Archive for the ‘Závody’ Category

Pražská stovka 2016 – P62

Posted: December 8, 2016 in Závody

Nevěřil bych, že se to podaří, ale tentokrát se mi podařilo Geeho s Martinem přemluvit, aby se spolu se mnou zůčastnili kratší trasy legendárního závodu Pražská Stovka – P100. Domluvili jsme se, že nepujdeo žádný sportovní výkon prostě klasické dálkoplazení.

Jelikož na sobotní start do Jinců není uplně šťastné spojení, rozhodujeme se tam dorazit už v pátek večer a přenocovat. Páteční večer strávíme u piva v hospodě vedle sokolovny. Tam probíhá, ale hroznej zvířátkov ! Klasicky pátek večer, pivo, kořalka, hodně křiku, emotivní scény, naštěstí si nás nikdo nevšímá. Kolem půl jedenácté se odebíráme na kutě. Ve staré tělocvičně je spousta žíněnek, tak se spí i pod termofolií úplně luxusně.

Ráno s dojezdem vlaku se tělocvična zaplňuje tak se registrujeme a vadáváme se na náměstí na start. Ten se posouvá kvůli čekánní na dokončení všech registrací, ale před devátou hodinou se had účastníků vydává na pochod.

Počasí byo celý den parádní, spíš jak na jaře než v zimě. Svítlo sluníčko a teplota byla poměrně vysoko nad nuou. Gee celou dobu udával hodně slušné tempo, takže trasa pěkně odsejpala. Problém byli narvané hospody na občerstvovačkách, takže na 42 km bylo jasné, že poslední spoj z Jíloviště do Prahy nestihneme. Naše trasa končí kolem jedenácté v noci v Řevncích po 52 km, kde nasedáme na vlak.

http://www.dalkovepochody.cz/ps.htm

Advertisements

Rakovnická 60 – 2016

Posted: May 29, 2016 in Závody

Po poměrně dlouhé době bych se s Vámi chtěl podělit o mé dojmy ze závodu.Je jím, pokud se nepletu, tak čtvrtý ročník Rakovnické šedesátky.

R60_znacka_Impact_v1

 

Abych byl upřímný nebral jsem tenhle závod moc vážně. Pravda, že všichni, kteří ho v minulosti absolvovali se o něm vyjadřovali velmi lichotivě a to mě přimnělo se v průběhu jara registrovat. Startovné je 1 slovy jedna koruna, což může být vcelku dvousečné. Na jednu stranu hrozně fajn, ale na druhou stranu pokud nepřijedu, vlastně se nic nestane. Letošní jaro cítím formu jakou ještě snad nikdy, rád bych ji tedy v nějakých závodech zúročil. Poslední týdny jsem toho tolik nenaběhal. Měl jsem cyklodovolenou, kde jsem 600 kilometrů tahal na kole oba prcky a pak 4 dny služebky ve Španělském Gijonu, kde jsem s Německými kolegy naběhal asi 30 km, žádná sláva, uvidíme co to udělá.

Start je na náměstí Rakovníku v sobotu v 6 ráno, takže jak se tam dostat vyřešíme tím, že ještě s Eliškou přespíme u Pepy a ráno vyrazíme všichni společně. Večerní přípravu bereme opravdu zodpovědně. Padne pár piv, zdravá strava v podobě topinek a spát jdeme někdy kolem půlnoci. I když po tom, co jsme předváděli na Šumavě během naší cesty, je to ještě hodně puritánská zábava. Budík zvoní nějak po čtvrté, to je po čtyřech hodinách spánku. V zombie modu se soukáme k Pepovi do auta a vydáváme se směr Rakovník. Nerad jezdím někde pozdě, takže jsem nervozní jak prvnička, což Pepa ještě vylepšuje stopkou na kávu na benzince. Na startu jsme asi 5 minut před šestou hodinou. Rychlá registrace, jméno, přípěvek na startovné sotva cvaknu dvě fotky a už se štrůdl závodníků rozbíhá.

WP_20160528_05_59_37_Pro WP_20160528_05_59_31_Pro

Chvilku se rozklusáváme v sestavě v jaké jsme přijeli, pak řekne Pepa čau a rozeběhne se. Nazdar v cíli kámo, je mi jasný, že během závodu se nepotkáme. No nic, nasazuju sluchátka a jdeme. K přípravě jsem přistupoval dost punkově, takže nevím ani kudy vede trasa, kde jsou kontroly nebo co zajímavého potkáme. Nahrál jsem si jen trasu na mapy.cz pro jistotu a jinak půjdu metodou čum kam beží ostatní. Ze začátku běžíme v poměrně velké skupině, která se postupně trhá. Napřed podle potoka po cyklo, pak začíná cesta stoupat a přes pole vede k rozhledně, která upřímně nevím jak se jmenuje. Běžím, do kopce vyklusávám, jen jednou přejdu do chůze. Na rozhledně je první kontrola. Jak nemám rád výšky, tak tahle mi nevadí. Dřevěné schody a není vidět pod sebe. Lepím samolepku, po schodech dolů a hurá další seběh.

WP_20160528_06_40_33_Pro WP_20160528_06_40_38_Pro

Sbíháme lesem, kde se v zatáčce objevuje tajná kontrola. Ok lepím štítek a valíme dále. Úsek k další kontrole je pro mě trochu nepřehledný, vesnice, pole, vesnice, úvoz, pole, vesnice a v náhodném pořadí takto dále. Od rána se začíná dělat teplo, ale nohy pořád běží. Abyste rozuměli, za běžce se rozhodně nepovažuju, spíše mi vyhovují kopcovité pasáže, spíš na sílu než na rychlost. Proto mi v hlavě šrotuje neustále otázka, jestli je to rozumný a není to z mojí strany přepálený začátek. Ale dokud se cítím dobře, škoda to přerušovat. Z ostatních závodníků si dělám pacery, poslouchám muziku a dobíhám až na Krakovec. V nohách 19 kilometrů za zhruba dvě hodiny. Razím kontrolu, kofola zahučí a dobíhá mě Eliška. Sakra ta je dneska, ale rychlá. Odhadem pozice 3  – 4 mezi děvčaty.

