá zlomenina a pokud si s ní nehne, tak čistě sroste. To je hodně špatný. Vracím se za Verčou a dáváme hlavy dohromady co dál. Nakonec se rozhodujeme sbalit a vyrazit dál po trase s tím, že Olíkovi režim přizpůsobíme. Naložíme kolo a vydáme se na cestu. Když projíždíme městem a sjíždíme z chodníku najednou Verče nejde jet a kolo jí dře o nosič. Po bližším zkoumání zjšťuju, že se jí váhou nákladu střihnul šroub. Půlcentimetru tlustej šroub je prasklej. Ok víc neštěstí na moji hlavu. Hledáme servis, ale ten otevírá až za hodinu. Nechce se nám čekat, tak jedeme k jezeru, necháme kluky pod dozorem ostřížího oka si hrát a probíráme celou situaci s chladnou hlavou ještě jednou. Skoro mám pocit, že tahle souhra událostí je nějaké znamení. Nakonec se vracíme zpět do kempu a trávíme zbytek odpoledne u vody. Zítra tu strávíme ještě jeden den a pak pojedeme vlakem domů. To zklamání je obrovské. Snažíme si ještě užívat to místo, to nádherné počasí, ale stejně je v tom ta pachuť pocitu, že to tady končí.

Den 15.

Zell Am See – Kaprun – Zell Am See – 40 km

Verča

Plán na dnešní den je, že se Olda pojede projet s Vojtíškem po okolí a já s Olíkem půjdu na procházku a k vodě. Ale už dvacet minut po odjezdu mi Olda volá, že nechce jet bez nás. Když na nosiči nemám brašnu dá se na kole jet a tak se vydáváme na pár hodiny projet si okolí. Objíždíme jezero, chvíli se motáme městem a dál mezi loukama míříme směr Kaprun. Výhledy jsou kolem skvělé. Všude ty vysoké hory, zelená louka s krávami, je jak z reklamy. Bohužel to v nás vyvolává i smutek z toho, že cesta končí. Kolem druhé hodiny se otáčíme a míříme zpátky do kempu. Vymýšlíme jak pojedeme domů. Napadne nás nejet hned ale stavit se u kamarádů v Sezimově ústí. Nacházíme brzký vlak, který aby byl levnější je potřeba online zaplatit během dvou minut. Jen tak tak ale stíháme to. Jedeme vlakem do Linze a odtud vlakem do Českých Budějovic z kterých posledním vlakem do Plané nad Lužnicí. Poslední večeři na dovolené na vařiči vyhrávají vajíčka s cuketou. A místo zalehnutí dobalujeme na ráno. Budík máme nastavený už na 4tou hodinu a je potřeba rychle vše dobalit. Necháváme si pouze spacáky, karimatky a oblečení na ráno.

Olda

Ráno je opět nádherně, na obloze ani mráček a já musím od probuzení myslet na to, že je to poslední den. Beru Vojtíška do sedačky a vyrážím údolím směr Krimml. Když objíždím jezero a Vojta žvatlá máma, máma je mi to líto a tak volám Verče, že vyrazíme společně. Trochu si pohraju s Verči nosičem a bez brašen se jet dá, aniž by o něj drhnulo kolo. Nikam nespěcháme, takže se couráme údolím přes Kaprun, Niedersill až do Uttendorfu pak opět zpátky. Žádné hltání kilometrů, žádný cíl, jen my a hory. Vracíme se do Zell am See, kde kupuju lístek na první ranní vlak do Linze – 100 Eur .. uff. Pak si kupujeme online lístek na vlak do Budějovic a domlouváme spaní u Libušky v Sezimově Ústí, ať si natáhneme alespoň víkend. Připravujeme si věci, abychom měli ráno rychle sbaleno a zaleháme

IMG_20170517_112948766_BURST000_COVER

Den 16.

Zell Am See – Sezimovo Ústí

 

Verča

Ranní vstávání probíhá klidně a balíme v rekordní půlhodině i se sbalením stanu a vyrážíme směr nádraží. Ve vlaku si kontroluju přestup a najednou jako by mě polila studená voda. Nevím jak se to mohlo stát, Olda se nejspíše přehlédl ale v Linzi máme nakonec na přestup 9 minut. Chtěli jsme se tam projít, s dětmi na hřiště, poslat pohledy a místo toho budeme mít co dělat abychom stihli přestup. Zbytek cesty se modlíme a sledujeme zpoždění. Když dojíždíme k Linzi máme díky zpoždění 5 minut na přestup. Je potřeba rychlá akce. Běh po peróně, já s dětmi a croozerem do výtahu a Olda běhá s koly nahoru a dolů. Naštěstí na nás vykřikne strojvedoucí ať jsme v klidu, že na nás počká. Olda mi v rychlosti narve tyč od croozeru do nohy, ale jsme všichni ve vlaku i s věcmi. Je to za námi a je klid. Áááá…chyba. Už jsme si vzpomněli co jsme ještě chtěli v Linzi – koupit jízdenku na kola. Máme pár drobných eur, tak naštěstí nám průvodčí lístky prodává ale jen na hranice. A další problém nemáme u sebe žádné české koruny. Tak začnu prohledávat brašny, kapsy, bundy a najdu naštěstí tři eura. Průvodčí je hodná a za eura nám prodává chybějící lístky na kola. Tak máme konečně vše a můžeme v klidu jet do Budějovic. Vybíráme peníze a hledáme restauraci na oběd. Nakonec skončíme přímo na pěší zóně a po vydatném obědě hurá zase na vlak. Z Plané pak vede cyklostezka podél řeky až do Sezimova Ústí, kde se scházíme s našimi kamarády v hospodě s hřištěm. Později se přesouváme k nim domů. Skvěle se o nás postarají, jejich kluci si hrají s našimi, my si vychutnáváme hovězí z grilu a na terásce popíjíme do noci.