WP_20160528_08_07_55_Pro

Tak jo, jedeme dál. Sbíhám podle Krakovce do údolí nějakého potoka a čeká mě poměrně dlouuuuhý úsek. Abych řekl pravdu nepřišel mi moc záživný, ale po cestě se běží dobře a v údolí je vcelku příjemné klima. Potok nebo chcete li říčka křižuje každou chvíli cestu, takže musím přeskakovat po kamenech nebo hledat lávky. Stane se i to, že žádná lávka není. Někteří probíhají, ale kdepak, já mám svoje nohy rád a odmítám si nasekat puchejře velikosti pěsti jak na Týništi. Sundavám boty a brodím a na boso dobíhám na občerstvovačku na konci údolí.

13313742_10206574192493904_2104981270_o

To je hodně příjemný překvapení, milá a ochotná obsluha a skromné, ale rozmanité občertvení. Co víc si přát, takhle by to mělo vypadat. Vzhledem k vedru do sebe hrnu hrst soli, ionťák, ještě sůl, ioťák, colu, ionťák, banán, ionťák a běží se dál. Za mnou 30 km a já se stále cítím v pohodě. Nohy už trochu cítím, nejsou zvyklé tak dlouho běžet, ale zatím mě ještě poslouchají.13288350_10206574184493704_1339042990_o.

13256325_527320604117769_3932990107646654646_n 13288300_10206574184653708_1429277377_o  WP_20160528_09_55_46_Pro

Přebíhám most přes Berounku a závidím osádkám kánojí jejich blízkost vodě. Dupu po asfaltu a začíná být fakt vedro. Silnice se mírně zvedá, klikatí opět padá, ale stále nepřestávám běžet, tím spíše zpátky dolů k Berounce ne. Cesta pak stoupá opět nahoru až do Skryjí na kontrolu v restauraci U Trilobita. Pokud se nepletu tak kilometr 37 a mě to pořád ještě běží, to jsem zvědavej jestli to vydrží. Leju do sebe Birel, plácnu razítko a rozebíhám se dál. Zachvíli mě dobíhá Eliška, kde ta se tu bere ? Asi se zdržela v hospodě. Dozvěděla se, že by aktuálně měla být na medailové pozici, takže do toho šlape pěkně z ostra. Vydržím se ji držet podle řeky jen chvíli, pak už je na mě moc rychlá. Tak ať ti to vydrží běžet Eli !

WP_20160528_10_58_01_Pro

Dobíhám k silnici a cítím, že je to tady. Už to přišlo, nohy už opravdu bolí, stehenní svaly, šlachy .. už mají dost, tohle je na ně dlouhý běh. Na druhou občerstvovaču ještě kopcem mezi cyklisty prokličkuju nahoru svižně, ale ani kvalitní občerstvení krizi neodvrátí. Další asi 7 kilometrový úsek do hospod v Pustovětech se dost trápím. Je vedro, už mi nejde běžet a trasa se kroutí údolími lesem. Seběhne mě tak 10 lidí než do Pustovět dorazím, ale bohužel to teď nejde, nohy už jsou unavené. Hospoda, poslední kontrola. Dávám razítko a zkusím pivo, mělo by mi pomoct.

WP_20160528_13_05_30_Pro

Posledních asi 12 kilometrů do cíle. Napřed asfalt a pak po vlastním značení do kopce, tak pojď. Pivo pomáhá, stehna se mírně odkyselila a já můžu zase dupat. Do kopce to jde krásně, lesní cesta se klikatí, mírně klesá, stoupá a pak prudčeji klesá až k poslední tajné kontrole. Nohy vydrží běžet až k rozcestí Papírna, pak už  se ozve  znova únava a plnou silou a já opět přecházím do chůze. Poslední tři kilometry do cíle, už jen jdu. Dobíhá mě Hanka Váchová a mě už se echce přicházet o další pozici.  Držím tempo, prohodíme pár slov k průběhu závodu a když vidíme, že nás stahuje závodník za námi, dáváme se zase do běhu. Do cíle v hospodě U Šéby dobíháme za potlesku všech účastníků, kteří už v cíli jsou. Tak je to za mnou s časem 8:42 někde kolem 25 fleku ! I když to ke konci vypadalo všelijak, tak pro mě nakonec jeden z nejlepších výkonů ever. Eliška v cíli první žena a Pepa třetí celkově. Smekám před oběma a gratuluju !

WP_20160528_14_59_58_Pro WP_20160528_15_23_07_Pro

No a několik slov na závěr. Přidám záznam trasy s trochu vylepšený časem, kvůli zapnuté autopauze.

Záznam trasy

A jak se mi závod líbil ? Za korunu dostanete kvalitní závod, se značenou trasou, kvalitními a různorodými občerstvovačkami, ochotné a nadšené organizátory a obsluhu občerstvení a na závěr stále v ceně korunového startovného tričko ! Poměr cena / výkon v kategorii podobných závodů naprosto bezkonkurenční ! Co mi nepřišlo až tak atraktivní je trasa, ale když brousím po mapě tak byla v rámci možností zvolena velmi dobře, pokud by se objevilo více úseků po vlastním značení na některé z okolních vrcholů, tak bych to určitě uvítal, ale to je čistě subjektivní potřeba více kopců.

Podtrženo sečteno: Líbilo a velmi ! Svým profilem poměrně nenáročný, pro stovkaře ideální trénink, pro ty kteří by si rádi zkusili nějaké náročné ultra, dobrý test kondice.

Díky všem organizátorům, za skvělý závod a za to, že ukazují, že i v dnešní době je možné udělat závod bez tisícikorunového startovného.

Ještěd Skyrace 2016

Posted: April 16, 2016 in Závody

12289584_546131805552879_9140783708682419037_n

Nový podnik na na mapě běžeckých závodů pod taktovkou Honzy Dušánka. Organizace na výborné úrovni, program, jen počasí trochu kazilo ideu rodinného odpoledne.

Pro mě první závod sezony, pokud nepočítám Quo Vadis. Přes dobrou formu jsem si závod dost prostrpěl, abych zjistl,že tyhle krátké distance pro mě nejsou. Nechal jsem na trati co šlo a finání umístění pro mě bylo trochu zklamáním.

 

Stránky závodu – http://www.jestedskyrace.cz/

 

 

 

Quo Vadis 2016

Posted: March 18, 2016 in Závody

Po roce opět na startu už tradiční akce. Quo Vadis je pro mě vždycky jakýmsi otvírákem závodní sezony. Tentkrát opě velice pohodovým výletním tempem a Milešovka opět výživná jako vloni. Zmrzlá cesta hore a výhledy v řádu jednotek metrů, kdo se diví ?

22. Den cesty

Posted: November 17, 2014 in Závody

Už to vypadá, že na Den cesty mám smůlu. Už to, že tentokrát připadl tento závod na termín týden po 5BV, který mi dal hodně zabrat. Tak jsem si řekl, že zkusím přežít noc a přes den ještě něco ujít.

No fakt to nešlo. Po těch par dnech jsem nebyl odpočatý na 100%, puchýře nebyli zhojené na 100% takže jsem nakonec zase odjížděl z Peruce. Můj dluv vůči této akci ještě narostl, další šance na reparát na jaře.

P1210514P1210523 P1210532

5BV 2014

Posted: October 13, 2014 in Závody
Tags:

logoTenhle závod je trochu jiný než většina v Česku. Poslední dobou, jako hub po dešti, přibývá závodů s tisícovým startovným, hromadou sponzorů, doprovodnými akcemi a precizním značením. Závodníci si stěžují, že tahle odbočka byla špatně značená, že na občerstvovačce nebyla cola, ale jenom ionťák, potisk na triku nebyl dost cool a spoustu dalších věcí, které jim připadají v kontextu závodu moc důležité.Ale tenhle závod je opravdu jiný. Především není předem známá trasa. Jednotlivé kontrolní body se dozvídáte postupně po příchodu na předchozí a trasu k nim si volíte sami. Tím se dá hodně získat, ale taky dost ztratit. A potom, žádné občerstvovačky. Kontrolní bod ano, ale tam najdete jen organizátora jinak se starej jak umíš. To je věc, která umí kartami taky hodně zamíchat. Zapomeneš doplnit vodu, nebo si zabalíš zbytečně moc věcí a máš problém. Dál se pak nedá spoléhat na žádný support, vezmi si tolik věcí, aby ses o sebe uměl postarat a dostat se ve zdraví zpět do cíle. Takhle nějak to asi bývalo dřív, když ještě tenhle druh akcí nebyl tak módní. Koncept je to moc zajímavý a proto, jsem si ho chtěl už dlouho zkusit. Už s předstihem jsem se domluvil s Jirkou Zelenkou, takže stačilo si sehnat registraci.

Z akce jsem měl velký respekt. Poslední závod byla měsíc vzdálená B7, od té doby nějaké kolo, trocha běhu, ale žádná sláva. A po měsíci zase do Beskyd ačkoliv je tolik nemám rád. Abychom si správně rozuměli, Beskydy nemám rád na závody díky tomu jak moc drsné hory s náročným terénem to jsou. Možná proto jsou pořadateli závodů tak oblíbené.

Takže na půl dne do práce, pak busem do Hradce. Kluci jedou autem z Liberce a mají trochu zpoždění. Alespoň mám čas se stavit pro tejpy v lékárně a dojít si na oběd. Potkáváme se na parkovišti u Lidlu kolem druhé hodiny. Můj parťák Jirka Zelenka a druhá dvojice Honza Svoboda a triatlonista Martin Polesný. Ti budou závodit s trochu jinými ambicemi, my bychom chtěli hlavně dokončit. Cestou je docela sranda, hlavně díky Honzovým průpovídkám, takže i když páteční doprava vypadá asi jako každý pátek odpoledne, uteče cesta vcelku v pohodě a kolem šesté jsme v hale ve Vendryni. Jsme tu poměrně s předstihem, takže registrace je hotová hned a můžeme si v klidu posedět u guláše, který je v ceně startovného. Guláš není žádná sláva, ale zase je zadarmo a něco do žaludku bodne. Klasické vykrámování batohu a pakování věcí na cestu. Dneska je toho o dost víc co je ptřeba sbalit a na co se připravit. Navigace, takže mapy, o dost víc jídla, o něco víc vody, s oblečením si snad vystačím s třema vrstvama, počásí slibuje pokračující trend babího léta. A co dál ? A hele pozdravit kamarády co dorazili. Kuba Řídel týden po skvělém druhém místě na Magredi, Honza Suchomel, Pavel Paloncy, tak uvidíme jak borci zabodujou.