 

Olda

Ráno vstáváme za tmy, ale jelikož máme vše připraveno, tak není problém. Na nádraží jsme včas, koukáme na řazení vlaku a směřujeme se na začátek nástupiště. Nakládka do railjetu trochu drhne, ale po dvou minutách je vše uvnitř a my uháníme údolím kolem měst, kde jsme ještě před několika dny šlapali na kolech. Ale asi by byla škoda, mít zbytečně klidnou cestu bez adrenalinu. Cestou Verča zjišťuje, že jsem jí řekl špatný příjezd vlaku do Linze a na místě nemáme na přestup přes hodinu času, ale jen 7 minut. Skoro mám pocit, že jí z očí vyšlehne blesk a na místě mě usmaží. Hypnotizujeme čas očekávaného příjezdu a očekávaného zpoždění, které je v době příjezdu do Linze 2 minuty. Po zastavení vlaku velká bojovka. Vše ven, rychle snést do podchodu, výtah nefunguje, tak běhám s kolama nahoru a dolů a ještě vozík a neztratit děti a nacpat to do vlaku. Mašinfýra se na nás pobaveně dívá a asi i když nestíháme na čas, tak počká než vše nacpeme do vagonu. Tak to by bylo za námi a co dál ? Máme koupený jen lístek pro nás, protože kola se nedají online koupit. Super výmysl ČD. Takže trnu kam až dojedeme než přijde průvodčí. Když dojde tak se domlouváme na koupi lístků ve vlaku, a platíme posledními Eury. Ale ouha, může nám prodat lístky jen na hranice, takže na Českém území nás čeká to samé. Ale koruny nemáme, tak platit v Eurech .. ale ty už taky nemáme. Platit kartou u ČD je scifi, takže hledáme poslední centy a nakonec dáme částku dohromady, to bylo o fous. V Budějovicích najdeme bankomat a sedáme si po dlouhých dvou týdnech na oběd v restauraci. Dalším vlakem dojedeme do Plané nad Lužnicí a pak šlapeme podle Lužnice do Sezimova Ústí. Opět šlapeme a opět ten pocit, že je konec. V hospodě se scházíme s Libuškou a jejíma prckama, takže na hřišti tvoří slušný gang. Pivem zaháním žal, pak se přesouváme na dům a do večera sedíme u grilu.

WP_20170519_12_51_39_Pro

Den 17.

Sezimovo Ústí – Neratovice

Verča

Ráno se budíme a snídáme a připravujeme se na odjezd. Kamarádi nám nabízí zda nechceme jet až odpoledne a ještě nechat děti si spolu pohrát. Nakonec odjíždíme zařídit jízdenku do Tábora na nádraží. Stačilo koupit novou rezervaci na kola. Užijeme si dopoledne a dobrý oběd a už vážně musíme domů. Cesta domů už je bez problémů až na průvodčího ve vlaku do Neratovic. Je protivný a chce abychom v úschově z kola sundali vše co není přimontované. Dohromady to je asi 10 brašniček. No to než vše sundáme tak jsme v Neratovicích. Nakonec ho naštěstí přemluvíme. Byla to hezká dovolená i když smutek z nedokončení trvá, ale aspoň může Olda vymýšlet o týden delší Dánsko.

Olda

Od Libušky odjíždíme až odpoledne, kluci si spolu hrajou, tak je škoda jim to nedopřát. Odpoledne došlapeme po podivných Táborských cyklostezkách na nádraží. Na závěr cesty ještě narazíme na blba v dresu ČD ve vlaku do Neratovic který tvrdí, že nám nemůže vzít kola s brašnami do úschovy během přepravy. Dorážíme domů, trochu dříve a v jiném rozpoložení než jsme čekali. Olík se ze zranění rychle zotavil a nemá žádné následky což je nejdůležitější. Po nuceném zkrácení mi zbyl týden dovolené o který se navýšila cesta kolem Dánska. Tak snad bylo vše špatné pro něco dobré.

IMG_20170517_155248012.jpg

Odkaz na fotogalerii z cesty – https://photos.app.goo.gl/8oOcDtSVO28Tqa9F2

Odkaz na YT kanál – https://www.youtube.com/channel/UCuZQSWFib274LmTbSvuQD_Q

Odkaz na Facebook – https://www.facebook.com/BerkoviNaKolech/

 

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s