P1210451 P1210455 P1210471

Start se pomalu blíží, z podia dostáváme poslední pokyny před závodem. Je to zvláštní, už od začátku k tomu asi přistupuju nějak špatně. Necítím vůbec žádnou předstartovní nervozitu, že by málo motivace ? No uvidíme. Tak startujeme a lidé se hrnou k obálkám na stolech. Tohle se nevidí, mačkaní jeden přes druhého, vezmou svou obálku a běží přes ně pryč ,šlapou ostatním po rukách hlava nehlava, dokonce někdo na zemi. Nestačím se divit, jako by minuta na startu prohrávala závod. Takže v klidu počkáme a trhneme obálku, abychom zjistili první bod. Ten se jmenuje Beskydské Sedlo. Zvažujeme nejkratší trasu po zelené přes Prašivou horu, ale nakonec se rozhodujeme, že to vezmem po asfaltu přes Nýdek, je to delší, ale bude to rozhodně rychlejší. Velkou část trasy trávíme vcelku pohodovém tempu v konvezraci s Evou a Maki, které jsou na podobném závodě poprvé. S holkama je super pokec, ale je na čase se do toho trochu obout. Tak zařadíme rychlostní stupeň a valíme dál. Zachvíli po levé straně vydíme borce sbíhající Prašivou. Je teplo, krásná měsíčná noc, na obzoru se tyčí silueta hraničního hřebene. Zelená se brzy stáčí přímo k ní a začínáme stoupat. Je to hodně zvolna, ale nejde se mi zrovna dobře což přičítám na vrub mému pomalejšímu startu. V Beskydském sedle se dozvídáme název dalšího vrcholu. Tedy vrcholu, na ceduli stojí Hrčava – Altán 555 m.n.m. Tak jo, cesta přímo po hřebeni směr jih. Když pominu to, že se mi nedaří pořád dostat do tempa je to fajn. I na hřebeni je stále teplá noc, občas zafouká a měsíc odhaluje pohledy do údolí a dále po hřebeni, moc pěkné. Přecházíme velký a malý Sošov, a velký a Malý Stožek. U Krkavice první velká nepříjemnost. Jirka se zastaví, že se převlíkne a dojde mě. Tak pokračuju, bohužel přehlédnu odbočku po které jsme chtěli pokračovat, ale tupě koukám na lidi před sebou a padám po modré dolů. Proberu se pozdě, tak musím blbec šlapat výškové metry zpět. Moje moto tento víkend bude, co není v hlavě, to musí být nohách. Vracím se na rozcestí a jdu po trase na jaké jsme se domluvili směr Kyčera. Trocha nervozity, ale nakonec se s Jirkou dohledáme. Další nepříjemnost, že jsme přešli odbočku, která byla jen na mapě a tak se musíme trochu prodírat terénem, ale nakonec si tímto trasu zkrátíme a napojíme se opět na červenou, Parádní výhledy do údolí před námi a cesta padá a padá až do Bukovce. Trochu se probírám a rozbíháme se. Na začátku Bukovce otevřený dům, kde nám dva dobří lidé nabízí doplnit vodu, nebo uvařit čaj a sušenky. No to je úžasný. Mají prý v závodě všechny čtyři děti, tak vědí jaké to je a rádi takto nezištně pomohou. Více takovýchto. Doplníme vodu, moc děkujeme a pokračujeme. Z Bukovce chceme jít po cyklo, ale špatně odbočíme a jdeme po neznačené cestě. To nevadí, podle mapy se dá i tudy, dokonce se za námi vydává několik dalších dvojic. jako dobrý nápad to přestane vypadat, když nám cestu blokuje ohradník a za ním rohaté krávy s telaty. Tohle riskovat nebudu, tak se vracíme do Bukovce a jdeme po plánované cyklo. Ta se zvedá do kopce, na mě příchází spánek, okolo mlha, to je ale velká ranní paráda. V lehkém komatu padáme do Hrčavy, ale kde tady hledat jaký altán. nakonec potkáme lidi co jdou proti a ti nás navedou. Kontrola není v Hrčavě, ale na trojmezí. A to jsem měl zjistit jak ? Přiznám se, že jsem to nezjistil ani po závodě, prý byla někde šipka, ale ani když jsme se vraceli tak jsme nic nenašli. Po žluté padáme až na trojmezí. Tam je velmi živo. Tak první část se nám moc nepovedla. Nálada není úplně slavící. Dost jsme si zašli, zbytečně se unavili a ztratili hromadu času. GPS ukazuje 41 km což je na první bod teda dost. Další bod je Kozubová. To nevypadá tak hrozně, volíme rychlou trasu po asfaltu přes Jablunkov. Tak pokračujeme po té samé trase zpět do Bukovce. Cestou potkáváme holky v dobré náladě, taky auto Poláků s velkými oči v disco voze, kteří se ptají kolik jdeme a na odpověď reagují jak jsem zvyklý. Kombinace smíchu a zvolání typu ty kokot a podobně. V obci Jaworzynka si dáme takové ouško navíc, ale nakoenc se chytneme lidí, kteří jdou naším směrem a odvedou nás k rozcestí, kde se mělo odbočovat ke Trojmezí. No fakt tu šipku nevidím. Když docházíme na Komorovský Grůň tak se začíná pomalu rozednívat. Po ránu je chladno, ale obloha bez mráčků je příslib krásného dne. Po červené sbíháme do Bukovce a tady už se svítání ukazuje v celé kráse.

P1210477P1210484

Noc je za námi a moc jsme tomu nedali. Hromada kilometrů navíc, jen jeden bod a hromada kilometrů nás ještě čeká. Musíme pořádně zamakat. A začneme hned v otevřeném obchodě. Po kofole nám vše půjde mnohem lépe. Hodně zostra dupeme směr Jalůnkov, občas popobíháme. Tam pokračujeme po modré a před námi se zdvihá Kozubová. Jirka vymýšlí jak to vzít na přímo, ale nezdá sem i to jako moc dobrý nápad. Takže dupeme nahoru po zelené což krpál jako hovado. Otepluje se a je opravdu nádherný podzimní den. Snažím se méně vnímat krpál a více vnímat podzimní přírodu a docela to funguje. S partičkou místních postarších turistů se dáme do řeči a požádáme o foto. Na chatě kofola a jsme na další kontrole. Bod číslo dva je za námi, tak takhle by to šlo a dozvídáme se další bod.

P1210494 P1210489 P1210490

Čo ti jebe ? Těšínočka ? Než si prohlédnu na mapě celou trasu bolí mě z toho za krkem. Čím méně o tom budem přemýšlet, tím rychleji to uteče. No tak jo. Šlapeme, z kopce běžíme, tempo je svižné. Je kolem desáté a z krásného rána se udělal horký den babího léta. Tenhle úsek si užívám. Po únavě ani památka a kilometry nám utíkají. Na Slavíči doplňujeme vodu, řešíme lehké navigační nedorozumnění, ale nenecháme se zviklat. Po červené dojdeme na Kozí hřbety a pak po modré pod Malý polom. Tam jsme odkloněni na asfaltku vedoucí pod hřebenem. Tenhle úsek je sakra dlouhej, ale paradoxně mě docela baví. Potkáváme lidi, bavíme se, užíváme si výhled na Lysou a Trávný z druhé strany , Jirka se občas snaží závodit a předcházíme několi dvojic. Na Bílém kříži si chvilku odpočineme něco sníme a já se pak nemůžu rozhejbat. Jdeme po žluté a mě se tu moc líbí. Louky, výhledy na hřebeny, pastviny… no moc pěkný kousek Beskyd. Jirka má lehkou psychickou krizi a já zase fyzickou, přes to se musíme přenést. Na Grůni zjišťuju, že neumím číst z mapy jak bych si představoval. Těšínočka se mi jevila jako součást hřebene, ale velkej omyl. Musíme po zelené dolů a už před náma vidíme ostrou sjezdovku po které se drápou vzhůru lidé. Nakonec to není tak hrozné jak to vypadalo. Cestou mám zajímavou inspirující debatu s jedním borcem, na téma, jak mu pomáhá ve vytvalostních závodech to, že uvěřil v boha a cituje mi bibli.

Izajáš 40, 25 – 31

  • Cožpak nevíš? Cožpak jsi neslyšel? Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze.
  • On dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému.
  • Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají.
  • Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.

Nejsem teď v rozpoložení, abych se nad tím uměl zamyslet. Jen se přízemně upínám k tomu, že je za mnou tenhle nekonečný úsek cesty na třetí bod. Ne rum si nedám, i když je k dispozici, chvilku debatujeme s Jirkou o motivaci dokončit. Jsme někde kolem čtyřicátého místa, což jsem fakt nečekal. Tipovali jsme různé možnosti čtvrtého bodu, ale realita je jiná. Kukulka, takže ani Lysá, ani Trávný. Kykulka by byla super, kdyby nejkratší cesta na ní nevedla právě přes vrchol Lysé. Tak když už tu jsme byla by škoda se tam nepodívat ne ? Co mě trochu udivuje, jsou zdrobnělá a téměř roztomilá jména místních kopečků. Těšínočka, Kykulka, přitom by se měli jmenovat třeba Velký Vypíč ! Noc nic, dupeme po žluté až na rozcestí se zelenou. Tam je silnice a zahajuje náš dnešní nejdelší výstup. Nasazuju strojové tempo, levá, pravá, seno, sláma, hůlky a jedem. Metry letí, červená značka a jdeme dál, občas terénem, občas po silnici a ke konci už nás to hodně zmáhá. Jirka vypráví příhody z LH24 a popisuje kudy vede trasa. Asi abych se měl na zimu na co těšit. Konec je už hodně velká únava a jsem fakt rád, že jsme tam. Tak teď už jen samá pozitiva a sociální jistoty.

P1210502

Na vrcholu doplňujeme na záchodech vodu a jdeme dolů. Na sestupu mě už dost bolí nohy a taky se začínají dělat puchýře, s tím už asi nic nenadělám. Podlepeno a namazáno jest, dál už to není v mých rukách. Sestup na Ivančeru je v mém podání velké utrpení, samej hnusnej šutr. Na Kykulce kontrola, dám si servisní přestávku, převleču ponožky a můžeme dál ! Kam ? No na Velký Javorový, alespoň, že to je relativně po cestě. Zatvrzuju se, že tohle už musíme dát až do konce. Čeká nás ješt asi 25 kilometrů do cíle, ale věřím, že to dáme. Jdeme z kopce po červené, ta se mění v silnici. Opět dupeme ve strojovém tempu z kopce a zabereme se do toho až tak, že přejdeme odbočku a skončíme na Krásné. Mezi námi a Javorovým je vrchol Trávného. Tak na to jsme už málo drsný. Nenecháme se zacházkou zlomit, nepřipouštím komplikace, snažím se Jirku motivovat a jdeme dál nic ná nezastaví na cestě do Pražma. Tam si dám v hospodě kofolu, která na mě má ale přesně opačný účinek, než bych chtěl nebo si přál. Cestou do Morávky tuhnu a tuhlu, až na mě jde spánek. Teď to táhne Jirka. Drží se žluté a vede mě vzhůru. Tohle je pro mě úplně nová zkušenost. Tolik kilometrů jsem v kuse neušel, za mnou je 24 chůze a ještě víc času bezespánku. Spánková krize na mě dopadá veškerou silou. Celý výstup pod Velký Lipový je pro mě novou zkušeností. Nevím jak ten stav nejlépe popsat. Tělo funguje automaticky, stoupám, pokládám nohy a stále jdu. Ale moje podvědomí mi posílá různé podněty k přemýšlení třeba příběhy proč jdu vlastně nahoru a co tam najdu. Přicházím vždy k vědomí s novým krátkým snem, který mě minul a uvědomuji si, že nejsem ani šerpa. Ani nenesu kamení, ani nejsem ve filmu. No zajímavý zážítek. Naštěstí se na rozcestí probírám a Jirka už nemusí poslouchat moje zcestné blábolení. To muselo být fakt na diagnózu. Jdeme po žluté, polemizuji o tom, že je to špatně a měli jsme jít po červené, ale nemám pravdu.  Po hromadě dalšího kamení docházíme až na Velký Javorový. Tam poznávám na kontrolním stanovišti Pavla Škabrahu. Prohodíme pár slov a pokračujeme dál. Teď už nás čeká jen sestup a zachvíli jsme v cíli. Cestou opět navigační nedorozumnění a já se Jirkovi musím omluvit, že jsem bly nepříjemný. Únava byla velká a nervy už byli lehce na pochodu. Jsme na Malém javorovém a jdeme po zelené dolů. Tak tohle byl očistec. Kdo to šel, tak ví jak je to nepříjemná cesta. Haldy kamení, ostrý svah, listí, k tomu nohy plné puchýřů a čelovka po druhé noci už jen mžourala. Ten sestup byl nekonečné našlapování jak na střepy, visení na hůlkách a snaha myslet na všechno jen ne na to jak hluboko pod námi jsou světla těch domů. V Oldřichovicích jen kratičký kufřík a po zelené rovnou přes les , stále za nosem. Tady má krizi Jirka, pospává, já se snaím držet tempo. Mobilizuju zbytky sil a docházíme až do cíle. Žádné ovace, potlesk nebo fandění. Jsou čtyři hodiny ráno a my jsme po třiceti hodinách v cíli. Ti šťastnější už spí, další si snaží naplnit žaludky a doplnit tekutiny. Jsem unavený na veškeré emoce. Bez euforie si dám čaj a beze slova ulehám, abych se mohl po dvou hodinách probudit.

Dneska je pondělí a teprve mi vše dochází. Prospal jsem skoro celou neděli, ale pořád jsem unavený. Mám za sebou nejtěžší závod v živote. Závod o kterém i hodně zkušení borci trvdí, že byl letos hodně tvrdý. Závod, který dokončila méně než pětina startujích teamů. Závod za který jsem dostal diplom, ze kterého jsem si krom něj odnesl puchýře velikosti pěsti, bolest celého těla, odřeniny a vlka. Ten zážitek za to, ale stojí. Proč se ptám, pořád a stále, není hodina závodu, že bych se sám sebe neptal.

Je to tím, že je v nás něco co nás nutí jít stále dál, být rychlejší a dojít dále. Nutí nás se potom co padneme zvednout a jít dál, nevzdat se, nepodlehnout a bojovat dál. Jsem za to rád …

odkaz na záznam trasy

http://www.sports-tracker.com/#/workout/meyhams/543c1ebce4b047c9ac40e4c7

odkaz na web závodu

http://5bv.cz/

odkaz na album na rajčeti

http://meyhams.rajce.idnes.cz/5BV_2014/

194-8768

Beskydská Sedmička 2014

Posted: September 8, 2014 in Závody

B7logo

profil_2014_big_v3

Teď když je závod za mnou, musím přemýšlet co mě tentokrát přimělo se postavit na start. Minulý rok po dokončení jsem byl přesvědčený, že už nikdy víc. Jednou bohatě stačilo, abych sem nemusel. Beskydy, který fakt nemám rád, těžkej terén, vysoké převýšení proč to zkoušet znova. Zprávy o tom, že byla B7 vyprodána šli kolem mě. Jak se ale blížil termín, tak se mi hlavou myšlenky na tuhle akci honili čím dál častěji ,až do té míry, že mě přiměli se ozvat Blance, mé bývalé kolegyni jestli by do toho nešla se mnou. Když jsme spolu mluvili o tomhle typu závodů tak líčila svou zkušenost s LH24 a to jak by chtěla B7 zkusit. Člověk si musí plnit své sny a když jí v tom budu mít možnost alespoň trochu pomoci, budu rád. Půjdeme kratší hobby trasu, i tak jsou parametry hodně náročné a jedinou naší ambicí bude dostat se do cíle v časovém limitu. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc se mi to zamlouvalo. Blanka začala shánět registraci, začala si přidávat Beskydské tréninkové trasy a já si pomalu třídil myšlenky jak se k tomu správně postavit, abychom to zvládli bez problémů. Blanka registraci nakonec sehnala a my se mohli začít připravovat. Přidal jsem si trénink, hlavně kolo, Blanka taky, ale s rozumem, na poslední chvíli se toho moc nedožene. Ladili jsme výbavu, diskutovali trasu, možný průběh závodu a naši strategii. Až se přiblížil Den B7. Do Ostravy jsem dojel den předem, abych se neunavoval v den závodu, pracoval z Ostravské pobočky a odpoledne jsme se sešli u Blanky. Klasické kolečko předzávodních příprav, nákup, nehty, náplasti, tejpy, zabalit a jsme připraveni. Na Blance je znát jak se s tím jak se blíží závod čím dál více nervózní, ale to je přirozené. Ačkoliv si můžu říkat, jak moc už jsem zkušený mám ten samý problém, samozřejmě už v menším měřítku, ale k žádné akci neumím přistupovat lehkovážně.

P1210217

Díky Snipovi, že mě zachránil a dovezl mi rezervní čelovku, jinak bych byl bez povinné výbavy ( kterou nikdo nekontroloval ) a nemohl bych startovat. Po šesté nás vyzvedává Blančin kámoš Jirka vyrážíme k akreditaci, je to logisticky trochu komplikované, ale nakonec přisedáme k Jirkovu parťákovi Richardovi do auta s řidičem. Ten nemá v pátek večer nic lepšího na práci než vozit 4 blázny z Ostravy do Frenštátu a z Frenštátu do Třince. Za toto mu velice děkuji, díky němu všechny tyto předzávodní peripetie proběhli velmi hladce a bez komplikací. Registrace už je kolem osmé hodiny prázdná, takže vše proběhne fofrem a bez komplikací. Taška s věcmi, čip, fotka a hotovka. Sedáme do auta a jedem do Třince.

P1210222

V Třinci na náměstí je na poměry B7 vcelku prázdno. Evidentně ještě nedorazili vlaky. A opravdu, zachvíli hlásí zpoždění, tak je jasné, že start bude později. Poslední úprava výstroje, vazelína na kritické partie a loučíme se s řidičem. STOP STOP !! Ještě že si na to Richard vzpoměl, málem nám ujel i se startovníma číslama, to by byl pěkněj průser. Konec ještě dřív než začneme. Náměstí se pomalu plní, tak si nacházíme klidnější místo u kulturáku. Vlaky nakonec dorazí a začíná klasický předstartovní program. Pokyny k závodu a slovo Libora Uhra. Kdo si roztrhne čip, bez milosti DNF, je naše povinnost si ho hlídat. Ok, radši tuním lepící páskou, snad se za něj nikde nechytím. Super informace je změna trasy proti mapě na začátku při sestupu do Řeky a cesty zase zpět, no paráda, to si užijeme. Upozornění na blátivé úseky, stále lepší. Dále následuje pokračování seriálu z loňského ročníku, kdy byla žádost o ruku, teď dokonce svatba na podiu. Pěkně, snad seriál pokračovat nebude a příští rok nás nečeká rozvod. Požehnání a státní hymna, v hlavě si rovnám myšlenky a soustředím se na závod, hlavně mít vše pod kontrolou. Pevnost Boyard, ohňostroj a start sporťáků a hobíci hned za nimi. Z toho jsem trochu zmatený a bojím se, aby nebyl ulitý start, ale zřejmě je vše v pořádku a je to díky zpoždění. Tak jdeme na to ne ?

P1210244 P1210238

Začátky nemám rád, velká masa lidí se snaží namačkat do hodně malého prostor, trvá než si všichni nastaví tempo, lidi se předbíhají, já je a tak dále. Snažím si najít svoje tempo a neztratit Blanku z dohledu, což se oboje daří. Procházíme Třincem a pak Oldřichovicemi. Snažím se, abychom tu neztratili více času než je nutné, limity jsou na začátku nastaveny vcelku ostře. Cesta je lemována místními, kteří si třeba jen tak v župánku se skleničkou přišli na zápraží zafandit. Parádní atmosféra. Brzy už na vrcholu sjezdovky vidíme světla čelovek a nás stoupání teprve čeká. Respekt těmhle borcům. Silnice se začíná zvedat, my dojdeme až ke sjezdovce a jdeme strmě vzhůru.  Z tohohle stoupání mám velký srach, začátek závodu je pro mě vždycky nepříjemný, než se svaly ohřejou a tělo dostane do provozní teploty. Ale teď to jde nějak snadno, jdu nahoru hrozně lehce, až se bojím, abych to nepřepálil. Ale vždycky popojdu, počkám na Blanku, která si jde svoje tempo, kochám se výhledem na světla Třince za námi a takhle dokola. Je teplo, jasná noc, šlapu po sjezdovce a je mi jak kdybch měl křídla. Občas si popoběhnu, počkám, ať se neztratíme a zase nahoru. Blanka jde moc dobře, drží si konstatní tempo, nezastavuje a vytrvale ukrajuje metry. Občas se jí snažím povzbudit a šlapeme dál až jsme nahoře. Tohle jsme zvládli perfektně. Když přicházíme k chatě na Javorovém atmosféra je stále úžasná. Hromadá lidí fandí a povzbuzují a do toho hraje muzika. Kdo by řekl, že se mi Helenka Vondráčková takhle dostane pod kůži.

Já na to mám a půjdu dál.
I když už není moc jít kam,
i když moc není o co stát.
Já mám stejně sílu vstát,
já mám stejně sílu říct,
já jdu dál.
Já půjdu dál.
Půjdu dál. (Dál, já půjdu dál.)

Broukám si to přes závod a ještě celý pondělí v práci. První kopec za námi, to je super !

P1210254

Jdeme po prašné cestě kolem stavebních strojů na vrchol Javorový, kde se trasa stáčí ostře dolů. Organizátoři to vymysleli opradu suprově, zpevněná cesta traverzující kotel Javorového se střídá s velmi ostrými sešupy svahem dolů. Pěkně rozbahněné, samý kámen, které se kutálejí svahem dolů. Když jsme v Řece jsem fakt rád, že to máme za sebou. Zatím to jde dobře, první občerstvovačka a na limit máme dost velkou rezervu, oběma se jde dobře, paráda. Doplníme tekutiny, hodně ionťáku a jdeme nahoru. Nejde se po sjezdovce jako minulý rok, ale zpevněnou cestou se pomalu táhneme kotlem nahoru. Roubík do úst, rychlost 5 a dupeme. Hrozně otravná cesta. Cesta po hřebeni na Ropici je samé bláto, takže hrajeme na kličkovanou. Teplota je pořád na triko a jdeme stále v hromadně s dalšími závodníky. Klesání na Morávku mi nějak splývá než dorazíme na občerstvovačku. Tam už se musím přiobléct , protože se chvíli se zdržíme. Hodně melounu, ten mi sedí, nějakej banán, hodně pít, nezapomínat na to, záchod a jdeme dál. Sjezdovka na Travný. Počáteční lehkost se z mých kroků už vytratila a tak jdem v klidu a pomalu. Tady se trasa poprvé rozděluje. Sporťáci jdou k vrcholu a hobíci travezují po asfaltové cestě. Mírně do kopce tvrdej asfalt, snad bych šel radši na vrchol. V půlce traverzu kontrola a pak spánková krize, ale jaká. Padlo to na mě jak vlněná deka.  Opět halucinace z čumění do tmy, usínání za chůze vrávorání a mluvím jak kdybych měl tři promile. Blanka je plná energie tak se na mě snaží mluvit a trochu mi probrat hlavu, což se daří jen částečně. Definitivně me vysvobozuje až svítání. Přelač a dolů do Krásné.

P1210261P1210266

Tady už se chvilku zdržíme. Zase hodně melounů a vody, nějaká vazelína a můžeme na Lysou. Stoupáme hodně pomalu, teď si krizi vybírá Blanka. Jdeme volným tempem a já mám dost času se kochat vycházejícím slunce, výhledy po okolních kopcích a občas s někým poklábosit.  Táhlým stoupáním smrčinou docházíme na Malchor a pak po nově vybudované cestě na Lysou. Krásné ráno na Lysé. Ale jak to tu vypadá, staveniště stroje, vykopané díry na kabely nebo kdoví co, které lemují sestup po červené.  Spolu s námi sestupuju partička hodně opálených kopáčů a je na pováženou, že jsou rychlejší než my. Blanku berou při klesání kolena a tak jdeme hodně volně až do Ostravice.

P1210279P1210284

Tady nás čeká delší pauza a konsolidace sil. Mazání, lepení, hodně tekutin jídlo a nějaké slovo na povzbuzení a vyrazíme. Beru Blance batoh, přidělávám ke svému a abych ji trochu ulehčil nesu až do cíle. Poprvé od začátku jsem dostal strach, že bychom to nemuseli dokončit. Je to na mě jako na zkušenějším a trénovanějším, abych se projevil a dělal co umím. Po silnici vyrazíme směrem ke Smrčku. Tam nás nečekaně oba chytá spánková krize. Když se proberu nepamatuju si posledních pár minut, jen vím, že jsme stoupali do kopce. Tak takhle to nepujde. Nezbyde než namíchat energiťák a pořádně si loknout. Zabírá hnedka a my dojdem k Mordorským schodům, které oba vydupeme na jeden zátah. Kofein vám dává křídla. Cesta po červené po traverzuje Smrk k sedlu. Studánku využiju na místo sprchy a chladím si hlavu, to je paráda.  Na vrcholu jsme za chvíli. Tam dáváme krátký odpočinek a pokračujeme v sestupu. Chmury jsou opět pryč a jde se dobře a z vesela.

P1210290P1210294

Potkáváme Blančiny žáky z jógy, kteří ji vyšli podpořit k dokončení B7. Jdou k vrcholu a o něco níže při sestupu nás dochází Jirka a dělá nám společnost až na občerstvovačku. Díky tomu, že se dáváme do řeči nám cesta uteče jak nic. Na chatě Dukla opět konsolidace sil. Poslední dva kopce před námi, to už vypadá velmi pozitivně. Obloha už je plná mraků a vypadá to, že nás potká déšť. Úsek po silnici ke Kněhyni je zlo. Krize teď dolehla na nás oba. Jde se nám oběma hrozně těžko. Mám pocit jak když za sebou táhnu železné koule. Pomalu vyšlapeme až na kontrolu na Čertově mlýně. Tak tohle mě stálo hodně sil. Teď je tahoun Blanka a vede mě cestou až na  Tanečnici, kde pomalu chytám druhý dech. Na Pustevnách je další občerstvovačka. Večer je před námi, nálada dobrá. Ráztoku rozhodně vynecháme, ale jsme rozhodnutí dokončit. Kde je vůle, tam se cesta najde. Na občerstvovačce mě moc potěší měkký chleba a salám. Při cestě na Radhošť nás chytne přeháňka, ale je rychle pryč. Na vrcholu pak koukáme na zapadající sluníčko. Sestup a pak poslední kopec. Tak pojďme do toho.

P1210300P1210298 P1210303

Blanku z kopce berou kolena, tak musíme pomaleji. Hodně lidí nás předchází, ale je mi to upřímně jedno. Co mi nedělá radost tak je to, že se setmí. Druhá noc před námi. Jak já to nemám rád. Na Pinduli je na na občerstvovačce docela legrace. Nebo mi to tak připadá, když jim říkám, že k citrónu a soli bych chtěl i tequilu. Možná jen blbě kecám. Doplníme hodně tekutin a zakusujeme se do posledního úseku cesty. Ve stoupání na Javorník mě opět přepadá potřeba spánku, halucinace, hrozná chuť si lehnout do škarpy a spát. Energiťák mě probere a už jsme na vrcholu. Cíl na dohled, ale čeká nás asi nejhnusnější úsek. Klesání dolů je velmi prudké a rozbláceným svahem. Trvá nám to pekelně dlouho a pak poslední úsek po zelené. Je to na mě dlouhé a je mi jasné, že teď to Blance už moc neulehčuju. Jen jdu a tupě čumím na kužel světla před sebe. Ale Blanka ukazuje svoji silnou vůli a i přes bolest v kolenou jde krok za krokem vstříc cíli. Potkáváme odpočty kilometrů na stromech, 3,2,1 Frenštát a poslední kilometr. Procházíme cílem a šlapeme na dřevěnou K2. Mám velkou radost, že jsme to společně dokázali. Blanka vypadá dojatě až jí lesknou oči, což zase dojímá mě. Focení v cíli a euforie z toho, že to je za námi. Žádný úžasný čas, kratší trasa, ale pokořili jsme B7.

Na závěr gratulace parťačce jak to zvládla. Abych byl upřímný, měl jsme z toho mnohem větší strach, ale šlo to výborně. Díky moc Blanko, bylo mi ctí.

Výsledný čas a mezičasy

http://www.beskydskasedmicka.cz/php/b7-2014/R-main/vysledkova_listina-d.php?ID_TEAM=479

odkaz na celou fotogalerii

http://meyhams.rajce.idnes.cz/Beskydska_Sedmicka_2014/

P1210310 P1210312 P1210313